Song lines – Emocionální síla bez cenzury

Song lines (Sabina Bočková, Tomáš Janypka). Foto: Katarína Baranyai/Karolína Janypková.

Autor Clara Zanga

Inscenace začíná nevšedně. Interpreti nehybně stojí na okraji prázdné scény, připomínají uvaděče. Jsou klidní a civilní. Mohla by to klidně být přednáška, debata nebo tisková konference. Ale je to představení. Je to ale skutečně představení? Tomáš Janypka jej uvádí ne úplně dokonalým projevem, s poznámkami před sebou, jako by nezkušený řečník zahajoval summit. Ptám se sama sebe, co se děje, snad i trochu zapochybuji, jestli je to vhodná expozice představení.

Po chvíli se ukazuje, že se jedná o hru se slovem a s diváky. Nesouvislý slovní projev přechází do preciznějšího, připraveného. Stejně tak pohyb, který se záhy přidává. Přesto ani jedno nepůsobí strojeně. Janypka z role podivného moderátora vklouzl do role vypravěče příběhu s nebývalou elegancí. Najednou vše dává smysl. Stává se téměř činohercem a taneční divadlo povyšuje na literární dílo. Pozorujete splynutí moderních divadelních tendencí s tradičnějším pojetím, kdy si bylo představení a jeho literární předloha velice blízko.

Zápisky z deníku

Tématem je ztráta a následná absence blízké osoby. Představení je expedicí do zasaženého vnitřního světa jedince, vizualizovaného tanečníkovým tělem. Tuto zkušenost, kterou každý v nějaké podobě zná, autor obrací na nejosobnější rovinu – na ztrátu vlastní matky. Nikoliv však v patetickém slova smyslu. Jeho proslov připomíná zápisky z deníku – nesouvislý tok myšlenek, který přesto má výpovědní hodnotu. Projev, který je nejupřímnější, a proto nekoherentní. Myšlenky plynou bez cenzury. A jen tak mimoděk se přidává Janypkovo tělo. Tělo vizualizuje slova, nesnaží se o žádný jinotaj. Vůbec celé představení je velmi přímé a explicitní. Nejen proto, že nás Janypka během své rozmluvy seznamuje s tím, co jej poznamenalo, s čím se vyrovnává, ale i přímým a jasným pohybovým projevem.

Mluvené slovo navíc tanečníkovi umožňuje vtipkovat. Ne že by to neumožňoval pohyb, avšak ten zůstává civilní, což celkové podobě představení prospívá. Navíc slovem se mu daří publikum spolehlivě rozesmát. Tím náročné téma odlehčuje, takže divák neodchází domů zdrcen, i když tuší, že na scéně se odehrálo něco niterného a závažného.

Celé představení si drží rozvážné tempo, nikam se nežene, spíš připomíná valící se lavinu v extrémním slow motion, umocněným hypnotickým pohledem tanečníka, později i tanečnice. Neznamená to však, že by postrádalo dynamiku. Ta ale místy stagnuje ve světelném designu, někdy až příliš plochém. Možná je jen záměrně stejně civilní jako taneční slovník, který se příliš nesnaží o žádnou ekvilibristiku, a stejně jako hudba – většinou až nepatřičně veselý folk, jehož text však koresponduje s tématem. To opět ukazuje na popisnost díla. Nejenže interpreti význam představení odkrývají i skrze písňové texty, ale občas také lehce vykreslí jejich obsah.

Zatímco s Janypkou se divák může plně ztotožnit, neboť vyslechl jeho osobní příběh, ptá se, jakou roli hraje Sabina Bočková, která jen beze slova vchází do choreografie. Je jen interpretkou Janypkových zážitků, nebo se vyrovnává s vlastní ztrátou?

Závislost a prázdnota

V duetu je patrná závislost dvou lidí – buď na oné blízké osobě, která se má záhy ztratit ze života, anebo toxická závislost na jiné osobě, která plyne z neschopnosti se se ztrátou vyrovnat. A pak prázdnota, která člověku zbude. Cítíme, že vyrovnat se s něčím, co není, je mnohdy těžší než vyrovnat se s něčím hmotným. Pak nastává vnitřní boj, potřeba smíření. Tanečníci, zvláště Janypka, hodně pracují se změnou trajektorie, s přepady, s pohybem, který nechají zajít za hranu. A tím jako by před divákem vznikal obraz vnitřního zápasu se sebou samým. A nakonec uzavření kruhu, opakuje se počáteční sekvence, která duet otevírala. Všechny tyto fáze prožívání ztráty jsou v díle zřetelné.

Každý z tanečníků má jiné pohybové kvality a ukazuje to nejlepší z nich. Tomáš Janypka vyniká jakousi energií a silou, která vyzařuje i z klidného a s opatrností vedeného pohybu. Dobře tak ilustruje vnitřní těžkosti, s nimiž je třeba se poprat. Na Sabině Bočkové je patrná klasičtější průprava a větší pohybová flexibilita, působí proto estetičtějším, uhlazenějším dojmem. Její energie je klidnější, evokuje prožívání, které je okolnímu světu skryto. Dohromady se oba tanečníci skvěle doplňují.

Představení uzavírá zpěv, který sice zdaleka není dokonalý, ale má svou sílu – píseň si pobrukujete ještě po představení. Tanečníkům se zpívá těžko, mají na nose kolíky. Poznamená snad každý takový proces od ztráty až po smíření člověka natolik, že se mu nezpívá tak zlehka jako dřív?

Název Song lines odkazuje ke stejnojmenné knize Bruce Chatwina, která romantizuje nomádský život aboriginců. Ti si měli údajně předávat z generace na generaci písně, jež v sobě měly zakódovaný popis nějaké cesty. Kdo znal píseň, znal tedy i cestu. Že by cestu životem i smrtí?

Přes drobné výtky ohledně upozadění Bočkové a rezerv ohledně práce se světlem nebo hudby je představení pozoruhodným zážitkem. Nabízí jak náhled do osobních zážitků interpretů, tak i návrat k těm vlastním. To vše prostřednictvím taneční symfonie.

Psáno z premiéry 21. října 2019, Studio Alta.

Song lines: expedice 97/18
Koncept: Tomáš Janypka
Autor/Performer: Sabina Bočková, Tomáš Janypka
Dramaturgická spolupráce: Marie Gourdain
Choreografická spolupráce: Matthew Rogers
Hudební konzultace: Elia Moretti
Světelný design, návrh kostýmu: Michal Horáček
Výroba kostýmu: Eva Judová
Premiéra: 21. 10. 2019