Ze zdrženlivé klimatické tragikomedie místy mrazí

Climate Emergency. Foto: Pedro Rosário Nunes.

Autor Rozálie Andělová

Vertikálně napnuté bílé provazy rámují scénu zleva a zprava, zatímco na rozměrném plátně za nimi poklidně ubíhá mořská hladina, na horizontu volně přecházející v blankytnou oblohu. Úplná dovolenková idyla – kdyby se ovšem z úst mladé ženy nezačal ozývat plamenný, dnes již legendární projev Grety Thunberg na klimatickém summitu OSN. Kam tato loď pluje, a hlavně jaká bude samotná cesta? To záleží na nás všech, a především na našich činech, jak diváky v průběhu následující hodiny a půl účinkující trpělivě přesvědčují. 

Hned další obraz prozrazuje, že nepůjde o běžné divadelní obsazení. Za pravidelného, až nakažlivého tikotu elektronických beatů z dílny Vicenta Silvestreho, které se představením linou jako tenká červená nit, přichází na scénu čtyři postavy. Andreia Galvão, João Oliveira, Matilde Graça a Yolanda Santos, současně aktivisté a zkušení performeři, rozvíjejí životní příběhy své i cizí s palčivou upřímností. Od traumatické brigády v McDonaldu přes první stávku, rodičovskému zákazu navzdory, až po hromadné protestní akce s několikatisícovou účastí. Každá z dojemných zpovědí je unikátní. A přesto mají všechny několik společných jmenovatelů: laskavý, sebeironický podtón, životní nadhled, a hlavně nezlomnou vůli v boji o budoucnost za cenu vlastního pohodlí – a často i zdraví.

Rafinované dramaturgické řešení Andrého Amália sází na relativně volnou strukturu, která nesleduje žádnou konkrétní časovou linku ani příběh. Namísto toho se po úvodním seznámení se čtyřmi protagonisty (a zároveň spoluautory představení) divadelní sál proměňuje na improvizovaný aktivistický „bootcamp“. Poté, co jeden ze čtveřice přiznává, že se ještě žádného happeningu neúčastnil a neví, jak s aktivismem začít, ostatní jej začnou zasvěcovat do ryze praktických stránek věci. Na příkladu obsazení budovy jedné nadnárodní společnosti (ne náhodou se sídlem v Praze) pomocí leckdy vtipných poznámek radí, na co má zadržený aktivista právo, jakou polohu těla zaujmout při zásahu policie či co si vzít na sebe, aby se vyvaroval zranění. Schéma podrobného a místy i zábavného návodu v kombinaci s užitím české stopy je velice chytrý způsob, jak diváky získat. Zaujmout, ale nezahltit. Nejde přitom o citovou manipulaci, jež bývá aktivistickým hnutím politiky i veřejností často vyčítána. Tady netečou melodramatické slzy ani se nevykřikují podmanivá hesla. Tohle je prostě „nudná“ realita, v níž hlavní roli hrají promyšlený plán a jeho bezchybné provedení. Na jevišti ani v hledišti díky dynamicky se prolínajícímu vyprávění nuda nehrozí, i když některé, zejména monologické pasáže působí místy možná trochu zdlouhavě.

Manický zápal či alarmující proklamace tu místo nemají, kritika kapitalistického zmaru a frustrace ze společenské stagnace se ale i tak nenápadně promítá do jiných aspektů představení. Texturou rozmanité kostýmy, poskládané z modrých a šedých odstřižků džínovin a dalších textilií, odkazují na čím dál palčivější téma plýtvání oblečením a naddimenzované výroby fast fashion. Leckdy ubíjející rutinu každodennosti – jak tu „neaktivistickou“, tak i tu spojenou s plánováním klimatických akcí a protestů – naprosto zásadně reflektuje jevištní pohyb a choreografické vsuvky Terezy Havlíčkové. Opakujícím se motivem je úderná, minimalistická série mechanických pohybů rukou a nohou, kterou performeři vykonávají ve čtvercové geometrické formaci postupně v různých částech jeviště. Ve vzpřímeném postoji a s kamenným výrazem upírají zraky do diváků, zatímco jejich paže až piktogramově zjednodušenými pohyby ve vzduchu opisují tu konkrétní, tu abstraktnější obrazce. Čistota symetrie, pravých úhlů a prostorově semknutých trajektorií tu hraje prim. Na pomyslné výrobní lince se obrací burgery, smaží hranolky či zarovnávají šanony v kartotéce. Následně se nálada proměňuje, tanečníci po zádech padají k zemi a rukama brzdí svůj elegantní, zpomalený pád. Poté se opět napřimují a pokračují v „rachotě“ s neúprosným tempem metronomu. 

