Švihla – Hravost bez naivity

Tereza Hradílková. Foto: Archiv Divadla Ponec.

Celých čtyřicet minut je na jevišti jen sama autorka, tanečnice. Vypráví svůj osobní příběh. K sdělení využívá především slova v kombinaci se skoky přes švihadlo, které se přizpůsobují svým stylem řečenému. Neúnavně skáče téměř po celou dobu inscenace. Díky odhalování detailů z jejího osobního života se inscenace stává poměrně intimní. Ačkoli z podstaty autorčina povolání je jejím nejčastějším prostředkem pro sdělení pohyb, v inscenaci Švihla je velký význam přikládán i monologu, jakémusi vyprávění složenému ze střípků uložených hluboko v lidské paměti. Zlomky z dětství, první sexuální zkušenost, vzpomínky na listopad 1989 a podobné zážitky, které přibližují účinkující, jsou postupně vyřčeny a doplněny patřičnými přeskoky.

Nutno ocenit, že Tereza Hradilková zvládá po skoro celé představení přeskakovat švihadlo a současně hovořit bez zadrhnutí. Zásluhou mikrofonu, který má připevněný na tváři, diváka během představení intenzivně provází její hlasité oddychování. Postupně zrychlující se nádechy a výdechy udávají rytmus. Ten je vlastně určen neúprosnými švihy švihadla a hlasité oddychování je už pouhou reakcí na ně. Avšak kromě zvukové složky poslech dechu umožňuje obecenstvu jakoby pohled do nitra postavy na jevišti. Protože mimo jiné je inscenace zaměřena právě na důsledek fyzické námahy (zrychlený dech v mikrofonu), otevírá skrze pohyb pomyslnou bránu do psychologického nebo minimálně složitěji exaktně uchopitelného světa.

Kromě samotného pohybu, který je zajímavý právě díky tomu, že je zcela závislý na tempu švihadla, je další výraznou stránkou inscenace hudební složka. K té přispívá několik aspektů. Ostré švihy švihadlem a jeho rychlé rotace ve vzduchu, které způsobují specifický zvuk, tanečnice používá jako zvukovou kulisu. Mimo to se vpravo u první řady diváků krčil baskytarista Filip Míšek, který pohyb tanečnice doprovázel živou hudbou. Šlo spíše o příležitostné hudební podkresy než o souvislé melodie.

Diváci festivalu měli ke konečnému dotvoření dojmu inscenace jednu nespornou výhodu. Specifický prostor, ve kterém se představení odehrávalo. Temná místnost starého nevyužitého Radničního domu s celkovým konceptem inscenace skvěle ladila. Tereza Hradilková mohla využít autentického místa a osvětlení, které dům nabízí. Bílé blikající zářivky, či světlo z vedlejší místnosti dodávaly představení nepříjemnou opravdovost a blízkost. Díky tomu mohl divák plně prožívat trýznivý pocit způsobený sehranou zoufalostí či tápáním na jevišti.

Poměrně těžko uchopitelným se stalo téma inscenace. Zpočátku jasně daný koncept se následně ztrácel. Ne, že by se ho performerka nedržela, ale životní cesta, kterou s publikem sdílela, se stávala nejasnější. Slova postupně nahradil pohyb. Narativita příběhu se změnila. Performerka přecházela z detailních, názorových popisů k znázornění emočních stavů. Čím více se blížila k přítomnosti, respektive budoucnosti, tím více se proměňoval její fyzický projev. Nejistota naplnila celý prostor a jasná linka se naprosto ztratila. Inscenace ale v tomto momentu neskončila. Pomocí tance, běhu a hlavně skoků se tanečnice proskákala na pomyslný konec cesty.

Každý divák si určité momenty, kdy je veškerý prostor věnován jen neúnavnému skákání a zároveň i jinému pohybovému projevu, může vyložit různě, ale jedna věc se Tereze Hradilkové povedla zcela jasně a pojmenovatelně. Projekt je důkazem toho, že i švihadlo se může stát symbolem něčeho přesahujícího.  

Psáno z představení 4. října 2016, v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu, Radniční domy.     

4+4 dny v pohybu
21. mezinárodní festival současného umění
30. září–8. října 2016  

Švihla
Koncept, choreografie a interpretace: Tereza Hradilková a kol.
Režijní a dramaturgická spolupráce: Biljana Golubovič
Hudba: Filip Míšek
Projekce: Dan Gregor
Světelný design: Pavel Kotlík
Technický support: Hugo Hejzlar
Konzultace: Lukáš Jiřička
Kostýmy: Marjetka Kürner Kalous
Foto: Dragan Dragin
Site-specific premiéra: 3. října 2016