Festival tanečních filmů – Síla a křehkost tance okem kamery

Créer Aujourdhui. Foto: Julien Benhamou.

Autor Clara Zanga

Zahájení festivalu patřilo filmu Créer aujourd’hui nesoucímu stejný název jako složený večer v Pařížské opeře. Festival tanečních filmů tak dal českým divákům možnost nahlédnout do tvorby nejvýznamnějšího francouzského souboru. Snímek představuje přístup čtveřice současných choreografů a jejich prostřednictvím se snaží zodpovědět otázku, co znamená tvořit v současnosti.

Hned úvodní film je ale spíše natočeným divadlem než svébytným snímkem. Při jeho sledování si znovu uvědomuji, jak obrazovka tanec doslova i přeneseně zplošťuje, pokud se nejedná o choreografie výslovně vytvořené pro kameru. Nejlépe tak v Créer aujourd’hui fungují momenty, kdy se kameraman jakoby pohybuje s tanečníkem a je přiznaná rozostřenost obrazu, který kopíruje pohyby těla. Oproti původní inscenaci operního domu je film rozšířen o výpovědi autorů, kteří během taneční improvizace přemýšlejí o tom, co pro ně a co pro společnost tvorba znamená.

Zajímavé mi přišlo, že improvizace choreografů byla často odvážnější a zajímavější než následně představovaný kus secvičený s baletním souborem. Svým neotřelým pohybovým projevem zaujala zejména teprve pětadvacetiletá tvůrkyně Tess Voelker, která střídá streetové a robotické pohyby s barokními kudrlinami, a někdy dokáže dostat své tělo do tak nepřirozených póz, až působí deformovaně – hlava jako by byla obrovská a ruce zase podivně krátké a zkroucené.

Tvorba pro ni znamená zejména soustředit se na dnešek jako na den, který rozhoduje o lepším a úspěšnějším zítřku. Z jejích slov je cítit mladistvá energie, která se tak trochu neudržitelně žene za výkonem a seberozvojem. Oproti tomu Sidi Larbi Cherkaoui prostě přiznává, že tvorba pro něj znamená přežít, zatímco se v tanečním sále kroutí a míhá extrémně fluidním způsobem, který se v menší míře propisuje i do jeho choreografie Exposure, inspirované prací fotografky Nan Goldin. Cherkaouiho pohyb je podobně efemérní jako záblesk analogového foťáku. A Goldin se s ním shoduje, že tvořit – tedy fotit – je pro ni jediný způsob, jak překonat a interpretovat všechny nástrahy života.

Tanečníci všech čtyř choreografií mají na ústech roušky, je tedy patrné, že filmová kompozice vznikala začátkem pandemie, kdy uzavření divadel týmy hnalo k nejrůznějším řešením, která by je jinak nenapadla. Za pandemie vznikala také filmová esej o Nině Vangeli Lady M Miřenky Čechové a Terezy Vejvodové, minulé vítězky divácké ceny Festivalu tanečních filmů. Tu festival uvedl v sekci Best of. Je tedy patrné, že Václav Kuneš se pravděpodobně nepletl, když mi v rozhovoru před časem říkal, že „jsme byli (za pandemie – pozn. autorky) donuceni reagovat jinak, dívat se na věci jinak a nějakým způsobem nás to usměrnilo“.

Síla, křehkost a zranitelnost tance

Právě premiéra dokumentu o zakladateli souboru 420PEOPLE režisérky Slobodanky Radun byla jedním z hlavních lákadel festivalu, čemuž odpovídal i plný malý sál ve Světozoru. Radun dala dokumentu popisný název Václav Kuneš – Od 420PEOPLE k 42+PEOPLE. Zpracovává téma, které titul napovídá: Kunešovu taneční kariéru a zejména jeho fungování ve věku, kdy je řada tanečníků již v tanečním důchodu.

Atmosféra v sále dobře ilustrovala profil návštěvníků i stav nezávislé taneční scény: zdálo se, že minimálně každý druhý divák si s Kunešem tyká a ta druhá polovina hlediště se s ním alespoň zná. To přispívalo k upřímnosti, kdy diváci hlasitě komentovali film a smáli se momentům, které jim přišly pro Kuneše, sedícího i s partnerkou v hledišti, příznačné.

Na druhou stranu je škoda, že se festivalu zřejmě nepodařilo vykročit ze stínu úzké taneční komunity. Zrovna filmové médium má totiž podle mého potenciál zdánlivě nezničitelnou bublinu prasknout. Kusům, jako je Créer aujourd’hui, které jsou natočeným představením, se to zřejmě nepodaří, ale desítkám výborných českých i zahraničních snímků typu dance for camera, které festival do Světozoru přináší, by mohlo.

