Zkrocení zlé ženy: Balet plný spirituality

Zkrocení zlé ženy, Jekatěrina Krysanova, Vladislav Lantratov, Foto Elena Fetisova

Autor Lucie Dercsényi

Ti, kdo se vydali do pražské Lucerny na poslední z nich – Zkrocení zlé ženy, byli svědky špičkových výkonů a brilantně vystavěné inscenace. Jean-Christophe Maillot je totiž geniálním vypravěčem příběhů. O tom jsme se mohli přesvědčit již při hostování jeho souboru Ballets de Monte Carlo v Praze, kdy v ND Praha uvedl Romea a Julii; a do nedávna zde byla k vidění i Maillotova Popelka. Názory na Maillotovy balety se různí, jedno je však jisté – nenechají vás netečně přihlížet. Ne nadarmo se Maillot v jednom z rozhovorů („Inspiruje mě život“, Lidové noviny, 22. února 2015) přiznal, že jeho nátuře jsou blízcí Merce Cunningham a Pina Bauschová. Jejich díla vzbuzují rozporuplná přijetí. I Maillotovy extravagance buď zbožňujete, nebo jim třeba nemůžete přijít na chuť. V každém případě je jejich autor nepřehlédnutelný, jeho choreografie jsou překvapující, nastudované s magickými tanečními vzlety, pády, průplety a momenty, kdy až mrazí…

Nový pohled

Maillot, charismatický tvůrce, stojí od roku 1993 v čele souboru Ballets de Monte Carlo. Jeho inscenace jsou vysoce ceněny a přenášeny i do jiných divadel. Nejraději však tvoří pro tanečníky svého domovského souboru, a proto dlouho zvažoval nabídku šéfa baletu Velkého divadla Sergeje Filina na vytvoření nového díla. O Zkrocení zlé ženy uvažoval sice již dříve, chtěl ho původně nastudovat pro svou sólistku Béatrice Coppietersovou. Ale mezitím balerína ukončila aktivní kariéru, stala se jeho asistentkou a v Moskvě stála vedle něho jako jeho stálá inspirace a žena, pro niž tak Zkrocení vlastně nepřímo vytvořil. Jistě by tančila Kateřinu, svéhlavou, nezkrotnou bytost, která se nechce nikomu a ničemu přizpůsobovat. Stejně ji viděl ve slavném nastudování Shakespearovy komedie i John Cranko (premiéra 1969, hudba Domenico Scarlatti), jehož verze vypichuje humorné situace, je zasazena do renesančního dekoru a stále se po světě uvádí. Maillot však přináší nový pohled. Nazírá na milence jako na svébytné jedince (a nejenom na ně), výjimečné osobnosti, které se vzájemně usměrňují, tolerují a mužský element nedominuje. Maillot nevidí ve Zkrocení zlé ženy jen komedii, dostává se Shakespearovým hrdinům více pod kůži a nahlíží konflikty z pohledu současníka.

Stejně jako měl jasno o pojetí svého díla, se zcela jasnou vizí přistoupil i k výběru hudební předlohy. Jako znalec filmové hudby Dmitrije Šostakoviče sáhl právě po ní, protože ji chápal jako určité propojení dvou kultur – francouzské a ruské. A volba se ukázala jako skvělá! Citlivě sestavená hudební koláž, s níž mu pomohl Igor Dronov, dirigent orchestru Velkého divadla, je sugestivní a stejně jiskrná jako celý balet.

Rozehrané charaktery

Tanečníci se objevují na jednoduché scéně, bez zbytečných rekvizit, vše má svou funkci a místo. Čisté, rovné linie, žádné renesanční zdobnosti. Na horizontu bílé schodiště, uprostřed s půlkruhovitým průchodem, jimiž vstupují protagonisté známého příběhu. Když se schodiště později rozjíždí do stran, v pozadí se rýsuje šest hladkých sloupů, nahoře zešikmených. Scéna se proměňuje pojezdy zmíněných scénických prvků; prostředí, kde se dané výjevy odehrávají, zůstává „jen“ načrtnuto, nicméně velmi zřetelně a působivě (scénografie se ujal dlouholetý Maillotův spolupracovník Ernest Pignon-Ernest). Podlaha zůstává bílá a na ní jednoduché, barevné kostýmové kombinace černobílé, zelenobílé, modrobílé a šedé ještě intenzivněji zdůrazňují pronikavou průzračnost režijní a choreografické kompozice. Kostýmy navrhl Augustin Maillot, kterému nabídl spolupráci jeho otec poprvé a ponechal mu volné pole působnosti. Výsledná kolekce se vyjímá na strohém pozadí, její barevnost, střihy vypadají dobře. Černé krátké sukně šesti sborových tanečnic kontrastují s bílými halenami jejich partnerů, oděných do černých úzkých kalhot v délce nad kotníky. Kateřina má dlouhý zelený plášť, který odkládá a tančí v přiléhavém tmavém korzetu, olemovaném v pase zeleným pruhem. V průběhu baletu pak převléká sukně různých barevných témbrů a délek. Petruccio je hejsek se spuštěnými kšandami, rozevlátém chlupatém kabátě, na hlavě ležérně posazený klobouk. Není třeba se zabývat tím, kam Maillot příběh časově posunul. O to tu nejde, důležité je, co se odehrává tady a teď.

