Zero etc. – Myšlenky o/v koncích

Zero etc. (Lukáš Karásek, Thelma, Cécile Da Costa). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Hana Strejčková

Zero etc. se odehrávalo v bílém prostředí, na pootočené ploše odvrácené z konvenčního frontálního postavení, rámované projekčním plátnem na svém horizontu. Nejvýrazněji se v prostoru jevily zásuvky ze světlého dřeva a dominantu, ke které se upínala pozornost dospělých, tvořil stupínek s mikrofonem. Představení, pro které tvůrci zvolili nejen principy pohybového či alternativního divadla, ale také ryze činoherní, dlouho plynulo od jednoho gongu k dalšímu, přičemž restriktivní zvučný tón na ně kladl nároky začínat stále znovu a znovu se pokoušet o přečtení přednášky, článku, studie…

Zlom po mnoha přerušeních sice nastal a odklonil marné snahy o sdílení myšlenek na budoucnost, ale dění jako by se dále drobilo na detaily spjaté s rafinovaně vystavěnou dramaturgií, k jejímuž dekódování často chyběly indicie. Jednalo se o (bez)naději, nebo o optimismu? Na otázku dívky: „Až umřu, budou tady ryby?“ jako by odpověď nepřišla. Znamená to, že vedle potřeby udržitelnosti je důležitější žít tady a teď a pečovat o rodinné a blízké vztahy? Kam potom zmizelo téma planety, o jejímž zániku a přípravách na něj referovali? A komu a pro koho přednášeli? Posledním třem lidem na Zemi? Dobrovolníkům v sále, které pasovali do rolí účastníků konference, semináře…? Do zdi, k níž se scéna stáčela, a proto se i mluvčí otáčela ke zdi bokem a čelem k publiku?

Čtyřicetiminutové představení o apokalypse vytvořilo mnoho vlastních představ, spustilo asociativní proud „co kdyby“ a nespokojilo se s nedostatkem odpovědí na „proč“. Dílo, atakující primární centra lidského pudu sebezáchovy, tvůrci zarámovali do realistické situace, kterou by bylo možné volně nazvat konference o možných koncích a jak se na ně připravit, nebo nácvik na přednášku, současně ale také jako výsek z rodinného života v mezní situaci, která však s ohledem na dítě svou krajnost popírá (nebo aspoň předstírá, že není tak hraniční).

Již sama snaha o pojmenovávání konkrétních položek, jako je určení místa, času a zařazení postav (byla to vůbec rodina?), vyznívá neúplně a vlastně až absurdně, ale slovní doprovod, civilní herecký projev, autentické dítě na scéně a nemálo dětí v publiku k tomu sváděly. I tím je vysvětleno osobní tápání, komu je představení určeno, zda rodinnému publiku s dětmi, nebo dospělým či dospívajícím. Které roviny s kým rezonují, ať intuitivně, nebo racionálně, jaký vzkaz si cílové skupiny přečetly a vzaly za svůj? Jaký byl vyslán signál světu řítícímu se do záhuby?

Dětský divák spontánně a bezvýhradně vstřícně reagoval na Thelmu, která zcela zásadně a zdařile ovlivňovala tok představení. Podařil se podobný efekt, s jakým například pracovaly autorky v projektu Voyerky, kdy během představení na scénu vběhnou děti a zcela jasně přeberou pozornost, jak publika, tak aktérek. V obou případech se dospělí snaží dál pokračovat, ale jejich snaha setrvat v nastaveném vzorci naznačuje rozpolcenost mezi plněním plánu a přirozenou touhou věnovat se svým potomkům, těm, které bezvýhradně milujeme a pro něž jsme schopni se i obětovat. V kontextu představení Zero etc. jsme pak ale oběťmi všichni, dospělí i děti, kteří čelí pravděpodobně již nezastavitelné katastrofě. Jen dětský pohled je v danou chvíli odzbrojující, zatímco ten dospělý balancuje mezi patosem a zlehčováním, které může sklouzávat až k banalitám a rozmělnění. Jenže jak komunikovat blížící se katastrofu?  

Přírodovědec a popularizátor vědy sir David Attenborough uvedl: „Co se týče příští dekády, strach nemám. Protože my těmto problémům, které přicházejí, čelit nebudeme. Za 20 až 30 let se z nich ale stanou zásadní problémy, které způsobí velké nepokoje ve společnosti a velké změny ve způsobu našeho života.“ ( Horizont ČT24, 11. 7. 2019). Taková myšlenka sice nezazněla, ale tak nějak ji všichni tušíme… V představení Zero etc. se autoři ponořili do mnoha významových proudů, v nichž se slévala fyzická stylizace, objektová symbolika, verbální poselství, civilní polohy, variace dětských her, funkční i méně srozumitelné výjevy a současně jako by těžili z mnoha předchozích inspirativních projektů na podobné téma nebo s využitím obdobných prostředků. Jen samotný gong spustil vzpomínky na projekt skupiny Gob Squad (koncept, režie: Johanna Freiburg, Sean Patten, Berit Stumpf, Sarah Thom, Bastian Trost, Simon Will) nazvaný Before your very eyes, ve kterém děti analyzovaly samotný život tím, že jsou to právě ony, kdo putují na ose času a konfrontují samy sebe. Jejich úsilí dalo vzniknout nadčasové, apelativní performanci, která dokázala nastavit alarmující zrcadlo společnosti. Kam ale kráčí hrdinové v Zero etc.? V koho se proměňuje typ přerostlého kluka, jehož postavu lehce deformují cvrnkací kuličky? Je to, jako by si nosil dětství po kapsách, které ho ale také omezuje, dokud se celé nevysype. Desítky ukrytých skleněnek se nedočkaly významnější explikace. Možná se z Karáskovy inscenace Obývací pokoj jen překutálely, aby zde vypointovaly jevištní akce či propojovaly generace?

Zkušená choreografka a charismatická performerka Cécile Da Costa vytrvale držela přesná gesta a promptně přecházela mezi rolemi, včetně autenticky pojaté mateřské souhry s vlastní dcerou. Oni na jevišti, my v publiku a v povzdálí, my všichni stojíme před kolapsem světa, který jsme dosud používali. Lidstvo, obdařené rozumem a emocemi, dokázalo za dobu svého vývoje vytvořit tolik (sebe)ničivých způsobů, že se snad i samo odsoudilo k nevyhnutelnému konci. Zatímco v Zero etc. se na apokalyptické vlně nesli pravděpodobně tři poslední lidé (mohu se mýlit!), v publiku se děti bavily bezelstnými otázkami Thelmy a bezradností dospělých jí odpovědět. Jsme na počátku neodvratného konce, anebo právě generace dnešních dětí zvrátí zkázu planety? Anebo si představení Zero ect. vzalo strmý pád civilizace jako startovací bod a jednalo se úplně o něčem jiném?

Psáno z premiéry 26. 2. 2022 uvedené v divadle Ponec.

Zero ect.
Tvůrce, performerka, choreografka: Cécile Da Costa
Performer, choreograf: Lukáš Karásek
Performerka: Thelma Anouk Da Costa
Dramaturgie: Ondřej Holba
Hudba & zvukový design: Martin Janíček
Scénografie: Dragan Stojčevski
Světelný design: Jiří Šmirk
Kostýmy: Dorota Krátká
Projekce: Dominik Žižka