Komedianti v ulicích – Kejklíři bavili v Táboře

Komedianti v ulicích, Animáci. Foto: Archiv festivalu.

Nejraději bych zde vyjmenoval a náležitě okomentoval všechna představení, která jsem měl možnost zhlédnout, protože si to všechna jistě zasluhují. Vyberu však pouze pár soust na ochutnávku, kdo by se chtěl nabažit do sytosti, musí dorazit příští rok…

Těšil jsem se na egyptský soubor El-Ghaba, který ale byl nucen na poslední chvíli svou účast zrušit, a to na základě rozhodnutí tamního ministerstva kultury. Bohužel, i umění někdy musí nést okovy, které na něj ukuje politická garnitura, což samozřejmě není důvod k absenci obrany vůči podobným tendencím. Na mysl mi vytanulo Cicerovo latinské přísloví „Inter arma silent musae“ – mezi zbraněmi múzy mlčí. Jde snad o plíživé utichání múz, nebo spíše umlčování múz? Kdoví… Místo Egypťanů však dorazila náhrada více než uspokojivá: o skvělé zakončení prvního festivalového dne se postarala kapela Simple Muffin, jejíž styl není pro české prostředí úplně typický, a to už jen při přečtení jeho názvu – office-pop, tedy hudba určená především pro kancelářské prostředí. Zazněly i jejich nejznámější singly Korporát a Lezec, atmosféra na Žižkově náměstí byla dokonalá, málokdo se ubránil alespoň rytmickému podupávání nohou.

V sobotu, tedy v druhý festivalový den, jsem byl nejvíce zvědavý na Vikingskou princeznu v podání Tainy Mäki-Iso z Finska. Čekajícími diváky se začala prodírat drobná osoba s vikingskou přilbou na hlavě, červeným klaunským nosem, oděná v čemsi, co připomínalo květovaný župan, a táhnoucí za sebou velkou cestovní tašku. Prošla davem, všechny si bedlivě prohlédla a začala si připravovat scénu – „šlehačkový“ dort, židli, pak z tašky vytáhla nafukovací zeměkouli a pumpičku. Na úvod svého vystoupení nám zatančila v rytmu severské hudby, načež svou velmi lámanou češtinou požádala obecenstvo, aby jí pomohlo s nafukováním zeměkoule. Když se tak stalo, prohlédla si balon, ale něco jí na něm nevonělo, očichávala ho dál, na jiných místech, ale vždy se objevil jen nelibý škleb. Usmyslela si, že zeměkouli vyčistí, a to pěkně důkladně. S rázným „tfuj!“ plivla na kontinenty, ale nebylo čím utírat. Pro Tainu žádný problém, všechno se dá vyřešit, a tak vytáhla svou krásně růžovou podprsenku a pěkně s ní gumovou Zemičku vyleštila. Pak to vypadalo, že se bude střílet z praku alias podprsenky, poněvadž jí balon obepnula. Jenže tomu tak nebylo, vypadalo to spíš, že se Země splašila a Vikingská princezna měla co dělat, aby ji udržela na uzdě, tedy na onom elastickém spodním prádle. S tím, jak se stupňovala intenzita energie, která z divoženky prýštila, rostla i humornost dalších scének, jež zaváněly komickým faux pas. Rozjařená severská princezna si z publika vybrala pána, kterého mínila zasvětit do svého tanečního umění. Ukazovala mu kroky, určovala rytmus, nasadila přilbu a při tom měla v ruce triangl, kterým chtěla jejich společný tanec doprovodit. Posadila se na židli, jenže tou propadla a zůstala v ní zaklíněná – další trapný okamžik, který však vyloudil smích snad každého přihlížejícího. Její taneční partner ji hned ochotně ze židle vysvobodil. No, a aby nepřišlo zkrátka ani dětské publikum, vykouzlila princezna ještě obrovské mýdlové bubliny. Už už se chystala k rozloučení, když si vzpomněla na „šlehačkový“ dort, jímž by ráda své diváky pohostila. S vehemencí sobě vlastní jej popadla a – plesk! Ano, princezna se ukláněla tleskajícímu publiku se šlehačkou alias pěnou na holení na obličeji. Na tuto klaunerii jsem se těšil, ale po zhlédnutí řádění Vikingské princezny pro mě bude příště těžké spokojit se s klaunerií klasičtější, poněvadž faux pas komika si naprosto získala mé srdce. Je bláznivá, energická, možná i trochu živí zlomyslnou touhu po zhlédnutí cizího nezdaru, společenského zakopnutí, těžko říct. Jedno je však jisté – v představení se, dle mého úsudku, skrývalo mnoho alegorie, skryté touhy po velkých činech. A bylo to podáno tak vlídně a mile přihlouple, že si snad každý, kdo nad viděným jen trochu přemýšlel, musel oddechnout, že není sám, komu se dějí směšné nehody a někdy se ne vše vyvede tak dobře, jak má.

Komedianti v ulicích nabídli ještě množství dalších představení, ze kterých stojí za „vypíchnutí“ zejména Zero v podání souboru Teatr Novogo Fronta nebo pivem podlité Antiwords Spitfire Company na motivy díla Václava Havla. Festival nabídl také skvělý program pro děti, do kterého patřila i Pohádka o dobrém jídle Divadla Vocaď Pocaď, již bych se nebál doporučit kdejaké základní či mateřské škole v rámci výchovy ke zdraví. Je třeba ještě dodat, že během celého programu festivalu bylo možné vyzkoušet si například žonglování, vzdušnou akrobacii nebo si „nasadit“ masku v dílně divadelního líčení – tyto workshopy také pomohly zpřístupnit kejklířská umění široké veřejnosti.

Letošní šestý ročník Komediantů v ulicích byl jako vždy plný zábavy, tajení dechu při akrobatických číslech, smíchu, ponaučení a mnohého dalšího. Já osobně jsem na festivalu chyběl pouze jednou, a tak mohu směle deklarovat, že kvalita a pestrost tohoto festivalu mají neustále vzestupnou tendenci, a proto doufám, že se v Táboře s komedianty setkám i napřesrok.  

Psáno z festivalového dění 5.–7. srpna 2016, Tábor.  

Komedianti v ulicích – mezinárodní pouliční festival v Táboře
5.–7. srpna 2016  

Vikingská princezna
Koncept: Taina Mäki-Iso  

Zero
Režie: Irina Andreeva
Hudba: Petr Wajsar a Roman Dubinnikov  

Antiwords
Koncept: Miřenka Čechová a Petr Boháč
Režie: Petr Boháč
Hudba: Sivan Eldar a Karel Gott
Light design: Martin Špetlík
Masky: Paulina Skavova  

Pohádka o dobrém jídle
Koncept: Barbora Vyskočilová a Claudie Eftimiadisová