Česká taneční platforma – Diverzita, profesionalita a produktivita

Yvona Kreuzmanová. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Petra Dotlačilová

Ve dnech 1. až 4. dubna 2019 se uskutečnil již pětadvacátý ročník České taneční platformy. Dramaturgická rada vybrala ze čtyřiceti přihlášených projektů jedenáct inscenací, které byly představeny během tří dnů na pražských scénách Divadlo Ponec, Studio Alta, Alfred ve dvoře, La Fabrika, DOX a ve Veletržním paláci. Vzhledem k tomu, že podstatou této události je představit výběr české současné tvorby zahraničním promotérům, ředitelům festivalů a divadel, publikum bylo z velké části mezinárodní.

Specifickému formátu a divákům festivalu se přizpůsobil i doprovodný program, zaměřený na prezentaci českého tance a na zprostředkování komunikace mezi profesionály, jak po stránce umělecké, tak praktické. Velmi zajímavou součást nabízely například dopolední diskuse s umělci (Brunch & Discussion – Umění dialogu), moderované Majou Hriešik a Jarem Viňarským. Za hojné účasti se na nich debatovalo o inscenacích zhlédnutých předchozí den: o tématech, kontextu, procesu tvorby, dojmech a reakcích diváků, z velké většiny profesionálů v oboru, kteří se někdy nerozpakovali vyjádřit i kritické poznámky.  Snad byla tato zpětná vazba přínosná i pro umělce samotné.

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA navazovalo na tyto debaty svým formátem choreografického fóra, kde se šlo v analýze inscenací více do hloubky. Marie Kinsky pozvala ke spolupráci dva zahraniční taneční teoretiky, Marisu Hayes z Paříže (editorka časopisu Repères a koordinátorka Video Dance Festival of Burgundy) a Lorenza Contiho z Milána (mj. profesor historie performance a divadla na Akademii Susanne Beltrami).

Ti představili vybraná témata z oblasti taneční dramaturgie, jejichž prostřednictvím se na inscenace nahlíželo (například mýtus, kontext, identita, prostor). Fóra se opět účastnili taneční profesionálové z různých zemí, což přineslo zajímavé pohledy na témata z jiných perspektiv, ovlivněných jejich odlišnými zkušenostmi, vzděláním a socio-politickým zázemím. Koncepty, o kterých se zde debatovalo, budou shrnuty v psaném výstupu zveřejněném na blogu pro tanečníky, choreografy, kritiky, pedagogy SE.S.TY, který koordinuje Zuzana Žabková.

Další částí doprovodného programu se stala prezentace historie českého současného tance Check the Czechs ve zkušebně Studia Alta. Yvona Kreuzmannová a Ewan McLaren poprvé připravili podobnou prezentaci pro Tanzmesse v Düsseldorfu loni v září, nyní ji ovšem pozměnili. Pozvali tři generace českého současného tance – tanečníky, choreografy, pedagogy –, kteří se po revoluci věnovali tanci a jedinečným způsobem ho rozvíjeli. Jan Kodet, Monika Rebcová, Markéta Perroud, Barbora Látalová, Tereza Ondrová a Jaro Viňarský stručně zavzpomínali na svou cestu životem a tancem.

Tato stručná rekapitulace vyprávěla nejen jejich osobní příběhy, ale i proměny kulturní atmosféry u nás, a především limity, jimž tvůrci museli čelit. Ty se týkaly nedostatku institucionálního zázemí a politické podpory, nezkušenosti pedagogů i diváků, což bylo samozřejmě poznamenáno mnohaletým odtržením od kulturního vývoje, který se udál na Západě v druhé polovině dvacátého století. Tato rekapitulace, jakkoliv stručná a zjednodušená, poskytla zahraničním divákům jistě důležitý kontext (samozřejmě nebylo možné pozvat všechny osobnosti, které se na vývoji českého tance podílely a podílí). Zajímavá ovšem byla i pro nás „místní“.

