V ústeckém baletu roztančili hudbu Bedřicha Smetany. Ne vždy zcela přesvědčivě

Z českých luhů a hájů. Bedřich Smetana: Vladimir Gončarov.

Autor Barbora Truksová

Držitel Thálie Richard Ševčík má na svém kontě pěknou řádku inscenací nejen jako tanečník, ale také jako choreograf či asistent choreografa převážně v baletním souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Zpočátku se jednalo o opery a muzikály, později dostal důvěru i k tvorbě celovečerních baletů na své domovské scéně (např. Obraz Doriana Graye, Oliver Twist či nejnovější Geiko), dva balety vytvořil pro liberecké Divadlo F. X. Šaldy (Vánoční koleda, Sedmero krkavců). V soupisu jeho prací je vidět záliba v dějových baletech s původním hudebním doprovodem, námětem, avšak tentokrát se rozhodl pro jinou cestu, čemuž odpovídá i poněkud neobvyklý název inscenace (a je otázka, zdali marketingově strategický). Přiznám se, že ještě několik týdnů před premiérou večera jSME rozTAnčená krajiNA jsem netušila, co bude obsahem. Vtipná jazyková hříčka se jménem skladatele mi (bez zvýraznění verzálkami) na první dobrou unikala a trochu jsem přemýšlela, zdali se někdo nerozhodl k odvážnému kroku a nebudeme svědky baletu, který se zabývá rozvratem krajiny v Ústeckém kraji způsobeným nejprve vysídlením, poté i těžbou. Ačkoli trochu doufám, že se tohoto tématu někdo ujme, nemohla jsem být v případě nového titulu dále od pravdy.

Na slavnostní premiéře doprovázené živým orchestrem mohli diváci zhlédnout hned pět uzavřených choreografií spojených zvoleným hudebním doprovodem symfonických básní Bedřicha Smetany. Ne vždy se daří, mnohdy z provozních, ale zejména finančních důvodů (financí, jak známo, není v Severočeském divadle rozhodně přebytek), využít doprovodu orchestru. Pokud by chyběl, byla by to v případě takto koncipované inscenace velká škoda, někdo by možná řekl až trestuhodnost. Je třeba velmi ocenit, že se zvolil tento postup, a to i proto, že orchestr vedený dirigentem Martinem Peschíkem odvedl vynikající výkon, pro který by se dala návštěva doporučit i těm, kdo baletu vůbec neholdují.

První polovina večera byla věnována ranějším a méně známým Smetanovým symfonickým básním z období, kdy skladatel působil ve švédském Göteborgu. Dění na scéně však z hlediska choreograficky-divadelního působilo poněkud nezrale. Oba vybrané kusy mají společnou určitou dějovost, avšak radikálně smrsknutou do několikaminutových celků, které sice skvěle fungují v abstraktní rovině hudební stránky, avšak již méně z hlediska vyprávění děje.

První Hakon Jarl je příběhem o Hakonovi (Vladimir Gončarov), který vyžene norského krále Olafa, ten se však vrátí, znovu převezme vládu a vyhnaný Hakon je zabit vlastními druhy. Smetana se zde odchýlil od dramatické předlohy A. G. Oehlenschlägera. Zatímco pro dramatika byl Hakon krutovládce, pro Smetanu se stal hrdinou. Čím byl pro Richarda Ševčíka, těžko říct. Král Olaf byl nahrazen vůdcem Vikingů (Roberts Skujenieks) a celá sedmnáctiminutová choreografie byla vlastně střídáním bojových scén s meči s občasným zjevením velmi působivých bohyň (Nahia Soto Barcéna, Ikonija Pelemiš), přičemž, navzdory krásným a bohatým kostýmům z dílny Josefa Jelínka, nebylo rozpoznatelné, kdo je kdo, kdo už byl zabit a co se vlastně vůbec děje. Pokud často volám po přizvání režiséra, v případě tvorby Richarda Ševčíka volám obzvlášť hlasitě. Uvědomuji si však, a to s velkou lítostí, že tento postup si většina souborů nemůže finančně dovolit, což považuji za jeden z nesmírně smutných dopadů nedostatečné finanční podpory kultury, tanečního světa obzvlášť.

