Zuskova Popelka v Českých Budějovicích plná invence a vzruchu

Popelka. Foto: Serghei Gherciu.

Pro 20. století byla nejdůležitější partitura Sergeje Prokofjeva, který Popelku (rusky Zolušku) komponoval ve složitých podmínkách v průběhu 2. světové války. Premiéra se mohla odehrát až po jejím konci, a to hned ve dvou choreografických verzích po sobě (1945 Moskva, Rostislav Zacharov a 1946 Leningrad, Konstantin Sergejev). Brzy se Prokofjevova Popelka otiskla do dějin nově budovaných národních baletních souborů: v roce 1948 ji inscenoval Frederic Ashton v Londýně a již zmíněný Saša Machov v Praze. Choreografických a režijně různorodých úprav pak přineslo minulé století přehršel. Z těch nejznámějších jmenujme například lyonskou verzi Maguy Marin (1985), pařížskou Rudolfa Nurejeva (1986) či hamburskou Johna Neumeiera (1992) ad.

Popelka je populární i ve století jednadvacátém, Prokofjevova hudba, plná energie, dynamiky a vtipu, se dobře snoubí i s tím nejsoučasnějším tanečním stylem (např. Jiří Bubeníček pro Compagnia Nuovo Balletto di Toscana, Florencie, 2019) a starobylý příběh umožňuje řadu výkladů. Záleží na talentu inscenátora, jak potenciál hudby a námětu využije. Česká stopa v tomto zdárně pokračuje i v případě Petra Zusky, autora recenzovaného představení baletního souboru Jihočeského divadla ze 4. února 2023.

Petr Zuska přistoupil k nastudování Popelky s jasnou představou, jak personálně vypadá soubor i podmínky divadelní realizace v Domu kultury Metropol. To se zúročilo v kvalitě představení, které vychází z možného, ale v případě výkonů tanečníků před ně staví další mety, přináší výzvy pro další rozvoj. Zuska svou Popelkou trefil do černého i co se týče očekávání (nejen) českobudějovického publika: svědčil o tom jak potlesk ve stoje, tak i zachycené poznámky diváků. Předně svou verzi upravil do podoby, která je skutečně rodinným představením: s malým divákem se počítá, ale i pro dospělého je to umělecký zážitek. Partituru zkrátil z původní délky kolem dvou hodin na přibližně 80 minut, představení má dvě jednání a jednu přestávku. Vybral hudební čísla spíše allegrového charakteru, aniž by se úplně vzdal lyričtějších momentů.

Je třeba zdůraznit, že každé baletní představení s živou hrou orchestru je již několik let svým způsobem výjimečnou záležitostí. Existuje proto řada důvodů: obliba hudebních koláží soudobými choreografy, prostorová omezení a zejména finanční úspora. To vše vede k „fenoménu hudebně mrtvého baletu“, jak situaci před časem trefně pojmenoval Roman Vašek. Proto je nanejvýše pozitivní, že nová premiéra Baletu Jihočeského divadla má oporu v Prokofjevově partituře pečlivě nastudované Davidem Švecem a interpretované Orchestrem opery Jihočeského divadla. Radostné bylo pozorovat drobné postavičky dětí před představením, jak se snaží nahlédnout do orchestřiště, odkud se zanedlouho má ozývat hudba, kterou uvidí roztančenou. A o tom balet také je: o té radosti ze synergie hudebníků a tanečníků tady a teď…

Podle původního libreta Nikolaje Volkova balet začíná hádkou nevlastních sester. Petr Zuska ovšem vyšel z verze příběhu, jak ho vydali bratři Grimmové, začíná úmrtím Popelčiny matky. Téma smrti, odchodu milovaných rodičů, se v Zuskově Popelce objeví dvakrát. Zuska zjemňuje toto trauma představou holubiček coby odlétajících duší, které se ale neztrácí úplně. I zemřelá matka se Popelce zjevuje v těžkých chvílích v zrcadle. A pošle jí také ku pomoci dva jiné holoubky s pozvánkou na ples. Ti se pak ujímají i dalších rolí: tanečních mistrů a rádoby „vizážistů“, plesových hostů, doprovodu Prince po cizích krajích… Petr Zuska tím jednak nahradil mnoho dalších postav, které Volkov do baletu zařadil, a jednak tím posílil dramaturgickou sevřenost děje.

