Zuskovo Gala X
Petr Zuska se stal uměleckým šéfem baletu ND Praha v roce 2002. Jeho jmenování vzbudilo tehdy na jedné straně nadšení, na druhé straně obavy, kam se pod jeho vedením bude soubor naší přední scény ubírat. Jeho předchůdce Vlastimil Harapes mu zanechal soubor ve velmi dobré formě, dbal na kvalitu nastudování klasických baletů a tanečníky představil v dílech významných světových choreografů (např. G. Balanchina, Glena Tetleyho, Jiřího Kyliána).
Petr Zuska však vstoupil do Národního divadla nejen jako šéf, ale také jako aktivní tanečník a choreograf. Jeho jmenování do čela baletu ND Praha se pro něho stalo jedinečnou možností, jak uplatnit choreografické ambice v jednom z našich nejlepších a nejpočetnějších baletních těles. Vedle toho bylo nutné respektovat dramaturgii divadla, které neopomíjí díla klasického baletního repertoáru.
Ihned od počátku Zuska rozjel náročnou jízdu – ne všechny její etapy byly snadné a obešly se bez karambolů, nicméně Zuska stojí v čele baletu ND Praha již deset let, což je jistě důvod k zamyšlení i možnému ohlédnutí – tento moment Zuska oslavil, tím že představil své choreografie v novém složení, v němž se zdařile zkombinovaly jednotlivé opusy do žánrově, tematicky a hudebně sjednocených večerů. Na programu se vystřídaly tituly vynikající, průměrné i méně zdařilé – diváci mohli zhlédnout například A Little Extreme, A Little Touch of the Last Extreme či Svěcení jara, které, dle mého názoru, nepatří k tomu nejlepšímu, v jiném večeru pak vynikající produkci Sólo pro tři. Zuska své desetiletí zkrátka pojal jako důslednou propagaci své tvorby v „dobrém i zlém“. O dalších významných choreografech, kteří se v době jeho působení do ND Praha dostali, se dočtete sice v publikaci vydané u této příležitosti, ale jejich díla v rámci Gala X uvedena nebyla.
Je jisté, že Zuska se projevoval od počátku jako velmi produktivní choreograf – vždyť ve zmiňovaných šesti večerech bylo uvedeno osmnáct titulů, které zdaleka nejsou celkovým výčtem jeho tvorby. Silné zaujetí tvůrce pro jednotlivá díla dokládala jeho osobní účast na všech představeních, která pokaždé uváděl a nepromeškal tak příležitost, jak připomenout divákům svůj řečnický um. Nakonec je třeba uznat, že Zuska má být na co pyšný, už jenom to, že ustál počáteční tlak a pochybnosti a dokázal prosadit své záměry směřující k větší žánrové flexibilitě souboru je obdivuhodné. Kromě Oněgina Johna Cranka, se za jeho šéfování dostala na scénu ND Ekova Carmen, Kyliánův mistrovský kus Petite mort, Vàmosova verze Louskáčka a Romea a Julie i extravagantní Popelka Jeana-Christophera Maillota.
Klasický baletní repertoár byl převážně uváděn v nových úpravách, ve kterých se nedařilo vždy nahradit původní koncepci a krokový materiál stejně hodnotnými obměnami (kromě La Sylphide podle původní verze Augusta Bournonvilla). Ale vraťme se zpět k Zuskovým večerům.
Sérií představení započalo Gala s mladými, kde byly představeny práce, které Zuska nastudoval se studenty Taneční konzervatoře hl.m. Prahy a souborem Bohemia Balet, v dalším pak byla představena díla odlehčená, mírně absurdní a hravá s příznačným názvem Bláznoviny. Zuskův minifestival nemohl opominout celovečerní titul premiérovaný v ND v roce 2007, Sólo po tři, ve kterém písně Jacquese Brela, Vladimíra Vysockého a Karla Kryla v Zuskově choreografii nabyly nového rozměru a působivosti.
Jedna premiéra jako bonus
V rámci přehlídky byla uvedena česká premiéra baletu Smrt a dívka, která byla původně nastudována pro Les Ballets do Monte Carlo v roce 2011. Kompozice pro šest tanečníků vypráví o mladé dívce, která umírá a před smrtí si promítá důležité okamžiky svého života. Mnohým se se samotným názvem může pojit stejnojmenná skladba Franze Schuberta. Zuska ze Schuberta používá pouze část a dále pracuje s úryvky z děl Leoše Janáčka (v programu nejsou konkrétní názvy skladeb uvedeny).
Smrt – Viktor Konvalinka sedí za klavírem, dívka – Edita Raušerová stojí opřena o nástroj, hra na život a na smrt začíná. Dívčiny reminiscence jsou vystavěny jasně, v čistých liniích. Čím více se dívka přibližuje k věčnosti, tím více materiálních věcí ji opouští – proto ze scény postupně mizí jednotlivé rekvizity, které odkazují na přelom 19. a 20. století. V myšlenkách se dívka vrací k rodičům, setře, přítelkyni i svému milému. Smrt je však neúprosná a tanečnice v závěru ulehá do klavírního křídla.