Maillot vdechuje život každé postavě, i té kterou si do baletu přidal – rozmarné hospodyni, jež nakonec uloví Gremia (jeden z nápadníků Baptistových dcer Kateřiny a Bianky), ověšeného zlatými prsteny. Zprvu dokonce hraje Anna Tichomirova jako hospodyně prim, když uvádí celý balet a prochází se ještě v tichu na jehlových podpatcích po forbíně, a poté, když se přezuje do špičkových bot, diriguje nástup protagonistů na jeviště. 

Skvostní tanečníci

Interprety do hlavních partů si Maillot vybral sám, stavěl jim role na tělo, vytáhl maximum jejich nenahraditelných kvalit a předností. A tak Jekatěrina Krysanova je přesvědčivě vzpurnou Kateřinou, která postupně odlupuje slupky své vnější, zdánlivé nepřístupnosti a zaujatosti vůči mužům. Také Petruccio, skvostně zatančený Vladislavem Lantratovem, se v kontaktu s Kateřinou nebojí ukázat svou druhou, láskyplnou stránku. Zamilovanost dělá své. I nápadníci jsou každý jiný, milovník přepychu Gremio (skvělý Vjačeslav Lopatin) podléhá velmi svůdné hospodyni, chvástal Hortensio (výborný Igor Tsvirko) se zamiluje do plačící vdovy. Do vyobrazených, rozličně nastavených vztahů probleskuje humor, jemný, inteligentní a shovívavý. Duety jsou plné něhy, jiskření a originálních vazeb a je v nich tolik oslnivých a dechberoucích okamžiků, že je nelze všechny napoprvé zcela zažít. Maillotovi se daří vygradovat účinek dané chvíle například tím, že v jednom z pas de deux se dění na scéně zastaví a Kateřina zatančí své pocity rozechvění z prvního polibku, aby pak opět vsunula hlavu mezi zaoblené paže Petruccia.

Scéna se proměňuje nejen pojezdem pohyblivých dekorací, ale zásadní roli hraje iluminace. Světle nasvícené sloupy se při lyrickém duetu zamilované dvojice Bianky a Lucenzia zbarvují červeně. Olga Smirnovova, čerstvě jmenovaná první sólistka, Bianku tančila výtečně, výrazově jistě a její partner Semjon Čudin tu působí jako fešný, citlivý introvert, kterého Bianka tak trochu ovládá. A samozřejmě, jako všichni, točil, skákal znamenitě, bez jediného zaváhání.

Filmová projekce v úvodu druhého aktu vyvolává iluzi lesa, kterým Kateřina s Petrucciem již jako novomanželé procházejí. Dojemná a vtipná je jejich hra s imaginárním ohněm, milostné sblížení. Kateřina s Petrucciem se pak v závěrečném obraze druhého jednání vracejí na svatbu Bianky s Lucenziem. Proměněni svou láskou jsou přicházející rebelové pro všechny překvapivě jiní. Veselí je zakončeno čajovým dýchánkem, důmyslně a vtipně rozehraném v jednoduchých pohybech a gestech. Sborové tanečnice mají nyní bílé šaty, i ony jsou nyní se svými partnery více sladěny. Jako by do barevných kontrastů paradoxně prosvítala jednota, prolnutí povah a životů. Maillotovi se podařilo v jeho Zkrocení zlé ženy rozehrát vynalézavou, mistrovskou podívanou, plnou spirituality a neoklasicky roztančených obrazů. Myslím, že Shakespeare by jim jistě také nadšeně přihlížel.

Psáno z přímého přenosu 24. ledna 2016 v kině Lucerna.

Přenosy do kin

Zkrocení zlé ženy

Hudba: Dmitrij Šostakovič
Choreografie: Jean-Christophe Maillot
Scénografie: Ernest Pignon-Ernest
Kostýmy: Augustin Maillot
Světla: Dominique Drillot
Světová premiéra: 4. července 2014, Velké divadlo v Moskvě