Česká taneční platforma je evropská

Diskuze na České taneční platformě. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Petra Dotlačilová

Formát platformy je mezi zahraničními producenty oblíbený, jelikož dovoluje projít lokální tvorbu v kondenzované formě, objevovat nová díla a umělce, které by pak mohli pozvat do svých divadel a rezidenčních prostor, případně na festivaly. V minulosti se to osvědčilo a pomohlo dostat se ven několika českým umělcům, například Tereze Lenerové, Martinu Talagovi či Tereze Ondrové. Pozornost zahraničních profesionálů a diskuse s nimi může pomáhat českým umělcům v získávání tvůrčího sebevědomí, což se pak odráží i v čím dál tím častější přítomnosti českých reprezentantů na prestižní evropské platformě Spring Forward networku Aerowaves.
Před letošní ČTP probíhalo mnoho diskusí o legitimnosti a způsobu výběru děl, ale i o výši dotace, jakou festival dostává. Jako bývalá členka dramaturgické rady pro rok 2020/2021 mohu pouze konstatovat, že já i všichni zúčastnění jsme daný rok poctivě zhlédli všechna přihlášená díla, každý kus jsme důkladně prodiskutovali a následně hlasovali, nakolik bychom ono dílo chtěli zařadit do výběru. Diskuse byly zajímavé a inspirativní a rozhodně jsem si nepřipadala tlačená do nějakého rozhodnutí. Při výběru se zohledňovala samozřejmě kvalita díla a provedení, téma, potenciál pro evropského diváka (jelikož záměrem festivalu je ukázat dílo světu) a také „tourovatelnost“. Probírala se i otázka žánrové pestrosti, aby nebyl kladen důraz pouze na jeden typ tvorby či estetického východiska. Výsledek byl kompromisem hlasování velmi odlišných osobností, s jiným estetickým cítěním a různými profesemi. Věřím, že tak tomu bylo i letos, ostatně devět vybraných děl bylo skutečně velmi odlišných.

Nekonečná (?) šíře možností
Zajímavé pro mne letos bylo nejen zhlédnout všechna představení, ale také – a možná ještě více – poslouchat debaty, které se o nich vedly vždy následující den pod vedením slovenské dramaturgyně Maji Hriešik a britské kritičky Emily May. Formát nazvaný Umění dialogu probíhal vždy kolem poledne a zabýval se díly uvedenými předchozí den. Něco takového lze skutečně uspořádat jen na festivalu typu platformy, kdy všichni vidí více méně všechno a dostaví se následující den na diskusi, ochotni podělit se o svůj názor. Navíc se jednalo ve velké míře o profesionály – divadelní a festivalové ředitele, producenty, umělce a kritiky, tedy o lidi, kteří do jisté míry určují směřování žánru a formují vkus publika. Teprve zde začnete chápat, nakolik odlišně lze vnímat jedno a to samé dílo, co vše v něm kdo může spatřovat v závislosti na vlastní divácké a životní zkušenosti. Já osobně jsem si díky těmto hovorům znovu uvědomila šíři prostoru, který nám současný tanec poskytuje k vyjadřování i k vnímání. V tom je jeho krása a síla. Zároveň vyplynula nemožnost skutečně objektivního výběru „toho nejlepšího“, nebo i „toho nejzajímavějšího“ z českého tance. Vše závisí na úhlu pohledu a společné diskusi konkrétních lidí, kteří se sejdou, aby selekci provedli. Stejné „komplikace“ a výměnu názorů jistě přináší i výše zmíněný festival Spring Forward, tedy výběr jednadvaceti děl evropského současného tance, který jsem měla možnost navštívit dvakrát, jednou osobně, jednou virtuálně. Ani zde jsem nebyla konstantně nadšená a často jsem zapochybovala, jak se tam to či ono dílo mohlo dostat.
Konečně, mnohé mohl překvapit i výsledek hlasování mezinárodní poroty letošní České taneční platformy, kdy nelze nikoho obvinit, že by docházelo k manipulaci. Porotci pocházeli z Německa, Maďarska, Norska, Itálie a Kypru, doslova ze všech koutů Evropy, ze zemí s různým politickým a uměleckým vývojem. 
Tento rok byly vyhlášeny hned tři ceny poroty. Porota profesionálů ocenila díla, „která nejvíce rezonovala a vyjadřují vysokou kvalitu a diverzitu české taneční scény“, a to: dis pla y Jitky Čechové a Terezy Lenerové, Call Alice Terezy Ondrové a Francescy Foscarini a Celestial Odyssey Andrey Miltnerové, Moniky Knoblochové a Jana Komárka. Cenu Českých center pro výraznou osobnost České taneční platformy získala Lucia Kašiarová za svůj Mnohodinec a zvláštní ocenění poroty dostala cemballistka Monika Knoblochová, za její „vesmírný koncert pro oči“ v představení Celestial Odyssey. Dalo by se říci – jak to, že cenu na České taneční platformě dostala netanečnice?! Ale není to krásné, že právě tato hudebnice dokáže uhranout svým výkonem taneční profesionály? 

