Festival tanečních filmů 2019 – S důrazem na dokument

Porota Festivalu tanečních filmů: Ján Ševčík, Jana Návratová a Tereza Willoughby. Foto: Michal Hančovský.

Ve dnech 16. až 18. května se v pražském kině Světozor konal 6. ročník Festivalu tanečních filmů. Letošní program lákal především na jména velkých choreografů jako Pina Bausch, Alexander Ekman a Benjamin Millepied. Festival připravil pro diváky několik novinek, mezi něž se řadí sekce soutěžních filmů a videoinstalace Pina Bausch Foundation: Ensembles.

Snímky rozdílných kvalit

Tři dny plné tanečního filmu slibovaly silný zážitek a vyvolaly velká očekávání. Každý filmový večer začínal blokem soutěžních filmů. Třicet snímků rozdělených do tří dnů by se mohlo zdát jako přiměřené množství, ale bohužel docházelo k jisté nepřehlednosti mezi jednotlivými snímky a divák neměl příležitost je vnímat jednotlivě. Takže spíš než o ucelenou přehlídku tanečních filmů šlo o jejich nepřetržitý sled, který diváka zavalil a ten pak jen těžko objektivně zaškrtával do ankety své hodnocení.

Tyto soutěžní bloky ve mně vzbudily mnoho otázek. Například jaká kritéria výběru si stanovily Jana Návratová, umělecká ředitelka festivalu, a Petra Kašparová? Výsledkem této selekce byla směsice amatérských, poloprofesionálních a profesionálních snímků, které bylo téměř nemožné porovnávat, a většina z nich jen těžko naplňovala mou představu o tom nejlepším, co festival mohl divákům představit. Kvalitou zpracování a nápadem mě zaujaly pouhé čtyři snímky (Lift, Ekman´s Concise Guide to Natural Movement, But First… a Business is Brutal). Porota ve složení Ján Ševčík, Jana Návratová a Tereza Willoughby sdělila, že nebylo lehké vybrat mezi filmy velkých produkcí a začínajících autorů díla se zajímavou myšlenkou a choreografií, které jdou ruku v ruce s filmovým médiem. Nakonec se rozhodli pro Ekman´s Concise Guide to Natural Movement (režie T. M. Rives, choreografie Alexander Ekman) a Walls of Limerick (režie Artur Bandinelli), z nichž druhý byl vyhlášen za vítěze. Ekmanův snímek pak zvítězil v diváckém hlasování.

Netradičně zapůsobil blok s názvem On The Road, který propojil tanec s tématem cestování. Slovem ho doprovázela cestovatelka a spisovatelka Tereza Krejčová, která svými vstupy funkčně oddělovala jednotlivé snímky, díky čemuž vznikalo jasné vymezení filmových vstupů. Každý snímek zasazovala do prostředí, což napomáhalo uvědomit si kontext a chápat jeho vnitřní význam.

Velké pozornosti se v rámci letošního festivalu dostalo prostředí Pařížské opery, a to díky dokumentárním filmům Play Serious režiséra T. M. Rivese, na nějž navazoval záznam představení Play a dokument Reset režisérů Tierryho Demaiziére a Albana Teurlaiho. Oba dokumenty mapují tvůrčí období dvou choreografů, pracujících na nové choreografii pro baletní soubor. Co na těchto dokumentech shledávám za nejzajímavější, je jejich filmová kvalita a tím i citlivé a poutavé zaznamenání tance.

Dva tvůrci v akci

Alexander Ekman je v dokumentu představen jako cílevědomá osobnost, uvědomující si tlak zodpovědnosti a ohromného očekávání, jako člověk s obrovským nadšením pro tvorbu a zvolené téma, které se snaží uchopit tak, aby nebylo pouhou formou, ale naplňovalo skutečnou podstatu hravosti. Ekman se v dokumentu několikrát vyjádřil, že síla choreografie Play může zafungovat jedině tehdy, pokud si tanečníci budou během představení skutečně hrát, a ne předstírat, že si hrají. Sedmdesátiminutový dokument nahlédl i do neodlučitelných součástí inscenace, a tím jsou bohatá scénografie a originální hudební pojetí. Všechny tyto elementy, spolu s velmi působivým filmovým zpracování, daly dohromady dokument, který stojí za to vidět a na kterém bylo výtečné, že byl promítán bezprostředně před samotným záznamem choreografie Play.