Osobou, která až donedávna neměla co dočinění s tanečním světem, je koneckonců i režisérka dokumentu o Kunešovi Slobodanka Radun. Její pohled zvenčí byl mimořádně citlivý a osvěžující zároveň. Když se jí před promítáním umělecká ředitelka festivalu Jana Návratová ptala, jaký na ni tanec udělal dojem, použila jeden z vůbec nejkrásnějších popisů, jaké jsem za dlouhou dobu slyšela. Tanec podle ní ukazuje obrovskou sílu a zároveň křehkost a zranitelnost v jedné chvíli.

Bylo zřejmé, že se Radun podařilo Kuneše zachytit v mimořádně zranitelných situacích nejen na tanečním sále, kde spolu s Helenou Arenbergerovou zkoušel první inscenaci nového souboru pro umělce starší 42 let. Radun dala také krátce nahlédnout do Kunešova osobního života, ukázala, jak se choreograf vyrovnává se svým stárnoucím tělem, a dala mu také prostor na obhajobu svého působení ve StarDance, které část tanečního světa odsuzuje. „Ano, je to komerce,“ říká Kuneš rázně s tím, že současný tanec si někdy svou izolovanost způsobuje sám. A já musím s jeho kritikou souhlasit.

Choreografie, nebo film? Dance for camera!

Hlavní částí bienále je soutěž vybraných filmů dance for camera z celého světa, v níž hlasují diváci i odborná porota. Když se Jana Návratová při zahájení festivalu holedbala, že čeští filmaři žánr tanečního snímku umí, což minule ukázala Tereza Vejvodová, byla jsem skeptická. Cokoliv, co zavání byť jen náznakem národovectví, je mi podezřelé. Po zhlédnutí pátečního soutěžního bloku jsem jí musela dát za pravdu – čeští tvůrci a tvůrkyně skutečně umí.

Z deseti představených filmů mě nejvíce oslovil hned první v pořadí. Natočila ho, světe div se, česká režisérka Marie-Magdalena Kochová. Vytvořila citlivý a emočně působivý snímek o taneční legendě Janu Minaříkovi, který se v choreografii Jarka Lambora zabývá tématem tělesnosti a stárnutí. Nabízí zamyšlení jak nad stárnutím tanečníka, tak i běžného smrtelníka. Minařík, žijící zřejmě v domově pro seniory, v náhodném osamoceném momentu znovu objevuje sílu svého těla, zároveň však musí respektovat jeho limity. Film s příznačným názvem Shells tak dává naději, ale zároveň nekompromisně sděluje, že tělesná schránka si určuje své hranice, a ty je třeba respektovat.

Diváci o přestávce na toaletách řešili, jak vlastně snímky hodnotit – jako film, nebo jako choreografii? Spíše jako film, shodli se. Hlavní cenu si sice nakonec odnesl nizozemský film Fist, pojednávající o problematice agresivity, násilí a o tom, jak je regulovat, snímek Shells si však vysloužil jednu z vedlejších cen poroty. Za zmínku stojí ale také druhé české dílo Selfmotion Martina Bystrianského o mladé dívce, která hledá své místo ve společnosti a ve světě, nebo obrazově a graficky fascinující dílo Chameleon oceňované režisérky Kat Cooley.

Je evidentní, že žánr tanečních filmů má divákům co nabídnout, a je skvělé, že ho Festival tanečních filmů přináší každé dva roky do českých kin. Během příští dvouletky by se pořadatelé (vlastně spolu s námi všemi, kteří utváříme český taneční rybníček) mohli zamyslet, jak do kina dostat i jiné než známé tváře. Před filmovým plátnem částečně odpadá častý strach z neporozumění i pocit jisté elitářské výlučnosti. Věřím, že filmové médium má potenciál popularizovat.

Psáno z Festivalu tanečních filmů, 11.–13. května 2023, kino Světozor.

Vítězné filmy:

Best Dance Film Award:
FIST (Nizozemí)
Režie: Erik Bos
Choreografie: Thomas Bos

Honorable Mention of the Jury:
REMINISCENCES (Kanada)
Režie a choreografie: Virginie Brunelle

Special Mention:
SWANS NEVER DIE (Itálie)
Režie: Luca Di Bartolo

Special Mention:
SHELLS (Česká republika)
Režie: Marie-Magdalena Kochová
Choreografie: Jarek Lambor

Audience Award:
OLD MAN AT THE CORNER STORE (USA)
Režie: Anabella Casanova, Nadav Heyman