Walking Mad – Brno hýří vtipem a daří se mu

Walking Mad. Foto: Ctibor Bachratý.

Autor Josef Bartoš

Balet brněnského Národního divadla má za sebou poměrně rušné měsíce. Po rekonstrukci Janáčkova divadla se konečně mohl vrátit na velké jeviště, což odstartovalo sadu letošních novinek. V únoru na diváky čekalo obnovené Labutí jezero Roberta Strajnera a o měsíc později šéf souboru Mário Radačovský vytvořil vlastní verzi osudového příběhu Romea a Julie (recenzi si můžete přečíst zde). Letošní sezonu pak uzavřelo květnové uvedení Walking Mad švédského světoběžníka Johana Ingera, a to v „předvečer“ festivalu Dance Brno, jehož je NdB pořadatelem.

Nová inscenace na repertoáru moravského tělesa byla uvedena v rámci staronového komponovaného večera Petite Mort. Titul tohoto programu je příznačný – všichni jeho tvůrci prošli taneční kolébkou Jiřího Kyliána, tedy souborem Nederlands Dans Theater. Původní program z roku 2016 (recenzi si můžete přečíst zde) obsahoval díla Petite Mort Jiřího Kyliána, Masculine/Feminine Lukáše Timuláka a dva kusy Mária Radačovského: Spolu a Beethoven. V letošní obnovené verzi však poslední zmíněná kreace chybí, nahradila ji novinka Johana Ingera na proslulé Bolero Maurice Ravela doplněné skladbou Für Alina Arvo Pärta.

Už s příchodem prvního tanečníka z hlediště a po fingovaném zvednutí opony vlastními silami bylo patrné, že ve Walking Mad půjde hlavně o vtip. V programu ale autor uvádí, že tématem se mu staly mezilidské vztahy v nejrozličnějších podobách. Záhy tak pochopíme, že se nejedná o pouhé rozechvění bránice v pravidelném tempu, ale také o znázornění stinné stránky mezilidských vztahů plné slz, nepochopení a smutku. Prostředkem mu je podlouhlá, na první pohled dřevěná stěna, s níž tanečníci manipulují jako na běžícím páse. Uplatňuje se napříč celou choreografií a v různých situacích odlišných významů. Jednou ji tanečníci používají při hře „na babu“, podruhé vytváří stísněný prostor, ve kterém zkrátka nikomu nemůže být dobře. Tvůrce pomocí jednoduchého (nutno dodat jednoduchého i k manipulaci) scénografického řešení rozehrává rozmanitou plejádu komických situací, které se dočkaly zasloužené reakce publika. Překvapuje zejména dynamičnost celku, která diváka nenechá ani na chvíli spustit oči z jeviště. Autor skvěle pracuje s časovým rozvrstvením jednotlivých akcí a dramaturgie celého díla tak získává na působivosti.

Alfou a omegou jsou tu však tanečníci. Bez nich a jejich patřičného vkladu by choreografie byla o ničem. Je totiž o nich samých. O jejich vztazích mezi sebou, o neshodách ve skupině, o poblouznění, o vlezlosti, o vzájemné hře a dalších sociálních emocích. Skupina při premiérovém uvedení prokázala obrovskou chuť ke hře a hlavně vzájemnou sehranost a důvěru. Asymetrické obsazení v podobě tří žen a šesti mužů ale zřejmě zapříčinilo, že osobně mě více zaujaly výkony dam. Obzvláště skvělá ve své roli byla Barbora Bielková – její zemitost, rozhodnost a charakter „ženštiny od rány“ posouvaly Ingerovu tvorbu na vyšší úroveň.

Hudební dramaturgie večera nepochybně zaujala. Ravelovo Bolero (podobně jako Stravinského Svěcení jara) je totiž lepem, ke kterému se pravidelně slétávají všichni choreografové již od prvního uvedení v roce 1928. Nejčastěji tvůrci promítnou podmanivé crescendo i do dynamiky taneční kompozice. Inger jde ale na slavnou skladbu odjinud – dá se říci, že postupné zesilování víceméně ignoruje a soustředí se na hudební náladu, která hýří hravostí a nespoutaností. Poněkud neotřelý přístup však funguje zcela bezezbytku a účinně dokresluje dění na jevišti. Problematickým však může být závěrečný duet podložený tklivou hudbou Arvo Pärta. To, co se autorovi v první skladbě povedlo na výbornou, tedy nesklouznout k prvotnímu nápadu, se zde, podle mého názoru, nezdařilo. Ačkoliv tematicky je dramaturgický oblouk čitelný a v jistých chvílích připomíná tíživost a bezvýchodnost vztahů v Café Müller Piny Bausch, prvoplánovost hudebního doprovodu závěrečné části až příliš bije do očí.

Program Petite Mort představuje dílčí zprávu o stavu brněnského souboru. Jeho síla tkví zejména v osobnostech samotných tanečníků. Pokud se jich téma silně dotýká, opravdovost jejich výrazu nezná mezí a celá choreografie je najednou více než jen pouhý sled pohybových akcí. Přesně tento vklad se promítl do prvních tří částí večera. Petite Mort Jiřího Kyliána však takové štěstí nemělo a nejvíce v něm prosakovala nejistota a obsahové neukotvení. Ostatně dostát vysoké kvalitě provedení původního obsazení zřejmě není možné, ani tehdy se nejednalo pouze o kroky, ale také o celkovou atmosféru, kontext doby a osobní angažovanost.

Psáno z I. premiéry 11. května 2019, Janáčkovo divadlo, Brno.

Petite Mort

Spolu
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Franz Schubert
Kostýmy: Linda Tublerová
Světelný design: Mário Radačovský

Walking Mad
Choreografie, scéna, kostýmy: Johan Inger
Hudba: Maurice Ravel, Arvo Pärt
Světelný design: Erik Berglund

Masculine/Feminine
Choreografie: Lukáš Timulák
Hudba: Herbie Flowers & Barry Morgan a Masakazu Ito
Scéna: Peter Biľak
Kostýmy: Lukáš Timulák, Peter Biľak a Joke Visser
Světelný design: Tom Visser

Petite Mort
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Scéna: Jiří Kylián
Kostýmy: Joke Visser
Nastudování: Elke Schepers