Záznam představení Play, které Ekman vytvořil pro Pařížskou operu, sledovali diváci na plátně velkého sálu a byl to zážitek! Ten, kdo by se domníval, že bude choreografie na živo mnohem lepší, by se mýlil. Zapůsobila jistě jinak, ale dle mého názoru filmové plátno tanci na kvalitách neubíralo. Tato projekce doslova vtahovala a díky citlivě zvoleným úzkým záběrům jste mohli sledovat detailní pohyb tanečníka a mít pocit, že jste mu na dosah ruky. Záznam nedopřával pohled vždy na veškeré dění na scéně, ale pokud byl divák ochoten podvolit se a důvěřovat režisérovi, byl svědkem skutečně vizuální podívané, která naopak lákala k tomu, abychom se za Play vypravili do Paříže.

Dokument Reset (režie: Thierry Demaiziére, Alban Teurlai), promítaný druhý festivalový večer, se zaměřil na poslední fázi Benjamina Millepieda ve funkci uměleckého vedoucího baletu Pařížské opery a zachytil ho v období, kdy připravoval s tanečníky svůj nový choreografický počin. Tento snímek se v porovnání s Play soustředil více na osobnost choreografa a jeho tanečníky než na samotnou choreografii, která tak spíše tvořila sjednocující linku celého dokumentu. Od začátku bylo naznačováno, že Millepied se snaží do Pařížské opery protlačit inovaci a rozhýbat její konzervativní systém směrem k současnosti. Ať už se jeho snahy týkaly zdravotní péče o tanečníky, technických nebo technologických inovací, změny se uskutečňovaly s rychlostí dané instituce. Zvlášť působivá byla závěrečná část, kdy jsme sledovali napojení choreografa na tanečníky. Benjamin Millepied sedí v lóži, oči zabořené do precizně se pohybujících těl tanečníků, které si pro své choreografické dílo záměrně vybral z řad sboru. Téměř nedýchá, protože je fascinován tím, jak tanečníci naplňují jeho pohybový obraz.

Emotivně působily též vstupy jednotlivých tanečníků Millepiedovy choreografie, kteří se vyjadřovali k tomu, jak se jako tanečníci vnímají nebo jak jsou vnímáni. Rozhodně nešlo o milá a pozitivní hodnocení, naopak se nesla v duchu: „Neumíme být sami sebou.“ Benjamin Millepied tanečníky podporoval a snažil se dělat všechno pro zlepšení jejich nutného komfortu, nebo nás k této myšlence dokument alespoň vedl. „Všechny chvíle se počítají, protože jsou vaše,“ dodal Millepied na závěr své krátké řeči k tanečníkům, než odešel do lóže a uzavřel tak celý dokument.

Musím vyzdvihnout kvalitu a úhel pohledu obou dokumentů. Nejenže otevíraly ožehavá témata stále spojená s profesionálním tancem, ale zároveň dokázaly tanec pomocí filmové technologie velmi pozdvihnout a vytvořit tak působivý snímek, který zaujme odbornou i laickou veřejnost. 

Součástí programu byla také přednáška Ismaëla Dia, spoluautora instalace Pina Bausch Foundation: Ensembles, která se uskutečnila v Centru současného umění DOX a byla pro letošní ročník skvělým startem nejen proto, že se festival částečně odehrál i mimo kino, ale také proto, že na přednášku navazovala vernisáž instalace, na kterou se mohli diváci plynule přesunout a pozorovat padesátiminutovou hudebně-vizuální kompozici zprostředkovávající nevšední zážitek v pohledu na choreografické dílo (recenze zde).

O pestrost festivalu se postaral taktéž pohybový workshop s Daphnisem Kokkinosem, který od roku 1993 tančil v souboru Tanztheater Wuppertal Piny Bausch a později se stal jejím asistentem. Svou krátkou diskusí, moderovanou Villiamem Dočolomanským, obohatil promítání záznamu choreografie Piny Bausch Café Müller. 

Festival tanečních filmů 2019, 16. – 18. května 2019, Praha, Kino Světozor.