Bolero v jihočeské metropoli – Co by na to řekl Ravel?!

12. 4. 2011 reportáže

Autor Eliška Štindlová

Druhý dubnový týden tohoto roku se v jihočeské metropoli nesl ve znamení premiéry komponovaného tanečního večera s názvem Bolero. Stal se tak pro sezónu 2010/2011 v pořadí již třetí premiérou, na které se měl soubor baletu Jihočeského divadla v čele s uměleckým vedoucím Attilou Egerházim prezentovat. První choreografií, kterou mělo publikum možnost zhlédnout, bylo dílo 1+1 z choreografické dílny Attily Egerháziho. Ačkoli výběr interpretů (Cristina Porres Mormeneo a Zdeněk Mládek) lze označit za velice zdařilý, neboť se jedná o tanečníky, kteří disponují nejen vynikající technikou, ale také schopností obohatit mnohá díla o neoddiskutovatelnou přidanou hodnotu v podobě sugestivní výrazovosti, stále zde absentovalo něco zásadního, a sice schopnost vyprávět daný příběh. Tato choreografie spíše evokovala dojem narychlo sestaveného parciálně improvizovaného tréninku, než do detailu promyšleného duetu, který by ve výsledném efektu tvořil pro diváky srozumitelný kompaktní celek s důstojnou výpovědní hodnotou. Neodpustitelným prohřeškem, který celkový dojem značně devalvoval, se staly kostýmy Andrey T. Haamer, které nejen že naprosto nekorespondovaly s ideovou koncepcí choreografie, ale také s koloritem prostředí, v němž se dílo odehrávalo. Tanečníci v krajském divadle by si jistě zasloužili něco lepšího než vytahané tílko a šortky. V další choreografii Painted Rainbow si již choreograf (Attila Egerházi) o trochu vylepšil svou reputaci. Ke zvolenému hudebnímu doprovodu (Rapsodie espagnole; Prélude á la nuit – Maurice Ravel, Valse triste – Jean Sibelius) nelze nic namítat, tyto inspirativní melodie prodchnuté trochou tajemna i hravé fantazie společně s vcelku invenční choreografií výborně odkryly technické dispozice jednotlivých tanečníků. Součástí tohoto komponovaného představení byla i choreografie bývalého šéfa baletu SND v Bratislavě Mária Radačovského s názvem Dinner (hudba: Yann Tiersen). Tato tanečně ztvárněná „večeře“ se stala vrcholem celého večera. Do detailu propracované duety a tria s odstíněním těch nejjemnějších nuancí pohybu působily, jako by byly „ušity“ souboru přímo na tělo. V tomto případě se nejednalo o strohé opakování týchž motivů a vytváření nic neříkajících pohybových variací, kterých už publikum vidělo bezpočet. Tentokrát se choreografovi zdařil vcelku inovátorský počin, na který publikum Jihočeského divadla není příliš uvyklé, a sice vhodně propojit taneční pohybový slovník s výmluvnou gestikou a expresivitou hereckého projevu, což nelze neocenit. Významně na sebe upozornila Anna Oubramová-Ondráčková, která podala vskutku přesvědčivý výkon, a to nejen po technické, ale i výrazové stránce. V druhé polovině večera mělo publikum možnost zhlédnout choreografii Closed Curtain od Attily Egerháziho, po níž následovalo Bolero, které dalo název i celému komponovanému večeru. Mnozí by jistě očekávali, že to nejlepší bylo ponecháno na úplný závěr celého večera, nicméně v tomto případě to rozhodně tvrdit nelze. Koexistence technicky náročných pasáží prodchnutých naprosto nesmyslně implementovaným užíváním rekvizit v podobě sukní společně s příliš afektovanými gesty poněkud sklouzla na hranici laciné frašky. A tak se nakonec nejlepším dílem večera stala choreografie hostujícího choreografa, v tomto případě Mária Radačovského. Psáno z premiéry 8. 4. 2011, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Foto: JČD (Petr Hasal)