Ženy zoufalé i triumfující

Pavla Harangová, Klára Kočárková, Monika Šmídová, Šárka Vaculíková, Eva Zápotocká, Pavlína Červíčková, Lucie Šimůnková. Foto: Marta Sobotková.

Tento večer v Disku byl přísně genderově rozdělený. Nejprve se představili muži v choreografii SYNovial z dílny Marka Zelinky, rovněž absolvujícího bakaláře na katedře tance a pantomimy HAMU, a choreografa Martina Talagy. Představení mělo na stejném místě premiéru již 5. března 2015 a i tentokrát se od publika dočkalo nadšeného potlesku (recenzi na představení SYNovial si můžete přečíst na stránkách Tanečních aktualit.).

Druhá část večera patřila ženám. A to nejen obsazením, ale především samotným tématem. Pokud bychom SYNovial vnímali jako jakousi oslavu mužů a všech jejich radostí i starostí, pak představení Milena T(j)ančí je totéž v ženském podání. Téma ani provedení sice nejsou nijak originální, ale jak se ukázalo, diváky stále baví.

V samém úvodu se těsně u zadního horizontu objevily dvě tanečnice-družičky, které se radostně chystají na svatbu hlavní hrdinky Mileny. Zatímco jedna družička přesně plnila klasickou baletní choreografii, druhá z ní co chvilku vypadla a začala radostně jančit. Jančí a tančí. Slovesa, která jsou si velmi podobná, i když obsahově se dosti liší, se v názvu představení spojila v jednu vtipnou slovní hříčku a choreografka Kamila Mottlová ji hned na začátku názorně předvedla ve své práci.

Poté se rozezněl známý svatební pochod a na scénu vstoupila mladá nevěsta Milena (Šárka Vaculíková), lehce vklouzla do krásných svatebních šatů a klidně kráčela směrem k pomyslnému oltáři. Hudba po chvilce náhle utichla a nevěsta vykřikla zoufalé: „Neee!“

Tím se odstartovalo půlhodinové představení, ve kterém se slovem i pohybem demonstruje palčivá otázka: Jak se má žena vyrovnat s povinností starat se o domácnost, když nechce?

Když tanečnice promluví

V následujících minutách se ve svižném tempu střídaly monology Mileny s energickými choreografiemi v podání šestice tanečnic, které po celou dobu zůstávaly na scéně a několikrát byly vystaveny nejtěžší zkoušce, a sice aby samy promluvily. Emoce na jevišti jsou zvyklé vyjadřovat výhradně pohybem, ale přesto je nutno říct, že se s tímto nelehkým úkolem všechny vypořádaly se ctí.

Celé představení je protkáno řadou vtipných momentů, které publikum vždy odměnilo upřímným smíchem. Jedním z nich je rytmická choreografie s červenými kbelíky a hadry na podlahu. Taneční výstup náhle utne Milena zhroucená s hlavou ve svém kbelíku, kde je ukrytý mikrofon, který výrazně podtrhuje její zoufalé funění a vzlyky střídané až trucovitým odmítáním jakýchkoli domácích povinností. V takovém rozpoložení a s hlavou stále ukrytou u dna kbelíku se Milena po čtyřech odplouží z jeviště a tanec pokračuje.

Stejně, jako se střídají nálady hlavní hrdinky, obměňují se i podání jednotlivých choreografií. V jednom okamžiku diváka okouzlují sexy tanečnice na vysokých jehlových podpatcích a záhy vidíme skupinu uštvaných žen s kbelíky a hadry v rukou, nebo zoufalkyně obtěžkané knihami, ve kterých Milena v jednom z hereckých vstupů hledá návod, jak se vypořádat se svým ženských údělem, nebo ještě lépe, jak se mu úplně vyhnout.

Milenu zachrání macecha

Milenino pátrání se zdá marné, dokud se na scéně neobjeví její zkušená macecha, kterou přesvědčivě ztvárnila opět Šárka Vaculíková. Jako atraktivní čtyřicátnice v upnutých červených šatech pronáší plamenný monolog o své síle a přesvědčení, jaké by ženy měly být, a i v otázce péče o domácnost má jasno: pokořila ji a stejně jako ona sama i její domov je perfektní. Svůj výstup končí triumfálně na stupních vítězů, které tanečnice hbitě sestaví z červených kbelíků. Hlavní hrdinku tento výstup zjevně přesvědčil, a tak v samotném závěru zazní do ticha její odhodlané: „Ano.“

Je jasné, že pro činohru by tento příběh neměl dostatečný dramatický oblouk, a ani v rozehranější verzi by zřejmě nepřinesl nic nového, ale pro vytvoření pohybově-hereckého celku jednoznačně postačil. Představení Milena T(j)ančí není o zodpovídání otázek. Divák se spíše nechává bavit jednotlivými momenty. Pokud toto byl zájem autorů, pak musím konstatovat, že se jim to povedlo.

Psáno z premiéry 15. dubna 2015, DISK.

Milena T(j)ančí
Choreografie: Kamila Mottlová
Námět a scénář: Šárka Vaculíková
Hudba: William Valerián