Greenman (A. Schvarzstein). Foto: Karel Fořt
Inscenace Uhni, hraju! v podání Hombres pak diváky zavedla do zákulisí opery Rusalka, především do šatny dvou „poskoků“ (Jakub Albrecht a Petr Štěpánek), kteří hrají všechny zbývající a neoblíbené role, tzv. křoví. Mnohdy nemají čas se ani převléknout z role do role a pak jsou nuceni natahovat na zelené kombinézy další a další oblečení. Tak vzniká vtipná etuda o převlékání. Nebo třeba soutěží o to, kdo ztvární úlohu jelena a kdo srnky. Uhni, hraju! se klasifikuje jako commedie dell’arte, a proto jsou hlavními nástroji humor, nadsázka a díky tomu je pointou představení jistý hold všem kočovným umělcům, jejichž práce je opravdová dřina. Během asi šedesáti minut sledujeme dva hlavní aktéry, kolegy, kteří si vzájemně pomáhají, ale také na sebe žárlí. Nedej bože, když jeden z nich dostane kvůli zranění hlavního hrdiny jeho roli. Tento spíše divadelní kus je nejenom plný humoru, ale i skvělých tanečních kreací, artistických výkonů, rytmických pasáží. Představení koordinuje principál (Daniel Čámský), který dva srandisty staví do latě. Důležitou roli v této produkci také hraje multifunkční kulisa, která z jedné strany evokuje maskérnu a z druhé jeviště. Propojuje tak dění před a za oponou a dělá jistou oporu oběma umělcům, neboť na ní a v ní mají všechny potřebné rekvizity. Uhni, hraju! je svěží, kvalitní inscenace, koncepčně určená do ulic, ale jistě by nezapadla ani na nějaké menší divadelní scéně.
Provokatér v zeleném
Kouzlo pouličního divadla je veliké. Na chodníku při cestě domů z práce můžete potkat bytosti, které byste zaručeně na ulici nečekali. Jejich počínání vám pak může rozjasnit či zpříjemnit den a vnést do něj trochu divadelní magie. Přesně tak, jak se to stalo divákům i náhodným kolemjdoucím, kteří v rámci letošního festivalu Za dveřmi zhlédli performanci katalánského umělce Adriana Schvarzsteina nazvanou Greenman.
Představte si, že stojíte na křižovatce na přechodu pro chodce, čekáte na zelenou a místo toho se najednou kolem vás prožene zelený mužíček na koloběžce téže barvy. Vlastně všechny jeho doplňky jsou prudce zelené, od zvláštního úboru na tělo, přes čepici a motoristické brýle až po kůži. Bez sebemenšího zaváhání vletí s koloběžkou doprostřed rušné vozovky a už míří k tramvaji, která zrovna přijíždí. Postaví se před ni jako živá zábrana a energicky gestikuluje na řidiče. Pro Greenmana je vše nové, zkoumá svět okolo sebe se zvědavostí a zároveň je zcela bez zábran. Jeho interakce s tramvají končí vzájemnou spoluprací, umělec s píšťalkou diriguje přecházející davy chodců a kráčí před tramvají, aby mohla projet za ním.
Jsou to ale zejména diváci, kteří jsou nejdůležitějším objektem zájmu. Hlavní část vystoupení, které probíhalo na holešovickém Výstavišti, je postavena na interakci s publikem. Greenman se nebojí provokace a diváky opravdu nešetří. Někoho vysvleče z oblečení, přitom stihne vypít pivo jinému a vybrakovat batoh dalšímu. Je tak vtipně přidrzlý, že se obecenstvo královsky baví, samozřejmě trochu na účet nebohých obětí. I cyklista na kole, který přijel do Stromovky a chtěl se podívat na performanci, dostal svůj příděl – Greenman mu vylil jeho cyklistickou lahev a naplnil ji pivem, samozřejmě od slečny, která ho měla v kelímku o kousek vedle.
Zelený muž byl bezprostřední a trochu šílený, ale milý. Rozhodně svým vystoupením obohatil pestrý program festivalu a ten večer vykouzlil úsměv na tváři mnoha kolemjdoucím.
Psáno z představení festivalu Za dveřmi 11. července 2017, Výstaviště Holešovice.
Za dveřmi
– mezinárodní festival pouličního divadla
10.–13. července 2017
Tabernaculum
Koncept: Aude Martin, Marie Svobodová a Jazmína Piktorová
Masky: Ivan Martinka
Uhni, hraju!
Námět: Hombres
Režie: Jakub Folvarčný
Scéna: Jan Jarošek
Produkce: Dan Kubík
Principál: Daniel Čámský
Greenman
Koncept: Adrian Schvarzstein
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?