Vyhoďme ho z kola ven – Balet, který vyvolá touhu po lobotomii

Vyhoďme ho z kola ven. Foto: Irena Štěrbová.

Autor Zuzana Rafajová

Příběh Keseyho románu je díky Formanově filmovému zpracování (Přelet nad kukaččím hnízdem, 1975) notoricky známý – kriminálník Randle P. McMurphy se rozhodne vyhnout pobytu ve vězení předstíráním psychické choroby, aby mohl být umístěn do psychiatrické léčebny. Zde se setkává s dalšími chovanci, a především vrchní sestrou Ratchedovou, nesmlouvavě vládnoucí oddělení s úderností železné pěsti. Jeho výboje na chvíli rozčeří vody zaběhnutého režimu, vše však i přes mnohé groteskní a humorné momenty končí tragédií a smrtí hned dvou protagonistů – Billyho Bibbita páchajícího sebevraždu a samotného McMurphyho, jehož života po provedené lobotomii z milosti zbaví jeden z pacientů, náčelník Bromden.

V Plzni je inscenace uváděna na Malé scéně a komorní prostor nahrává intimnějšímu náhledu do díla i charakterů postav. Nevelký prostor je funkčně využit, v zadním plánu vidíme vhled do sesterny s výdejním okénkem na léky, změny prostředí zajišťují pojízdné nemocniční paravány, několik židlí, a hlavně staré analogové zpětné projektory, za jejichž pomoci se na bílé plochy promítá tu zamřížované okno, tu prázdná chodba, tu vlny oceánu – to když chovanci s McMurphym v čele ukradnou autobus a vyrazí na výlet.

Hudební složku tvoří jednak rytmická kompozice Simona Lovermanna, jednak zvukový mix Felixe von Bredow, který primárně doprovází skupinová sezení sester s pacienty a jejich hlasové, nikoli však slovní projevy. Výsledná směsice vrčení, sípání, hekání, syčení a mrmlání je příšerně nepříjemná, což by se mohlo považovat za plus, pakliže chtěl autor navodit atmosféru blázince (anebo ústavu pro hluchoněmé), a současně podbízivě prvoplánová. A to je vesměs problém celé inscenace.

Klein se zcela očividně inspiroval filmem mnohem více než knihou, ale budiž, to mu ještě nutně nemusíme mít za zlé, ostatně převádět literární díla do jevištní podoby není nikdy snadné, proč si tedy nevypomoci už něčí adaptací. Jenomže německý choreograf v podstatě kopíruje Formanův film jedna ku jedné, pouze beze slov, a činí tak se sveřepou urputností, nevěda, že co funguje na plátně, nebude nutně fungovat na jevišti, nadto tanečním. Otrocky následuje jednu scénu za druhou, navíc je za sebe skládá s kadencí, jako když odtrháváte jednotlivé stránky kalendáře, takže není možné se ani v komorním prostředí Malé scény na jednotlivé postavy napojit, začít chápat jejich jednání nebo alespoň to, co se před vámi děje. Nejsem si úplně jistá, že by např. scéna hádky mezi McMurphym a sestrou Ratchedovou na téma puštění, či nepuštění přenosu baseballového finále, byla především v počátku čitelná bez předchozí znalosti filmu.

Po choreografické stránce Kleinova inscenace chvílemi více než taneční divadlo připomíná pantomimu ze hry Activity plnou popisné posunčiny a návodnosti (výjev z jedoucího autobusu plný na výmolech rytmicky nadskakujícího osazenstva odmítám komentovat). Absurdního vrcholu tento přístup dosahuje v jedné z posledních scén, kdy obraz rozjařeného půlnočního večírku vypadá sice realisticky, avšak prost jakékoli snahy o choreografické rozpracování. Přitom když autor nechá své interprety v jiných chvílích doopravdy roztančit, není výsledek zdaleka tak nanicovatý, což v konečném důsledku jen prohlubuje frustraci.

Ta se váže rovněž ke ztvárnění jednotlivých postav, které je opět svázáno jejich filmovými předobrazy, přičemž výsledek připomíná spíše než cokoli jiného karikované panoptikum. Nehraje se zde na první pohled s žádným větším individuálním přístupem, vlastní invencí, formováním charakteru od základu, namísto toho vidíte do absurdních drobností napodobované tiky a črty, kterými se projevovaly postavy Formanova zpracování, což je z uměleckého hlediska devastující a vůči tanečním interpretům snad i dehonestující. Protože ti odvádějí z většiny velice dobré výkony, z nichž je patrné, že hereckým potenciálem disponují – ať už mluvíme o titulním, v pravém slova smyslu řádícím Richardu Ševčíkovi, zakřiknutém Joshuovi Lee coby Billym nebo Karlu Audym, jehož minimalistické, ale procítěné ztvárnění Bromdena je až dojemné. O co podnětnější by pro finální účinek bylo společně vytvořit hmatatelné lidské postavy s vlastními vnitřními pohnutkami než lacině vypadající kopie klouzající po povrchu skutečných charakterových hloubek…

Inscenace Vyhoďme ho z kola ven má a bude mít mezi diváky úspěch. Opírá se o známý název, otevřeně se odkazuje ke snímku tuzemské režisérské ikony světového významu, čímž hraje na vkořeněný patriotismus, a běžnému, na tanec neuvyklému divákovi bude svou popisností dobře srozumitelná, navíc nebude zbytečně konfrontovat jeho představy získané filmem. Otázkou však je, nakolik bude onen úspěch skutečně její a skutečně zasloužený. Osobně na to mám poměrně velice jasnou odpověď.

Psáno z představení 23. listopadu 2021, Malá scéna Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Vyhoďme ho z kola ven

Choreografie, libreto, režie: Dustin Klein
Hudba: Simon Lovermann
Zvuk, vokály: Felix von Bredow
Scéna: Dustin Klein
Kostýmy: Louise Flanagan, Dustin Klein
Světelný design: Jakub Sloup
Projekce: Simon Lovermann, Dustin Klein
Premiéra 4. 9. 2021