Dalším z repetitivních prvků je i ruka zaťatá v pěst, symbol protestu, či tanečně stylizované nasazování pout na zápěstí. Jak se o příbězích protagonistů dozvídáme více, tato přímočará gesta navíc získávají na intenzitě a jejich smysl se proměňuje. Následuje otočka doprava o 90 stupňů a začíná se nanovo – další den v životě aktivisty. Se strojovou přesností provozují čtyři těla naučené úkony tak bezduše a stoicky, až připomínají velkovýrobní roboty. Vizuálně solidní a emočně silný obraz.

Naopak protikladem k odosobněné skupinové choreografii je procítěné taneční sólo aktivistického nováčka. Mezi dynamickými skoky po diagonále, ladnými otočkami a baletními pózami zaznívají velmi osobní existenční obavy a milníky na cestě k porozumění sobě samému. Volnost pohybu působí v kontrastu se svázaností a rigiditou „projevu ve stádu“ efektně i efektivně. Vystihuje totiž myšlenku celého představení: jednání každého jednotlivce, jenž narušuje nevyhovující status quo, se počítá a má cenu. Performeři s diváky i prostorem pracují velmi zdatně a ani na okamžik nepůsobí afektovaně, neupřímně či nepatřičně. A to je skutečný důvod, proč má představení jako celek tak silný emoční dopad.

Volba střízlivého, a současně ryze lidského přístupu dokumentárního divadla v případě poselství, které je jinak mediálně „provařené“ a společensky kontroverzní, funguje tak dobře, až z toho mrazí (což se o jistých zeměpisných šířkách již bohužel nedá říct). Zásadní přitom je, že celý koncept představení staví na propojení autentických výpovědí fyzicky přítomných protagonistů s jejich virtuální přítomností na sociálních sítích. 

Pečlivě odměřené, a přitom neméně strhující projevy ilustrují příspěvky na instagramových účtech, dokumentující skutečné okamžiky z již proběhnuvších protestních akcí. Ze záběrů policejní brutality je člověku až fyzicky nevolno, z fotografií vášnivého davu ho jímá pocit sounáležitosti a neurčitá potřeba měnit věci k lepšímu. A právě v tiché, přesvědčivé asertivitě tkví aktivismus Climate Emergency. Skutečným narušitelem chodu společnosti totiž není stávka či občanská neposlušnost, ale nepřiměřené, odmítavé reakce těch, kteří se změnou klimatu mohou bojovat ve velkém. Nezvratná fakta jsou tou nejsilnější zbraní proti nečinnosti a ignorantství. Nezapomenutelná zůstávají slova jedné z účinkujících: „Až se najde na celém světě dostatek nespokojených jednotlivců, vyzbrojených informacemi, budou se dít velké věci.“ Doufejme, že do té doby soubor Hotel Europa ještě v Praze uvidíme a účast diváků bude hojnější.

Psáno z představení 18. listopadu 2024, festival Akcent, divadlo PONEC, Praha.

Climate Emergency
Režie a choreografie: André Amálio, Tereza Havlíčková
Dramaturgie: André Amálio
Pohybová režie: Tereza Havlíčková
Účinkující a spoluautoři: Andreia Galvão, João Oliveira, Matilde Graça, Yolanda Santos
Hudba: Vicente Silvestre
Podpora hudební složky: Edison Otero
Jevištní a kostýmní design: Ana Paula Rocha
Technická režie a světelný design: Joaquím Madaíl
Asistent inspice: Ivone Fernandes-Jesus
Výkonný producent: Ruana Carolina
Komunikace: Patrícia Cuan
Design: António Gomes