Spící krasavice – Po anglicku vybroušený Petipa

Spící krasavice (Yasmine Naghdi a Matthew Ball). Foto: Bill Cooper.

Autor Lucie Dercsényi

Pro současného diváka jde o vzdálenou historii, ale díky péči, jež se v The Royal Ballet těší uchovávání repertoáru, je možné spatřit balet v původním scénografickém návrhu a kostýmech Olivera Messela, který ve svízelné poválečné ekonomické situaci dodal první produkci v opět otevřené divadelní budově Covent Garden aristokratickou noblesu, jehož návrhy oživil pro reinscenování Peter Farmer. 

Stejně jako jiné balety Maria Petipy i Spící krasavice spatřila světlo západního světa zásluhou Nikolaje Sergejeva, který po emigraci ze sovětského Ruska představil petipovský repertoár v Paříži a Londýně. Jelikož pracoval s notačními zápisy Vladimíra Stěpanova, které vyvezl za hranice své vlasti, bylo možné díla nastudovat v téměř autentické podobě. V choreografických záznamech však chybí některé části, a tak nezbývalo než si provedení a průběh pohybové fráze „domyslet“. Proto na znovuzrození klasických baletních děl měli a mají nemalou zásluhu další tvůrci. V případě londýnské produkce jsou vedle Petipy aktuálně vyjmenováni Frederick Ashton, Anthony Dowel a Christopher Wheeldon.

Big, big ballet…

Ve Spící krasavici v provedení předního britského souboru nejde jen o probuzení sličné Aurory, na jejichž křtinách opomenutá a uražená víla Carabosse vyřkne kletbu – v den svých šestnáctých narozenin se Aurora píchne vřetenem do prstu a upadne do spánku. Balet je rovněž holdem esteticky vytříbené akademické technice, které Petipa vtiskl řemeslně zručný rukopis vykazující oddanost hudební předloze pečlivě připravené Petrem Iljičem Čajkovským, který respektoval choreografovo rozsáhlé libreto a požadavky na jednotlivé výstupy. Petipa nakonec některá čísla z původního orchestrálního zápisu přesunul či zcela vynechal, nicméně poslední třetí jednání zůstalo v podstatě sledem divertissements, v němž se před Grand Adage, variací prince a Aurory, objeví další známé postavy z pohádek Charlese Perraulta. Představení tudíž trvá bez přestávek přes dvě hodiny.  

Jde vskutku o „big, big ballet“, jak v živém přenosu komentovala Spící krasavici bývalá hvězda The Royal Ballet Darcey Bussell. Majestátnost a velkolepost scény hýřící množstvím barev (na můj vkus až příliš, zvláště u kostýmů) to jenom potvrzuje. Detailně vykreslené dekorace vyvolávají v šerosvitu dojem dokonalé romantické scenérie. Výtvarník nešetřil inspiracemi různých stylů – od baroka po rokoko. O bohaté, nabírané róby dvorních dam a jejich doprovodu není nouze, jejich šaty doplňuje i tzv. španělské okruží, jež bylo součástí renesančního oděvu šlechty. Do této přemíry tvarů a zdobnosti vtrhne Carabosse se svým myším doprovodem.

Náročné variace i pantomima

Kristen McNally vystupuje ze svého kočáru, je uhrančivá ve výrazu a s absolutní přesností zachycuje pantomimická gesta rozehraná do poslední nuance a vyprávějící osudovou sudbu. I v tento moment je zřejmé, že odvolání na původní verzi je odůvodněné a opírá se o práci s dostupnými prameny uchovanými v divadelním oddělení Houghton Library Harvardovy univerzity v Bostonu. Méně přesvědčivě vyzněly pantomimické akce Šeříkové víly v podání Giny Storm-Jensen, vysoké tanečnice, jejíž variace ze sólových partů jejích pěti družek patří k těm nejtěžším, když musí v Prologu několikrát za sebou v pomalém tempu zopakovat grand foutté sur les pointes (v partituře uvedeno jako Variation – La Fée des lilas–voluptueuse, součást No. 3 Grand pas d'ensemble).

V baletu se v plném lesku skvěl Grande valse villageoise (The Garland Waltz, 1. jednání), technickou brilancí uchvátila Yasmine Naghdi a Matthew Ball v duetu tzv. Modrého ptáka (původní Variation de Cendrillon et Prince Fortuné změnil Petipa na Variation de l'Oiseau bleu a Variation de la Princesse Florine). Stejnou jistotu vykazovaly sólistky v partech pětice víl; vynikaly hbitostí, rychlými piruetami a propracovanou prací paží nepřehlédnutelně charakterizující například bryskní výstup Fairy of the Song Bird zachycený se vší pikantérií Annou Rosou O‘Sullivan.

Technika posvěcená výrazem

Záběrům kamery však neunikly nepřesnosti v pánských sborech, evidentní v nesouhře dopadů po tour en l´air. Rovněž do formací tanečnic se vloudily chybičky, což jen dokládá technickou náročnost všech partů, které je vždy nutné vyladit do detailu, aby se jednotlivá čísla neslila v poněkud nezáživnou podívanou. Nebylo lehké udržet pozornost diváků, kteří v Covent Garden reagovali na výkony svých miláčků potleskem a závěrečnými ovacemi. Hlavní břímě přijetí leželo na Fumi Kaneko. Entrée Aurory ve druhém jednání je po sérii variací a počátečním Prologu netrpělivě očekáváno. 

Kaneko zprvu okouzlila křehkostí, půvabem a technikou. Zdála se trochu nervózní, když při promenádách se svými nápadníky sice vykázala dlouhé výdrže v attitude, leč do obecenstva házela až příliš oslnivé úsměvy, které zakalily představu o nevinné, nesmělé šestnáctileté dívence vstupující do vysoké společnosti. Detailně propracovaný technický výkon Kaneko posvětila zcela přesvědčivým výrazovým přednesem až ve druhém a třetím jednání. Navíc precizněji provedená tours chaînés snad neexistují, když je vystřihla přesně vytočené a ani o milimetr nepřetažené v přetáčení z pozice do pozice.

Federico Bonelli v roli prince Florimunda dodal Kaneko potřebnou partnerskou jistotu v obraze, kdy se mu poprvé zjevila coby přelud ve druhém aktu. Navýsost autenticky zachytil rozpaky a touhu po poznání krásné neznámé. Vysoká elevace, jisté dopady po mnohočetných tours en l´air, naprosto přirozeně vyznívající procítění role. Bez afektu, jen letmý úsměv, pohled očí vypovídající vše… Bonelli tančil těžké kombinace s lehkostí, jakoby bez námahy a potu pohltil vaši pozornost ve dvou sólových variacích (jejich strukturování by ukazovalo na vklad Christophera Wheeldona).  

Výkony hlavních představitelů spolu s nasazením celého souboru The Royal Ballet povznesly Čajkovského Spící krasavici do těch nejvyšších uměleckých sfér, kde se technická bravura snoubí s hlubokým vnitřním prožitkem, citem pro sebemenší detail a vynikají i ty nejjemnější odstíny velkolepě vystavěného divadelního plátna. Pocit absolutního divadelního zážitku pokazilo občasné vypadnutí signálu během živého přenosu. I tak, soudě dle ohlasů na sociálních sítích uváděných během přestávek, se ukázalo, že mnozí kouzlu baletu bezvýhradně propadli.

Psáno z živého přenosu 16. ledna 2020, Bio Oko.

Spící krasavice

Choreografie: Marius Petipa
Doplněná choreografie: Frederick Ashton, Anthony Dowell, Christopher Wheeldon
Nastudování: Monica Mason, Christopher Newton
Původní nastudování: Ninette de Valois,  Nikolas Sergejev
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Původní design: Oliver Messel
Úpravy designu: Peter Farmer
Light design: Mark Jonathan
Dirigent: Simon Hewett
Premiéra: 2006