Nový opus následoval po Ways 03 a duetu Les Bras de Mer. V nich se odhaluje Zuskovo tvarování, ve kterém lze spatřit inspiraci Jiřím Kyliánem – lomené paže, měkké skluzy, doteky a způsob partnerské práce k jeho stylu odkazují. Zuska však není eklektikem a rozvíjí variace v osobitých obměnách, kde citlivé nasvícení spolu s pohybovými ornamenty vytvářejí magické obrazy. Oproti Smrti a dívce je ve Ways 03 tanec modelován rafinovaněji, s daleko větším sepjetím s hudbou Arvo Pärta. Tanečníci v úvodu vybočují z řady a ruka zakrývající jejich ústa se pomalu otevírá, pohybová synchronizace se prolíná s kanonicky vystavěnými sekvencemi. Původně černý horizont vyjíždí nahoru a postavy tanečníků vnímáme náhle pouze jako stíny na prosvíceném pozadí. Choreografie souzní s minimalistickou hudbou, které Zuska dodává další rozměr a zviditelňuje ji v pohybu.
Pocta velkým tónům
Partitury významných hudebních skladatelů zazněly v rámci jednoho večera, a to symfonie Gustava Mahlera, části skladeb Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Igora Stravinského.
Mahlerova Symfonie D-dur inspirovala Zusku k čistě neoklasické taneční kompozici, kde hudba je daleko vrstevnatější nežli samotná pohybová struktura.
Titul D.M.J 1953–1977 ani po letech od svého prvního uvedení v Brně v roce 2004 neztratil na své působivosti a stále přitahuje pozornost svou proměnlivostí nálad, scénickým designem a subtilitou prožitků, které do tohoto díla Zuska otiskl.
Ve Svěcení jara z roku 2010 se pak Zuska více soustředil na vnější formu a zdaleka nevystihl živelnost a dramatičnost Stravinského partitury.
Doteky folkloru
Poetiku folklórní Zuskovy inspirace mohli diváci vychutnat za živého doprovodu Hradišťanu, Vyšívanky a Čechomoru, což dodalo večerům nenahraditelnou autentičnost. Zuska je s lidovými hudebními náměty zřetelně vnitřně propojen, vystihuje poetickou harmonii hudby a textů. Je nesmírně muzikální, a ačkoliv se jeho pohybový slovník v uvedených dílech (Ej lásko, Lyrická a Mezi horami) zásadně neproměňuje, nelze přehlédnout, že právě písně jsou pro Zusku inspiračním zdrojem, jenž jeho fantazii nejvíce sytí a provokuje.
Soubor à la Zuska
Zuska si během svého působení v ND vychoval v souboru tanečníky, kteří jeho díla vynikajícím způsobem interpretuji – nepřehlédnutelní jsou Nikola Márová, Tereza Podařilová, Zuzana Susová, Alexandre Katsapov či Viktor Konvalinka. Se Zuskovým příchodem došlo k razantnímu pronikání současného tanečního tvarosloví do baletního repertoáru. Zuska v ND prosadil soudobou tvorbu a zpočátku zahrnul repertoár výrazně svými produkcemi. Postupně frekvenci svých děl v ND zmírnil. I tak tanečníci stačili během jeho desetiletého působení zažít a vnímat jeho styl práce s maximální procítěností a koncentrací. To je jistě nepřehlédnutelný vklad, na druhé straně však nelze přehlížet skutečnost, že poněkud horší hodnocení lze vynášet nad klasicky zaměřením repertoárem – zde se ukazuje fyziognomická roztříštěnost souboru, která vůbec nesvědčí sborovým scénám. Klasické tituly jsou prezentovány ve velké většině v úpravách, které mnohdy nedosahují kvalit originálních předloh. V poslední premiéře Šípkové Růženky se zřetelně projevila absence vytříbenosti akademického stylu a formy, chyběla propracovanost detailu a přesnost technického provedení, což považuji za aspekty, jež by měly být souboru ND vlastní.
Přehlídka pod názvem Petr Zuska Gala X ukázala rozvětvený tvůrčí záběr Zusky jako choreografa (v některých opusech také tančil), který není vypravěčem velkých dramatických příběhů. Svou pozornost upíná do vnitřního světa, který je možná větší než ten, který nás obklopuje. Tuto „vnitřní krajinu“ Zuska vnímá a vykresluje s velkým osobním zaujetím. Jeho kompozice nabízejí řadu nezapomenutelných zážitků, které vám uvíznou v paměti. A to není přeci málo…
Petr Zuska GalaX.
10., 12. května 2012, Gala s mladými: Růže, Deja vu, Way out, Bolero.
17., 18., 19. května 2012, Bláznoviny: A Little Extreme, A Little Touch of the Last Extreme, Mariin sen
26., 27., 28 května 2012, Brel-Vysockij-Kryl/Sólo pro tři
7., 8., 9. června 2012, Cesty a zastavení: Ways 03, Les Bras de Mer, Smrt a dívka
20., 22., 24. června 2012, Pocta velkým tónům: 1. Symfonie D-dur, D.M.J. 1953–1977, Svěcení jara
28., 29., 30. června 2012, Doteky folkloru: Ej lásko, Lyrická, Mezi horami
Foto: Michal Hančovský (2), Roman Sejkot (1)
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace