The Royal Ballet – Live aneb Královský balet nezastavíš

Autor Zuzana Rafajová

Večer složený z řad duetů a sól opět rámovaly dvě skupinové choreografie, jedna z toho dokonce ve světové premiéře, jejíž zkoušku bylo možné sledovat během letošního World Ballet Day. Valentino Zucchetti, první sólista souboru, vytvořil zhruba dvacetiminutové Scherzo na hudbu Sergeje Rachmaninova pro šestnáct mladých sborových nadějí, z nichž bezezbytku vytěžil jejich nespoutanou energii. Technicky náročná choreografie využívající kánonu a prolínání jednotlivých hudebních a na ně navázaných pohybových hlasů na tanečníky kladla nemalé nároky, ať už šlo o bryskní práci nohou, časté změny směru, nebo nenadálé vychylování z osy. Každý z interpretů se nicméně s nástrahami vypořádal bez viditelnějších potíží a nastavili tak tempo i laťku povážlivě vysoko.

Dramaturgická kompozice se opírala téměř výlučně o neoklasické taneční výrazivo, které z řad tradiční bílé klasiky doplnilo pas de deux z baletu Korzár s královsky vznešenou Marianelou Núñez (jež místo variace Medory zatančila tu Gamzattinu z La Bayadère) a Vadimem Muntagirovem, který tentokrát na jeviště přinesl kromě své hvězdné taneční techniky i stejně důležitou osobnost, díky čemuž jeho otrok Ali působil nesmírně podmanivě a jeho variace a coda, které bývají, častěji než by bylo nezbytně nutné, pouhou vyprázdněnou přehlídkou fyzikální zákony popírajících skoků s revoltadami o 720 stupňů, v sobě nesly patřičnou lehkost i sílu bez toho, aby diváka nutně potřebovaly svou okázalostí srazit ze sedadla.

Druhým a posledním zástupcem petipovského (zde spíše ivanovovského) odkazu pak bylo již během předchozího gala (recenze zde) uvedené adagio ze 2. jednání Labutího jezera, tentokrát s Francescou Hayward, nad jejíž jedinečnou muzikalitou, procítěným, osobitým vedením paží, náklonem hlavy a dalšími pohybovými akcenty radostí srdce usedalo, a Cesarem Corralesem, zhmotněním veškerých klišé o plytkých princátcích s charismatem vařené nudle, zato s dokonale propnutými špičkami.

Posledním gala prověřená dvojice Anna Rose O’Sullivan a Marcelino Sambé se tentokrát předvedli v brilantním Čajkovského pas de deux George Balanchina, v němž choreograf využil hudbu, již skladatel původně vytvořil pro pas de deux prince a Odilie v prvním Labutím jezeře. Na rozdíl od předcházející Ashtonovy Marné opatrnosti tentokrát tanečníci zejména v počátečním adagiu poněkud bojovali jednak s mírnou nervozitou, jednak s americkou taneční školou, která se s tou anglickou dá jen velmi těžko srovnat. Ve svých variacích nicméně oba zahodili svazující stres a roztančili se do svého vysokého standardu.

Kromě Labutího jezera se zopakovalo ještě jedno číslo z předešlého gala. In Our Wishes Cathy Marston, které napoprvé nezanechalo výraznějšího dojmu, tentokrát díky novým interpretům Calvinu Richardsonovi a především absolutně fenomenální Romany Pajdak, jejíž výkon bral dech, dosahovalo naprosto jiných hloubek, kdy byly konfrontace tanečníků procítěnější, jejich vztah dynamičtější a výsledek se svou bezvýchodností blížil emocionálnímu náboji posledního pas de deux Crankova Oněgina.

Logicky se v repertoárové skladbě večera znovu sáhlo do portfolia kmenových choreografů. Z dílny Fredericka Ashtona došlo na sólo, duet i trio. Akane Takada a Alexander Campbell se zhostili poklidného adagiového duetu z jeho jinak naprosto zběsilé Rhapsody (recenze zde), v němž vytvořili náramně harmonický, až majestátně působící pár, v němž jediné možné otázky zavdával tanečníkův kostým s krátkými rukávy působící přinejmenším trochu podivně. Leč ne tak podivně jako kostýmy tria Monotones II, jejichž autorem byl choreograf sám. Melissa Hamilton, Reece Clark a Nicol Edmonds, oděni do unifikovaných bílých celotrikotů s třpytivými kameny posázenými čepičkami, vypadali drobet jako postavy ze seriálu Návštěvníci. Nicméně je nutno přiznat, že takto byly do popředí bezezbytku vytaženy dokonalé linie póz proplétajících se těl. Uklidňující meditativní atmosféra podpořená hudbou Erica Satieho však po čase začala být poněkud ubíjející a délka choreografie téměř nesnesitelná, chtělo by se parafrázovat slova klasika – i kdyby byla o polovinu kratší, pořád by byla dlouhá.