Poslouchat tanečníky a sledovat hudbu
Ceny jsou jedna věc, co nám ale o českém tanci letos sdělila platforma jako celek? V rámci tradiční tematické a stylové diverzity se tu letos dalo nalézt i několik styčných bodů, opakujících se aspektů. 
Velmi výrazný byl například světelný design, jehož důmyslnost, profesionálnost a efektivní zapojení do celku díla ocenilo mnoho diváků. Tak tomu bylo zejména u děl jako Witness Věry Ondrašíkové (světla Pavel Kotlík), K Madoně se rzí Johany Pockové (světla Jiří Šmirk), Mnohodinec Lucie Kašiarové (světla Štěpán Hejzlar), INspiraCe Sylvy Šafkové (světla Martin Špetlík), Celestial Odyssey Andrey Miltnerové (světla Jan Komárek) a Sarx Martina Talagy (světla Karel Šimek). Členka festivalové poroty Anikó Racz z maďarského uměleckého a kulturního centra SÍN poznamenala, že v tomto ohledu je český tanec mnohem dále než maďarský. Ten se potýká s komplikacemi ohledně prostoru, financí a času na zkoušení, a tak jsou možnosti práce se světly omezené. Vzhledem k množství děl s výborným světelným designem se proto může zdát zvláštní, že právě letos nebyla v tomto oboru udělena cena, kterou posledních jedenáct let na festivalu předával Institut světelného designu. Jeho zástupce Jan Rolník toto rozhodnutí odůvodnil tak, že komunita světelných designérů se rozhodla reflektovat tvorbu v oboru jiným způsobem než udílením cen. Tito tvůrci prý netouží stát sami „ve světle reflektorů“. 
Smyslem ceny původně bylo poukázat na význam světelného designu v živém umění, což nyní považují za splněné. Jako další krok by rádi rozpoutali poněkud sofistikovanější diskusi o světelném designu formou psané a mluvené reflexe jednotlivých děl. Z letošní platformy tak vzniknou reportáže ukrajinských studentů umění na téma světelný design jako zpětná vazba umělcům, v příštích letech se mají pořádat také diskuse. Zdá se to jako celkem inspirativní vývoj, který by si možná do budoucna zasloužil také obor kostýmního designu, který je u nás dosud dosti podceňovaný a téměř vůbec se o něm nemluví (nepíše).
Dalším z opakujících se „motivů“ platformy bylo použití mluveného slova; v několika inscenacích k divákům tanečníci promlouvají v mnohem větší míře hlasem než tělem. To byl zejména případ Silent a Call Alice z dílny Temporary Collective, respektive Terezy Ondrové, Mnohodince, dis pla y Terezy Lenerové s Jitkou Čechovou a K Madoně se rzí, kde Johana Pocková dokonce i krásně zpívala. 
Kromě hlasu umělci ve výrazné míře zapojili také hudební nástroje a hudebníky na scéně, což diváky rovněž velmi zaujalo. Britský kritik Sanjoy Roy poznamenal: „Musím říci, že bylo skvělé vidět a slyšet hudební skladby použité v představeních s živými hudebníky, a že skladatelé, světelní a kostýmní designéři evidentně pracovali spolu s choreografem během tvorby, než aby byly pouhými doplňky.“ Na performativním potenciálu hudebníků byla založena zejména díla INspiraCe a Celestial Odyssey. V souvislosti s druhým jmenovaným dílem se také rozvinula diskuse okolo masek, groteskních těl a mizení/absence performera. V Celestial Odyssey se tanečnice schovaly za masky, aby vytvořily dojem mimozemského, ne-lidského prostoru; v Mnohodinci Lucia Kašiarová postupně splynula se scénografií pro podtržení idey, že vše je propojené; v Call Alice byla jedna z performerek přítomna pouze skrze svůj hlas, a v Silent zmizeli dokonce všichni interpreti, zatímco do pohybu se dali diváci. Poslední dva zmíněné kusy byly přímo ovlivněny pandemií koronaviru, s čímž také souvisela probíraná témata absence performera, ale také obecně krize a selhání, což jsou témata univerzální, která jen v době pandemie nabrala opět na aktuálnosti a urgenci. Covid ale rozhodně nebyl hlavním bodem žádné diskuse.
Pokud jde o využití kostýmů, vybrané inscenace pokryly celou škálu od jejich efektivního propojení s choreografií a celou koncepcí (K Madoně se rzí) až po nahotu (Sarx). Zajímavá byla zejména diskuse s Martinem Talagou ohledně nahoty v tanci, na což choreograf reagoval provokativní a zároveň oprávněnou otázkou: „K čemu používat kostým, když nemá zrovna v dané inscenaci žádný význam?“ Raději než na tepláky a trička nabídne divákovi pohled na obnažené tělo v pohybu.
Během diskusí se také narazilo na smysl a úlohu tance v tanečních představeních. Současná choreografie se zdánlivě samotnému tanci čím dál tím více vzdaluje, místo stylu a formy pohybu se zajímá spíše o koncepci a inscenaci jako celek. Například pro Lucii Kašiarovou byla v Mnohodinci podstatnější virtuozita kusu jako takového než virtuozita pohybu. Na druhou stranu, viděli jsme i tanečně virtuózní a originální kusy, například INspiraCe a K Madoně se rzí. A jak Sanjoy Roy poznamenal, i tento způsob komunikace v divácích stále funguje a rezonuje.

Zahraniční reflexe české tvorby
Jaký dojem si z ČTP odvezli zahraniční hosté a jak by český tanec srovnali se svojí domácí scénou? Kromě výše zmíněných aspektů poukázali profesionálové, s nimiž jsem mluvila, i na zajímavé podobnosti a rozdíly.
Umělecká ředitelka norského tanečního festivalu CODA Stine Nilsen například komentovala formální stránku zhlédnutých děl: „Byla zde díla konceptuální a více abstraktní, s tanečním slovníkem založeným na improvizaci, somatických praktikách, a vedle toho díla více stylizovaná. Jako tanečnici mě velmi zajímá pohybový materiál, z čeho díla vycházejí, a nalezla jsem zde široké spektrum přístupů. Bylo zajímavé pozorovat různé generace tanečníků, ale myslím, že mezi nimi není výrazný rozdíl, pokud jde o pohybový styl. V Norsku vidím více zvláštně tvarovaných věcí, jsou až bizarní, nedávají smysl, a to jsem na české platformě nezaznamenala. Zde jsem naopak viděla více práce s textem a vyprávěním, což v norském současném tanci není až tak výrazné. Ani dramaturgie není v norském tanci běžná, jako se zdá být v Česku,i když norští umělci si také čím dál tím častěji zvou někoho jako oko zvenčí.“
Ředitel jihokorejského tanečního festivalu Sidance Lee Jong-Ho shledává český (a obecně evropský) tanec mnohem experimentálnější, než je tvorba jihokorejských umělců, ať již pohybově nebo konceptuálně. Naopak publikum je v jeho zemi velmi otevřené, a proto oceňuje současná evropská díla, která Lee na svůj festival pravidelně přiváží.
Programový ředitel drážďanského Hellerau André Schallenberg si myslí, že z hlediska diverzity témat a stylů není mezi českou a německou současnou tvorbou velký rozdíl, protože „mnoho umělců je zapojeno do různých projektů, spolupracují se zahraničními kolegy“. Během platformy zaznamenal velmi vysokou úroveň spolupráce mezi umělci, pokud jde o choreografii, světelný a zvukový design, což v Německu až tak často nevidí. Výrazným rozdílem je ale přece jenom systém finanční podpory, který je v Německu více rozvinutý, i když to stále není dost, jsou zde příležitosti pro více lidí, na různých úrovních (státní, městská, federální), městská divadla zaměřená na současný tanec atd. „To může být také důvod, proč na české platformě vidíme zejména díla malých formátů, sóla, duety,“ míní Schallenberg.
Italka Anna Cremonini z Torinodanza nejprve specifikovala, že pro ni je každá platforma místem pro objevování nových umělců, nebo i těch zavedených, kteří ale dávají větší prostor výzkumu a experimentu. Míní, že český tanec představený na platformě je „evidentně velmi současný, což je známka dobrého zdraví, protože to znamená, že se jedná o zemi, která se dívá vpřed“. Kromě toho se jí zdá, že Česko a Itálie si jsou v něčem podobné, protože „neseme na zádech silnou tradici, která nás podmiňuje, tradici, která zatěžuje vizi budoucnosti. I z toho důvodu je vidět, když mají někteří umělci možnost mezinárodních kontaktů, protože pak rozvíjejí jiný jazyk, který dále kultivují. Proces takzvané internacionalizace je tolik důležitý, i proto, aby umělci mohli některé projevy, postupy odmítnout, nejen je následovat.“ Podobnosti vidí i z hlediska zázemí, protože ani Itálie prý příliš neinvestuje do kultury, a zejména tanec je nejméně podporovaný obor, což ovlivňuje jeho rozvoj: „Obě naše země jen velmi těžce budují novou generaci. Jsou tu materiální limity pro vytvoření ambicióznějších projektů, pokud jde o formu a formát, ale i o metodologii a proces tvorby.“ Přesto v Itálii již několik let pozoruje výraznější rozvoj současného tance, kterému byla přece jen věnována určitá institucionální podpora a zájem, existují tu mezinárodní taneční festivaly s velkou návštěvností. Právě mezinárodní síť kontaktů vidí Cremonini jako zásadní pro další rozvoj oboru.
Alexis Vassiliou z Dance House Lemesos na Kypru viděl na české platformě mnoho „silných hlasů, různých generací – starších, mladších a velmi mladých.“ Poukázal zejména na významnou přítomnost žen (z desíti prezentovaných děl bylo devět vytvořeno ženami), na jejich vydobývání prostoru ve společnosti a v umění. To shledal velmi dynamickým, odvážným a nesmlouvavým, a zároveň zde našel i určitou podobnost se svou domácí scénou. Nejen díky této podobnosti by ve svém rezidenčním prostoru rád podpořil budoucí spolupráci českých a kyperských umělců, v níž vidí potenciál. Ocenil také dramaturgii festivalu, tedy způsob, jakým se odvíjel; a to ne přímo řazení témat, ale spíše pokud jde o konstrukci diváckého zážitku, celkovou atmosféru, dramaturgický oblouk. „Úžasné mi připadalo využití různých, netypických prostor, které bychom v jiných zemích prostě nepotkali.“ Početnost a pestrost různých míst pro tanec byla ostatně zmiňována několika zahraničními profesionály, kteří v tom viděli přidanou hodnotu festivalu. Nakonec, Vassiliou zdůraznil také význam organizace Tance Praha, jejíž práci dlouhodobě sleduje. Považuje ji za kvalitní, dobře rozvinutou instituci a vyzdvihl zejména způsob, jakým pracuje s umělci, sleduje je od výzkumu po produkt, zapojuje je prostřednictvím workshopů, nových projektů.
Z hlediska organizace bylo o festivalové diváky velmi dobře postaráno: každý dostal tašku, program, poznámkový blok s tužkou a další malé dárky, na krk „visačku“ se jménem a seznamem děl a míst, kde se co děje (pro příště by bylo dobré doplnit i časy). Účastníci pak měli jasný přehled o svém programu na celé tři dny. Mezi jednotlivými divadly je většinou vozil autobus, jinak by se nabitý program nedal stihnout, a aby při tom maratonu nestrádali hlady, dostali občerstvení. Takto perfektní servis jistě přispěl k celkově pozitivnímu zážitku, který si všichni, s nimiž jsem mluvila, z Prahy odvezli.

Stručně řečeno, Česká taneční platforma je jedinečná svým formátem a významem pro český tanec z mezinárodního hlediska. S výběrem můžeme souhlasit či nikoliv, každopádně určitým způsobem (který bude zkrátka vždy subjektivní) odráží stav české současně-taneční tvorby, a jako taková má svoje nezastupitelné místo na české festivalové mapě. Jak během závěrečného předávání cen poznamenala divadelní dramaturgyně a kritička Marta Ljubková, české divadlo rozhodně nemá srovnatelnou příležitost ukázat se zahraničnímu publiku. Český tanec i díky platformě získává mnohem více pozornosti v zahraničí. A má to viditelný efekt.

Psáno z České taneční platformy 24.–26. dubna 2022.