I v případě druhé choreografie, Richarda III. ze stejného smetanovského období, se jednalo o libretistické zestručnění. Zde měl divák práci zjednodušenou, neboť děj tohoto dramatu o tomto nejodpudivějším ze Shakespearových hrdinů je všeobecně známý. Přesto, zkrácení díla s mnoha postavami do třinácti minut bylo výzvou. Hlavní linie se naštěstí zaměřila na samotného Richarda III. a vylíčení jeho zvrácené povahy. Marc Castillo Blanco si tuto roli zjevně užíval jak po herecké, tak i taneční stránce a dokázal na sebe strhnout diváckou pozornost. Jakkoli je výběr právě této symfonické básně pro zkondenzovaný děj poněkud diskutabilní, tanečníci předvedli velice solidní výkony, ve kterých již mohli předvést více tanečního umění.

Tuto příležitost ale dostali zejména ve druhé polovině večera, která byla kvalitativně o poznání lepší než ta první. A troufám si říci, že i díky tomu, že zde Richard Ševčík opustil od popisnosti a více se zaměřil na prolnutí tance s hudbou. Slavné Z českých luhů a hájů se rozhodl kreativně pojmout jako roztančený orchestr, kdy každý z tanečníků měl podobné místo, jako je rozložení hudebních nástrojů. Každý představoval nástroj a roztančil se v okamžiku, kdy daný nástroj v symfonické básni právě dominoval.

Někdy se nástrojem stalo tělo tanečníků, jindy byli tanečníci samotnými hráči, v souladu s hudbou dění vygradovalo k monumentálnímu závěru dirigovanému samotným skladatelem (Vladimir Gončarov). Jeho postava ostatně procházela celou druhou polovinou.

Ševčík se rozhodl dát do rukou některým tanečnicím, které znázorňovaly housle, smyčce. To je vždy riskantní, neboť pro tanečníky není, zejména při premiérové nervozitě, jednoduché s rekvizitami sebejistě manipulovat, což bylo vidět jak zde, tak i předtím při soubojích v první části večera, a je otázkou, jestli to není nadbytečné.

Šárka z cyklu Má vlast popisuje známou pověst o půvabné Šárce, bojovné Vlastě a zrazeném Ctiradovi předcházející dívčí válce. Jednoduchý příběh je pro krátké baletní ztvárnění ideální, a tvůrcům se podařilo vystavět zdařilou kompozici. V roli Šárky se představila mladičká Céline Pianelli, která ukázala nejen svou křehkost a krásné linie, ale i výbornou hudebnost i solidní techniku. Partnerem jako Ctirad jí byl Roberts Skujenieks, a i přes velký výškový rozdíl spolu ukázali zdařilou partneřinu. Ústecká stálice Frederika Kvačáková byla jako Vlasta velmi přesvědčivá. Podobně energické role jí sedí, což ostatně ocenila už v roce 2020 porota Cen Thálie, když ji nominovala za roli Fridy Kahlo. Pojetí Šárky slušelo nejen celému souboru, ale ukázalo i nepřekombinovaný způsob vyprávění, který může u Ševčíkových děl fungovat.

Čím tradičnějším by bylo možné takto koncipovaný večer zakončit než ikonickou symfonickou básní Vltava. Také zde byla v choreografii patrná inspirace tvůrci, jako jsou Petr Zuska, Pavel Šmok a do jisté míry i Jiří Kylián. Divák dostal vše, co tato skladba znázorňuje, od pramenů přes tekoucí řeku se všemi proudy po polku tančenou vesničany. To celé rámované osudem Bedřicha Smetany, který těžce nesl ztrátu sluchu, přestože byl stále schopen komponovat hudbu, ba dokonce svá vrcholná díla.

Závěr celého večera tak byl dojemnou poctou a díky zvyšující se kvalitě jednotlivých choreografií jsem odcházela, jak dojata, tak uspokojena. Orchestr předvedl vynikající výkon, ve velmi dobrém světle se předvedli také tanečníci, kteří zejména v závěru dostali prostor ukázat své taneční schopnosti. Výbornou volbou bylo i přizvání Josefa Jelínka k vytvoření velice zdařilých kostýmů i scénografie. Od tohoto malého, s financemi bojujícího souboru je premiéra jSME rozTAnčená krajiNA velmi důstojný příspěvek k Roku české hudby. I přes výhrady zejména k první části večera je vidět poctivá práce, která za souborem vedeným Margaritou Pleškovou stojí.

Psáno z premiéry 11. října 2024 v Severočeském divadle.

Taneční evokace: jSME rozTAnčená krajiNA
Hudba: Bedřich Smetana
Choreografie, režie a libreto: Richard Ševčík
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Lukáš Kellner
Choreografická spolupráce: Michal Lenner
Dirigent: Martin Peschík
Asistentka choreografa: Natalia Vasina