Nastudovat Prokofjevův balet s komorním souborem není snadné, neboť byl zamýšlen pro velký soubor. Zejména scéna plesu představuje bez sboru velkou výzvu – a ples se v tomto příběhu vynechat prostě nedá. Zuska pro ni využil dva páry tanečníků (Petronela Bogdan, Barbora Coufalová, Daniel Frydrych, William Steers), které se musely rychle převléknout ze služebnictva (včetně paruk). Převleky neminuly ani představitelky nevlastních sester, které se „v mezičase“ ujaly Španělského tance (Shino Fujii) a Orientálního tance (Mai Iwamoto). Úprava libreta byla tedy naprosto nutná a dá se říci, že Zuska tu vytvořil funkční dramatickou konstrukci, která ladila s jeho choreografií a výtvarným řešením.

Jakub Kopecký navrhl velmi střízlivou, ale divadelně účinnou scénu v šedavých odstínech s průchody skrze centrální oválné zrcadlo, zakryté v některých obrazech portrétem zemřelé matky. Pro další obraz pak přidal další dva oválné průchody, které ubíraly strohost, ples byl osvícen seshora zářivkovými světly v parketovém designu. Využila se i projekce, ale naštěstí jen velmi úsporně a vkusně. Proti této scéně se dobře odrážely kostýmy Pavla Knolleho, který vsadil na průraznou kombinaci oranžové se zářivou růžovou pro nevlastní sestry v kombinaci se smaragdově zelenou pro macechu. Ta tančila ve slušivém kalhotovém kostýmku s černou parukou typu „bubikopf“ a je třeba zdůraznit, že ji Aurora Kubelíková, nová členka souboru, interpretovala opravdu s velkou vervou a umem. Pro ostatní protagonisty Knolle použil kostýmy v bílé či stříbřité barvě v kombinaci s šedočernou či hnědou, plesové páry oblékly tyrkysovou a fialovou. Celek působil velmi vyrovnaně a Petr Zuska s těmito barevnými kombinacemi na kostýmech tanečníků dokázal velmi vynalézavě pracovat, opticky zaplňovat jeviště v hromadných scénách a dodávat jim další vizuální zajímavost. Vtipný byl také vysoký bílý pojízdný trůn s množstvím nohou, který umožňoval rychlé posuny po jevišti i „zamrzlé“ obrazy větší skupiny protagonistů.

Měla jsem radostný dojem z harmonického spojení všech složek, což se běžně nestává. Jako by daná omezení inspirovala tvůrce k zajímavým řešením. Z pohledu režie efektů by ještě stálo za to ještě lépe vymyslet proměnu Macechy a jejích dcer v havrany v druhém Zuskově jednání, tento okamžik nebyl úplně dobře čitelný. Též kostýmy Popelčiných pomocníků – holoubků v lidské podobě – by ještě stálo za to malinko ambulantně modifikovat tak, aby i dětský divák lépe pochopil, kdy jsou v podobě holoubků, vyslanců nesmrtelné lásky Popelčiny maminky, a kdy jsou v podobě lidí a předstírají, že budou pomáhat maceše nebo tančí na plese atd.

Choreografovi a režisérovi se podařilo zaplnit jeviště tanečním předivem, které naprosto souzní s hudbou, dalo by se říci, že „tanec a hudba jedno jsou“. Zuska využívá pestrých rytmů Prokofjevovy hudby a podařilo se mu vést tanečníky tak, že jejich pohyby vyvěrají z hudby spontánně a vše působí samozřejmě a autenticky. Výsledkem je specifická hedonistická radost. Zuska dospěl k ideální syntéze pohybů celého těla, tvoří významotvornou složku torzem, aniž by se vzdal virtuozity pohybů končetin. Tanečnice sice mají špičkové střevíce, nicméně choreografie tím není nijak předznamenána a zůstala by stejně dobrá i bez nich. Zuska využívá techniku sur le points jen k umocnění rotace a pohybu po prostoru, nelimituje ho v jeho tvořivosti, což se v minulosti někdy stávalo. Nazvat jeho Popelku neoklasickou by byla chyba, neboť je zde naprosto věrný sám sobě a provádí fúzi pohybového materiálu pro účel své představy, která dostává impuls z hudby a tématu.

