Umwelt. Foto: Herve Deroo.
Maguy Marin je významnou představitelkou francouzské nové vlny tanečního umění. Podobně jako jeden z jejích učitelů Maurice Béjart, v jehož souboru také působila, přinesla do francouzského, respektive evropského tanečního umění další osobitý rozměr tvůrčího přístupu. Využíváním inscenační komplexnosti vytváří nadčasovou mnohovrstevnatost pro své tvůrčí vyjádření, samozřejmě skrze nonverbální jazyk tance a uměleckého pohybu. Kromě tvorby pro vlastní soubor Compagnie Maguy Marin choreograficky intenzivně či rezidentně spolupracovala například s Paris Opera Ballet, Lyon Opera Ballet či Dutch National Ballet. Ve Francii také vedla i dvě národní choreografická centra. Pravidelní diváci festivalu Tanec Praha měli možnost během uplynulých čtyřiatřiceti ročníků zhlédnout její inscenace již třikrát.
Představení Umwelt vytvořila Maguy Marin už v roce 2004 a okamžitě bylo označeno jako jeden z nejvýznamnějších tvůrčích počinů na světové taneční scéně. Bezesporu právem, protože i po osmnácti letech od premiéry stále oslovuje publikum svou aktuálností. Právě přirozená proměna kontextu vyvolává silný vnitřní pocit sounáležitosti střídaný mrazivým chvěním. Na začátku hodinové inscenace Umwelt je obyčejné zakousnutí do jablka. A potom už jen člověčí každodennost: láska, nenávist, radosti, konflikty, touha, rezignace, víra, moc, pudovost i vypočítavost. Všechny existence lidského bytí se mlhavě zachytávají v odlesku zrcadlové stěny, násobí se, opakují. Jídlo, sex, peníze, moc, chudoba, pozlátko, zábava, samota. Časoprostorové vymezení života utváří konkrétní formu, kterou každý z nás může naplnit svým vlastním obsahem. Ovšem zdánlivost jedinečnosti daného okamžiku mizí ve shlucích mnoha dalších ve zkratce zachycených každodenních situací. Možná i proto se tolik vzájemně podobají, vždyť se mění jen doba a jména a samozřejmě souvislosti. Proměna je jasná, ale stejně křehká jako zrcadlová dělící čára dvou světů. A jestli má někdo pocit, že za zrcadlem se nic neděje, tak se šeredně mýlí.
Singularita je jakoby akcentována dunivostí industriálně zabarveného hudebního doprovodu, jehož zvukový základ tvoří reálný hukot větráků na scéně, který doplňují tóny a zvuky do organizovaného hluku s magickou atmosférou. Ovšem těžiště díla spočívá hlavně v určitém pohybovém civilismu v kombinaci s typem osobnosti jednotlivých performerů. To je také jediný lehce skrytý odkaz na dobu vzniku díla, zpracovávajícího dozvuky francouzské verze evropského postmodernismu. Ve vzniklém větru je cítit z jeviště mocná manipulativní energie, která dává zapomenout, že plynoucí čistě taneční pohyb je v této choreografii spíše výjimkou. Protagonisté se v několika vteřinových sekvencích objevují a mizí. Využívají jasnou charakterovou symboliku konkrétního výrazu a gest, kostýmů, masek a především rekvizit. Ty, či spíše jejich pozůstatky, se s postupujícím časem pomalu hromadí na jevišti, kde zůstávají a mění vymezený prostor a poměr existence před a za zrcadlem. Když se ale nit člověčího bytí odvine celá a s posledním dozvukem kytarové struny se cívky zastaví, je konec.
Psáno z představení 28. června 2022, Nová scéna Národního divadla.
Umwelt
Koncept a design: Maguy Marin
Performeři: Ulises Alvarez, Kais Chouibi, Daphné Koutsafti, Louise Mariotte, Lise Messina, Isabelle Missal, Paul Pedebidau, Rolando Rocha, Ennio Sammarco
Hudba: Denis Mariotte
Světelný design: Alexandre Béneteaud
Zvuk: Chloé Barbe/Victor Pontonnier
Scéna: Albin Chavignon
Kostýmy: Nelly Geyres
Premiéra: 30. 10. 2004, Le Toboggan – Décines
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?