Pohled zvenku

Čtyřdenní interakce se zahraničními tanečními profesionály umožnila zjistit, jaký je jejich názor na český tanec pohledem „zvenku“. Je samozřejmě nemožné vyzpovídat během tak nabitého programu všechny návštěvníky, nicméně při společných diskusích i v individuálních rozhovorech s některými z nich vyplynuly určité opakující se charakteristiky.

Často se skloňovala slova diverzita, pestrost, mezinárodnost, či profesionalita.

Například Dieter Jaenicke, ředitel německého  veletrhu a festivalu Tanzmesse, se vyjádřil, že ho diverzita českého tance fascinuje. Naši scénu sleduje kontinuálně několik let, spolupracuje s místními divadly, festivaly a soubory a vždy ho prý něco překvapí, objeví nové tvůrce. To ho udivuje zejména vzhledem k tomu, jak málo financí se na kulturu a tanec v Čechách dává. Nemá pocit, že by se český tanec nyní vyznačoval nějakými specifickými tématy, jako to pozoruje v některých jiných zemích. (Jako příklad uvedl Tchaj-wan, kde v současné době vypozoroval mnoho pesimistických děl s tematikou smrti, což podle něj odráží nejistou společensko-politickou atmosféru.) Česká taneční scéna je naopak hodně variabilní. Dále vyzdvihl profesionalitu místních umělců a stále rostoucí počet dobrých divadel pro tanec. V Praze podle něj při podobných akcích panuje vždy specifická atmosféra plná nadšení, která drží účastníky v dobré náladě, i když pracují čtrnáct hodin denně. Velmi si váží angažovanosti a entuziasmu Yvony Kreuzmannové a Markéty Perroud.

Márta Ladjánszki, ředitelka maďarské asociace L1, také ocenila zmiňovanou pestrost. Do Prahy zavítala po mnoha letech a našla tu „nejen novou generaci, ale zcela nový způsob vyjadřování“. Tato dynamická produktivita českých a také slovenských umělců, kteří podle ní stále tvoří důležitou součást místní scény, je důvod, proč je nutné se do Čech pravidelně vracet.

Zajímavý byl ale i pohled návštěvníků, kteří na Českou taneční platformu zavítali poprvé. Například mexická architektka a světelná designérka Laura M. Sánchez, která se podílela na volbě výherce ceny za nejlepší světelný design, hodnotila velmi pozitivně práci místních techniků. Přestože podmínky některých divadel nejsou zcela ideální, ocenila vynalézavost a profesionalitu lidí, kteří zajišťují scénografickou a světelnou stránku inscenací.

Americko-francouzská publicistka Marisa Hayes vyzdvihla zřetelný vliv fyzického divadla v mnoha představeních. Dále dodala: „Práce s objekty a jejich choreografickým potenciálem vyniká v tomto kontextu stejně jako expresivní kvalita zakořeněná v divadle, což se velmi liší od více minimalistického konceptuálního umění, které často vidím ve Francii. Vliv fyzického divadla se projevuje ve velmi angažovaném a pohybovém představení se silnými dramaturgickými možnostmi ve vztahu k prostoru a předmětu.“ Marisa, která sice dosud český tanec nesledovala, ale zná naši filmovou a uměleckou tvorbu, definovala také určitý posun v českém umění obecně: „Estetika česko-slovenského umění, která se dříve vyznačovala silnými vlivy surrealismu a politickými metaforami, nahradila v současné době mezinárodní spolupráce, mezioborové dialogy a nové hlasy, které obsahují několik generací.“

Ital Lorenzo Conti zaznamenal snahu českých umělců o nezávislou, původní tvorbu: „Během platformy mě zaujala tendence hledat samostatný a specifický jazyk u každého choreografa a tanečníka. Touha oprostit se od tradice nebo od tance importovaného odjinud, aby vzniklo něco totálně ‚Made in Czech‘. Pokud jde o scénické vyjadřování, interpret je jen jedním z mnoha elementů, v neustálém dialogu s prostorem a předměty, s živou hudbou a s pohledem publika. Tanec se zdá být jednou z mnoha technik, kterou tělo disponuje, aby mohlo být na scéně a komunikovat.“