Zcela opačně působilo komorní sólo Dance of the Blessed Spirits na hudbu z barokní opery Christopha Willibalda Glucka Orfeus a Eurydika. Intimní, až sakrální nádech díla pro jediného tanečníka do posledního atomu ztvárnil vynikající William Bracewell se vší něhou, prožitkem a nevýslovnou křehkostí.

Dalším sólem byla Umírající labuť Michaila Fokina v neopakovatelném podání Natalie Osipovové. K jejímu dramatickému herectví může mít divák po právu řadu výhrad, zde jí však nelze upřít jedno. Desetiletími obehrané a obtančené miniatuře, z níž se stala etuda dokonalé plavnosti, ladnosti a krystalicky nedotknutelné krásy, vrátila její původní význam, osobitost i syrovost zpodobňované scény, v níž smrt vyvolává i strach, zoufalství i jistým způsobem ošklivost.

Kenneth MacMillan byl tentokrát v programu zastoupen dvěma velmi odlišnými duety. Prvním pas de deux Manon s rytířem Des Grieuxem v interpretaci Laury Morery a Federica Bonelliho, kdy hrdinka v podání tanečnice rozhodně nepůsobila jako šestnáctiletý nevinný kvítek, nicméně v pozadí pociťovaná prohnanost životních zkušeností v podstatě s Manoniným charakterem docela dobře souzněla. Vedle narativní Manon pak stál ústřední duet z 2. věty 2. klavírního koncertu Dmitrije Šostakoviče z choreografova Concerta (recenze zde) s elegantní Yasmine Naghdi a Nicolem Edmondsem, který sice byl své partnerce potřebnou fyzickou oporou, většího osobního kontaktu mezi tančícími partnery ale aby člověk pohledal.

Program uzavírala choreografie, která celému představení dala podtitul, tedy Within the Golden Hour Christophera Wheeldona, z níž byla minule uvedena jen její finální část. Tentokrát byl zatančen celý půlhodinový balet, který svou lehkostí, hravostí i senzitivitou prozářil závěr večera. Za mimořádnou zmínku stojí především ve své překotnosti zábavný a hravý duet Davida Donnellyho a Tea Dubreuila a půvabné, romanticky lyrické duo v podání Sarah Lamb a Ryoichi Hirana, které jako jediné nedoprovázely skladby současného skladatele Ezia Bossa, nýbrž barokní houslový koncert B dur Antonia Vivaldiho, což by patrně z hlediska celku vůbec nemělo dávat smysl, ale dává. A jaký.

Královský balet se online světa a streamingů zcela očividně nebojí, z čehož může divák jedině profitovat. Aktuální gala bude k opakovanému zhlédnutí dostupné až do 13. prosince, poté jsou na programu stále odvážně coby živá představení naplánováni tradiční vánoční Louskáčci. Můžeme si hodit korunou, zda nová opatření neučiní všemu opětovně přítrž, nicméně troufnu si směle tvrdit, že v jakémkoli případě nás Královská opera nenechá tak úplně na holičkách.

Psáno z on-line streamingu Royal Opera House, dostupného až do 13. prosince 2020.

Royal Ballet: Live – Within the Golden Hour

Scherzo
Choreografie: Valentino Zucchetti
Hudba: Sergej Rachmaninov
Orchestrace: Hans Vercauteren

Rhapsody – pas de deux
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Sergej Rachmaninov
Kostýmy: William Chappell
Klavírní sólo: Robert Clark

Monotones II
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Eric Satie
Orchestrace: Claude Debussy, Roland-Manuel, John Lanchbery
Kostýmy: Frederick Ashton

Tchaikovsky Pas de deux
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: Anthony Dowell

In Our Wishes
Choreografie: Cathy Marston
Hudba: Sergej Rachmaninov
Kostýmy: Roksanda
Klavírní sólo: Kate Shipway

Labutí jezero – pas de deux ze 2. jednání
Choreografie: Lev Ivanov
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: John Macfarane

Manon – pas de deux z 1. jednání
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Jules Massenet
Orchestrace: Martin Yates
Kostýmy: Nicholas Georgiadis

Concerto – pas de deux
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Dmitrij Šostakovič
Kostýmy: Jürgen Rose
Klavírní sólo: Kate Shipway

Dance of the Blessed Spirits
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Christoph Willibald Gluck
Flétnové sólo: Katherine Baker

Umírající labuť
Choreografie: Michail Fokin
Hudba: Camille Saint-Saëns
Klavírní sólo: Kate Shipway
Violoncellové sólo: Christopher Vanderspar

Le Corsaire – pas de deux
Choreografie podle Maria Petipy
Hudba: Riccardo Drigo, Ludwig Minkus

Within the Golden Hour
Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Ezio Bosso, Antonio Vivaldi
Kostýmy: Jasper Conran
Světelný design: Peter Mumford