The Magic show. Foto: Dragan Dragin.
Hned úvodní choreografie The Banquet ale přesunem programu lehce utrpěla. Výpravnému konceptu v barokním duchu s barokními kostýmy i rekvizitami by rozhodně lépe slušelo prostředí zámku, ale díky určitým zkrášlovacím prvkům a kvalitnímu provedení se do inscenace dalo zakoukat tak, že si divák jako na zámku připadal. Rok trvající francouzsko-česko-ghanská spolupráce dala vzniknout dílu, jež nás zavádí do období baroka k honosnému stolu a k unaveným, mírně opilým účastníkům. Ti si zábavu užívají každým kouskem svého těla. Jásají, dovádějí, pobíhají, smějí se, jako pejsci běhají za sličnými ženami, které odkládají své oděvy. Toto výpravné dílo přináší nejen propojení evropské a ghanské kultury, afrického a současného evropského tance, ale také příběh lásky dvou účastníků hostiny, zábavu a humor, opravdové veselí, které pramení z konzumace dobrého jídla a pití. Choreografii připravil Jean Gaudin a zpěv a hudební spolupráci obstaral Sébastian Fournier, známá dvojice tohoto festivalu, která se již několik let podílí na tvorbě tzv. komunitních a mezinárodních projektů. Inscenační tým doplnila muzikoložka a varhanistka Barbara Maria Willi a ghanská tanečnice Ruhia Sadik Maltini. Ke spolupráci se připojil i místní soubor Ždáráček. Ačkoliv se tato multikulturní spolupráce může zdát bizarní, především když na jevišti vedle sebe stojí barokní varhany, housle a obrovské africké bubny, byl to jeden z vrcholů letošního festivalu.
Páteční večer nabídl také No(s) terres, duet uskupení LʼYeuse, které tvoří francouzský a srílanský tanečník (Sarath Amarasingam, Olivier Renouf ). Ti si kladou otázky o původu země i lidských kořenech: „no terres“ – žádná země –, „nos terres“ – naše země. Ačkoliv bylo představení kvalitou interpretace na výši, pohybový slovník byl velmi zajímavý a dá se říct, že korespondoval s tématem, dějová linie a pointa příběhu byla velmi slabá a prakticky nečitelná. Představení obsahovalo mnoho zajímavých nápadů a momentů, ale jejich propojení postrádalo logiku. Jednotlivé části na sebe nenavazovaly, jakmile jeden nápad došel vrcholu, skončil a navázal nový, zcela odlišný. Tanečníci používali jako rekvizitu hlínu a pytel, ve kterém ji přinesli, a z pytlů vytvořenou jakousi horu, kterou se dalo pohybovat taháním za provázky. Hra s těmito rekvizitami nezapadala do avízovaného sdělení choreografie. Tu se tančilo s pytlem, tu zase s hlínou a divák neměl jasno, proč je to v tomto pořadí a proč se to děje teď. Vlastně to trochu vyznělo jako taková slam poetry, na kterou musí být člověk opravdu velmi dobře naladěn, aby zafungovala.
Oproti tomu duet skupiny Joli Vyann s názvem Lance moi en l´air pracoval s čistou linií příběhu dvou zamilovaných lidí. Líbivé téma lásky, partnerského soužití, chvil štěstí i bolesti diváky potěšilo svou čitelností. Skvělé skloubení akrobacie i současného tance přineslo interpretům Olivii Quayle a Janu Patzkemu velké ovace. Ačkoliv se z choreografického hlediska dá jen máloco vytknout, škoda, že autoři zůstali jen u této prvoplánové linie, jistě by pohybově i mentálně měli na víc. Děl tohoto rázu i naladění už bylo přehršel.
Působivá miniatura Sa Présence inspirovaná světem ptactva byla prezentována Agátou Jarošovou v zámeckém muzeu. Choreografie byla uvedena už v úvodním festivalovém dni v pražské Invalidovně (více si o tom můžete přečíst zde).
Pro milovníky iluzí a kouzel byla na zámku k vidění Magic show Billiho Mullaneyho a Nielse Weijera. Oba tvůrci se seznámili v rámci projektu rezidentů FILLIMIT na KoresponDance v roce 2016, o rok později zde vytvořili Corridor Piece, speciální představení v jedné z dlouhých zámeckých chodeb. Letos společně vytvořili parodii na kouzelnickou show ve stylu Davida Copperfielda. Nebáli se napodobit jeho gesta, pohyby, mimiku, pohyby – vše ve zveličené formě. Pracovali s mnoha rekvizitami, nechybělo vykouzlení růže, karetní magie, mizení lidí, změna oděvu na jevišti. Divák samozřejmě skoro vždy daný trik odhalil. Vše probíhalo beze slov, pouze řečí a hrou těla. Celé dílo je opředeno magickou hudbou evokující napětí a tajemnost. Populární téma přitáhlo velké množství diváků.
Poetiku Woodyho Allena pak přineslo představení ZIG ZAG francouzské hiphopové skupiny Cie Alexandra N’Possee. Na lavičce se potkávají dva muži, kteří se po vzoru allenovských principů prakticky neznají, ale několikrát se pouští do zásadní interakce. Hlavní postavou je muž bez domova, který vypráví svůj příběh a otevírá se neznámému muži. Základní a funkční rekvizitou díla je lavička, která se dá překlopit na zadní stranu a stále slouží k sezení. Obloukovité nohy tak dovolují snadnou manipulaci v přetáčení, čehož interpreti rádi využívají. Inscenace je realizována v hiphopovém stylu, avšak obsahuje i prvky současného tance. Žádná divoká hiphopová party, ale poetické a milé setkání, které nekončí úplným happyendem, jak se u inspirace Allenem dá očekávat.
Psáno z festivalu Korespondance 12. až 14. července ve Žd’áru nad Sázavou.
The Banquet
Umělecký ředitel, choreografie: Jean Gaudin
Hudební ředitel, sólový zpěv: Sébastien Fournier
Hudební dramaturgie, cembalo: Barbara Maria Willi
Taneční interpretace: Ruhia Sadik Maltiti, Ruben Kumade
Perkuse: Daniel Brown, Christopher Ametefe
Housle: Vojtěch Jakl
Flétny: Anežka Levová
Violoncello: Michael Raitmajer
Zpěv: Zuzana Barochová, Matěj Benda, Vilém Cupák, Kenneth Maciver & Žďáráček
Scénografie: Jean Gaudin a Lukáš Urbánek
Produkce: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA
Premiéra: 12. 7. 2019
No(s) terres
Koncept a scénografie: Olivier Renouf
Choreografie a interpretace: Sarath Amarasingam, Olivier Renouf
Umělecká spolupráce: Erika Zueneli
Světelný design: Francoise Michel
Zvuk: Eric Sterenfeld
Premiéra: 2018
Lance moi en l'air
Choreografie: Joli Vyann, Florence Caillon
Interpretace: Olivia Quayle, Jan Patzke
Hudba: Xavier Demerliac a Florence Caillon
Premiéra: 2016
Magic show
Koncept, choreografie a interpretace: Billy Mullaney & Niels Weijer
Premiéra: 13. 7. 2019
Zig Zag
Choreografie: Abdennour Belalit
Interpretace: Abdennour Belalit a Laurent Kong a Siou
Původní adaptace a aranžmá: Julien Thomas a Florent Ricci
Scéna: Patrick Bette
Premiéra: 2009
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?