Svébytnost českého tance

Jak uvedené reakce shrnout? Zdá se, že český tanec nalezl svoji podstatu v individualitě výpovědí, osobnostech, pestrosti námětů, fyzičnosti, a pokud jde o náměty či problémy, zahraniční diváci povětšinou nevidí nějaké typické tendence, ale mnoho odlišných přístupů. Zdá se mi, že to značí zdravé kreativní prostředí, v němž tvorba není příliš zatěžkaná minulostí ani není ve vleku světových či „západních“ trendů. Považuji za velmi pozitivní, že většina návštěvníků zmiňovala profesionalitu po interpretační, divadelní, organizační a technické stránce, i když si uvědomovali mnohdy těžké podmínky vzniku některých projektů. Pro návštěvníky, kteří se do Čech pravidelně vrací, je tato profesionalita dokonce samozřejmostí.

Na závěr bych ráda doplnila několik vlastních dojmů. Jelikož již několik let žiji v zahraničí a o většině české taneční tvorby se dočítám pouze v recenzích mých kolegů, nedokážu posoudit, nakolik reprezentativní byl letošní výběr „toho nejzajímavějšího z české tvorby“ (toto spojení používá Česká taneční platforma jako takovou svoji mantru). Naopak, z tohoto důvodu jsem se ocitla ve zvláštní pozici „domácího outsidera“. Tvorbu mnoha autorů a skupin jsem sice sledovala již dříve, objevilo se tu ale i několik pro mě nových tváří a přístupů. Je taktéž zajímavé sledovat vývoj mladých tanečníků-choreografů. Stejně jako mnoho zahraničních návštěvníků, i mě fascinuje produktivita a kreativita českých skupin i jednotlivců, přes často těžké existenční podmínky.

Ve srovnání s například švédskou taneční tvorbou, kterou mohu sledovat, pozoruji u českých tvůrců také větší tanečnost a principy fyzického divadla, podobně jako Marisa Hayes ve srovnání s Francií. To mě osobně velmi baví, stejně jako fakt, že v našich tanečních inscenacích se objevuje inteligentní humor a hravost (mimochodem humor ocenila i většina zahraničních diváků, zřejmě je v současném tanci globálně spíše raritou). Těší mě čím dál tím větší otevřenost a mezinárodnost, schopnost našich umělců uspět na zahraničních festivalech i jejich schopnost udržet si vlastní identitu. Také jsem ocenila iniciativu pořádat více diskusí a analytických seminářů, které přispívají k artikulování témat a myšlení o tanci.

Zkrátka, smekám před našimi umělci a před všemi, kteří se na rozvoji českého (a slovenského) tance podílejí. Máte/máme být na co hrdí!

Program České taneční platformy 2019:

Markéta Stránská: LeŤ
Martin Talaga: Faunus
Tereza Hradilková a kol.: Nepřestávej
Spitfire Company: Constellations II. Time for Sharing
Marie Gourdain / Tyhle: Medúza
Ferienčíková, Júdová, Timpau: Everywhen
420people: The Watcher
Karine Pointies / DanceWatch: Same same
Martina Hajdyla Lacová: Assemblage
Viktor Černický: PLI
Farma v jeskyni: Útočiště
Martin Talaga: Soma (nejlepší inscenace loňského ročníku ČTP)

Dramaturgická rada:

Lucie Hayashi – zakladatelka a redaktorka Tanečních aktualit, tajemnice katedry tance HAMU, věnuje se postavení tance ve společnosti
Lucia Kašiarová – ředitelka neziskové organizace ALT@RT, zakladatelka kulturního centra Studio Alta a festivalu slovenského současného tance Hybaj ho, umělkyně
Yvona Kreuzmannová – zakladatelka a ředitelka Tance Praha (v Dramaturgické radě sdílí společný hlas s Markétou Perroud)
Pierre Nadaud – vedoucí Ateliéru fyzického divadla Divadelní fakulty JAMU, filozof, klaun, tanečník, choreograf-režisér a pedagog
Markéta Perroud – umělecká spoluředitelka Tance Praha (v Dramaturgické radě sdílí společný hlas s Yvonou Kreuzmannovou)
Nina Vangeli – taneční publicistka