Jak si s tímto náročným úkolem poradili tanečníci Jihočeského divadla? Velkou devizou a základem úspěšnosti jsou vyrovnané výkony všech třinácti účinkujících, pocit týmové souhry, máte pocit, že se díváte na soubor sólistů. A skutečně ve druhém obsazení, (které jsem bohužel neviděla) se mnozí přesunují z menších rolí do větších. Příležitost dělá mistra. Popelka Sophie Debou je introvertní a lyrická, zajímavě pak kontrastuje s princem Sebastiana Mazziy, kterému Zuska přisoudil zpočátku chlapeckou, až nezralou polohu. Mazzia je dynamický, impulzívní – pravý opak melancholických a lyrických princů z tradičního repertoáru. Sympatie diváků si rozhodně získal nejen věrným podáním své role, ale také vervou, s jakou si poradil s technicky velmi náročným sólem. Zuska totiž rozhodně představitele rolí nešetří, mnozí jdou až k hranicím svých dosavadních možností. Tím jim ale dává možnost růstu. V začátku baletu je pro děj důležitá i role otce, které se ujal Zdeněk Mládek s velkou výrazovou intenzitou. Matku tančila jemně a dojemně Tereza Szentpéteryová. Obě role představují skutečně taneční, nejen herecké úkoly, které mají také svou náročnost. Shino Fujii a Mai Iwamoto dokázaly v rolích nevlastních sester smysl pro grotesku, role cizích krasavic jim pak poskytly možnost se blýsknout i v dalších sólech. Mai Iwamoto v Orientálním tanci, pro který se Zuska inspiroval Indií, zvládla i ne zrovna snadné suny krku do stran. Představitelé holoubků František Vlček a Paolo Terranova nesešli po celé představení takřka z jeviště a plnili řadu úkolů, stali se hybateli děje, svým způsobem nesli nejvíce tíhy na svých bedrech. Poradili si s tímto úkolem bez známek jakéhokoliv zaváhání a s určitým šarmem. Ten nelze upřít ani představitelce macechy Auroře Kubelíkové, byť byl jiného druhu. Jak jsem se již zmínila, její energie dominovala jevišti od prvního okamžiku, kdy se na něm objevila.

Popelka v Českých Budějovicích je prvotřídním příkladem moderně cítěného, dynamického a vkusného představení, kterému nechybí laskavost, kterou potřebuje každá (nejen dětská) duše, a vzruch a temperament, jež jsou vitální složkou našich životů.

Psáno z premiéry 4. února 2023, DK Metropol, České Budějovice.

Popelka
Choreografie a režie, úprava libreta: Petr Zuska
Hudba: Sergej Prokofjev
Hudební nastudování a dirigent: David Švec
Asistenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Daniel Tesař

Matka: Tereza Szentpéteryová / Barbora Coufalová
Otec: Zdeněk Mládek / Béla Kéri Nagy
Popelka: Sophie Debou / Shino Fujii
Princ: Sebastiano Mazzia / František Vlček
Dva holoubci: František Vlček, Paolo Terranova / Sebastiano Mazzia, William Steers
Macecha: Aurora Kubelíková / Petronela Bogdan
Dvě sestry: Shino Fujii, Mai Iwamoto / Tereza Szentpéteryová, Aurora Kubelíková
Služebnictvo v domě / hosté na plese: Jana Zenkerová, Barbora Coufalová, Daniel Frydrych, William Steers / Petronela
Bogdan, Jana Pelcová, Jonathan Riveros Suares, Gianmarco Sebastiani
Španělský tanec: Shino Fujii / Tereza Szentpéteryová
Orientální tanec: Mai Iwamoto / Aurora Kubelíková

Orchestr opery Jihočeského divadla
koncertní mistr (housle): Martin Červinka
koncertní mistr (violoncello): Václav Žák