VerTeDance nově a site-specificky
Lázně. Místo, kam se uchylujeme za dosažením příjemných pocitů, prožitím odpočinku a relaxace. Pokud ovšem přidáme charakteristiku „bývalé lázně“, představa idylična se začíná kazit. Lázně ponechané v dezolátním stavu, syrový prostor, o nějž se nikdo nestará a který za léta nečinnosti zchátral natolik, že mu již asi není pomoci. Taneční skupina VerTeDance však suterénu bývalých lázní pražských Elektrických podniků na Vltavské pomohla stát se prostorem pro jejich novou premiéru site-specific projektu Naučená bezmocnost. V rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu oživila po několik večerů tento fascinující a zároveň tísnivý interiér v působivém díle inspirovaném atmosférou komunistických lágrů z padesátých let minulého století.
Výjimečným a do velké míry osvobozujícím prvkem tzv. site-specific projektů je jejich schopnost smazat divadelní iluzi a distanci mezi performerem a divákem. Sestupujeme ve skupině do podzemí, kde se na nás usmívá sedm tanečníků opřených o zeď. Obecenstvo se může volně pohybovat, dívat se z kteréhokoli úhlu, avšak není jednoduché se osmělit a zapomenout na konvenci „jeviště–hlediště“, když se účinkující postupně rozlévají po celém členitém prostoru, aby rozvíjeli mikropříběhy v malých místnostech se zasouvacími dveřmi. Pokud chceme něco vidět, musíme je následovat, nakouknout do jejich světa a být do něj vtaženi. Počáteční atmosféra je příjemná, páry se ze svých komůrek vydávají do chodby, kde se oddávají společenskému tanci – pánové jsou elegantní a dámy „chic“ v krásných šatech typických pro padesátá léta. Je však jasné, že 
idyla nebude věčná, i prostor to naznačuje, oprýskané rohy, zničené kachlíčky a všudypřítomná prázdnota začínají pomalu převládat. Když pak následujeme tanečníky do další místnosti plné fascinujících zákoutí, je už jasné, že tanečky skončily.
Atmosféra houstne, na povrch vyplývají frustrace, vnitřní běsy a vztahy mezi obyvateli nehostinného prostoru. Zaplétají se do diváků a i pro ně jako pro účinkující musí být výzvou nemít přesně určený prostor oddělený čtvrtou stěnou. Někdo je dominantnější a z někoho se logicky musí stát obětní beránek. Černého Petra si tahá Veronika Kotlíková, které ostatní dávají hodně zabrat. Nepříjemné pocity umocňuje práce se světlem a zvukem – je vidět, že tvůrci opravdu s prostorem pracovali a obydleli ho. S hlavními performery – Veronikou Kotlíkovou, Terezou Ondrovou, Martinou Hajdyla Lacovou, Karolínou Hejnovou, Robertem Nižníkem, Jarem Ondrušem a Petrem Opavským – spolupracují i další více či méně ukrytí aktéři, již prohlubují propracovanost představení.
Náš pobyt v „lázních“ cyklicky uzavírá scéna podobající se té počáteční, avšak zasazená do jiné části labyrintu a s odlišným vyzněním. Rádi se pak necháme vyvést pryč z deprimujícího p
rostoru, který se však stal domovem pro nevšední představení. VerTeDance opět bodují!
Psáno z představení 19. října 2013, Orco – Bubenská 1.
Naučená bezmocnostHudba: Rafal Deťkos
Choreografie: Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová
Pohybová spolupráce: Lali Ayguade Farro
Režie: Jiří Havelka
Performeři: Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová, Robert Nižník, Jaro Ondruš, Petr Opavský, Katarína Ďuricová, Lucia Kašiarová, Jiří Havelka, Lali Ayguade Farro, Rafal Deťkos, Adriana Černá, Tomáš Žižka a studenti
Produkce: VerTeDance, o. s., a festival 4 + 4 dny v pohybu Premiéra: 17. 10. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace