Shakespearova Zimní pohádka poprvé v baletu
Dubnový přímý přenos z Londýna přinesl světovou novinku. Filmová kamera zabírala balet Zimní pohádka, který pro Královský balet nastudoval Christopher Wheeldon. Předlohu si nevybral náhodou, protože rok 2014 se nese v duchu oslav 450. výročí narození věhlasného dramatika Williama Shakespeara, který hru napsal v rozmezí jednoho roku 1610–1611. Někteří kritici považují tuto Shakespearovu romanci za problematickou – první tři akty jsou intenzivním psychologickým dramatem, zatímco dva poslední jsou laděny komicky s vyústěním do šťastného konce. V roce 1754 hru zpopularizoval David Garrick ve své adaptaci Florizel a Perdita. Na divadelní prkna se pak drama vrátilo až v 19. století, kdy si velkou oblibu publika získalo třetí jednání, 20. století poté přináší adaptace v plném rozsahu původního textu.
Christopher Wheeldon studoval na Královské akademii – The Royal Ballet School – a v roce 1991 byl angažován do Královského baletu (k choreografické práci ho prý přivedl Kenneth MacMillen a Wheeldon vyhrál již v roce 1991 Zlatou medaili na prestižní soutěži Prix de Lausanne právě se svým vlastním sólem). Roku 1993 odešel do The New York City Ballet, kde se o pět let později stal sólistou. Zde také představil v roce 1997 choreografii Slavonic Dances a roku 2001 byl jmenován na post resident choreographer a jeho Polyphonia získala London Critics’ Circle Award a Olivier Award.
Wheeldon je velmi nápaditým tvůrcem a každé jeho dílo vzbuzuje zájem – pro Královský balet vytvořil jednoaktové balety Tryst (2002), DGV: Danse à grande vitesse (2006), Electric Counterpoint (2008) a Aeternum, který dostal roku 2013 Olivier Award. Prvním Wheeldonovým celovečerním baletem byla v roce 2011 Alice’s Adventures in Wonderland / Alenka v říši divů, druhým se stala The Winter’s Tale / Zimní pohádka, jež byla premiérována v sezoně 2013/2014. Wheeldon původní Shakespearovu hru upravil a převedl ji do prologu a tří dějství.
Spletitý příběh začíná…
V příběhu vystupuje množství postav a po prvním přečtení programu jsem zapochybovala, zda se lze v inscenaci vyznat. Posuďte sami: Polixenes, český král, přijíždí navštívit svého přítele z dětství Leonta, krále Sicílie. (V originále je uvedena Bohemia, ale ve hře se kromě jména samotného nijak neobjevují české reálie a existují dokonce pochybnosti o tom, co konkrétně slovem Bohemia Shakespeare mínil. Na vysvětlení jména existuje celá řada teorií o řadě lokalit s podobně znějícím názvem atd.) Leontes je šťastně ženat s Hermionou, s níž má syna Mamillia. Shledání dvou králů-přátel však přináší osudové neshody. Polixenes zůstává u dvora devět měsíců a v době jeho odjezdu Hermiona očekává druhé dítě. Leontes svou ženu podezřívá z nevěry s Polixenem. Hnán nezvladatelnou a neopodstatněnou žárlivostí přivodí tragédii, když Hermionu soudí – jejich syn Mamillius následkem utrpěného šoku umírá. Dítě, které Hermiona porodí ve vězení, pak zachraňuje její služebná Paulina, jejíž zásluhou se dostává novorozenec v loďce do Čech.
Zde se dívky ujali pastýři, kteří netuší, že před šestnácti lety nalezená Perdita je princezna a že její milý Florizel je zase syn krále Polixenese. Všichni jinocha klamně považují za pastýře. Když se král dozvídá o vztahu svého syna s chudou pastýřkou, přichází uprostřed májové oslavy a odhaluje Florizelův původ. V hněvu odsoudí Perditu a její rodinu na smrt. Ta spolu s Florizelem prchá na Sicílii. Dostávají se k Leontovi, který truchlí u hrobu své ženy, o níž se domnívá, že zemřela při porodu ztracené dcerky.
Perdita a Florizel žádají Leonta o azyl. Leontes je zaskočen princovou podobou s jeho dávným přítelem Polixenem a při vzpomínce na nešťastné události se rozhodne dvojici pomoci. Tu však spatří na krku Perdity smaragd, který kdysi daroval své ženě Hermioně, jež ho dala odložené dcerce do košíku. Leontes poznává v Perditě svou dceru a chystá její svatbu s Florizelem. Paulina požádá Leonta, aby se šel podívat na sochu své ženy. Leontes před ní pokleká, socha se náhle pohne – je to Hermiona, která nezemřela, Paulina ji 16 let ukrývala. Závěrečné veselí vrcholí.
Žárlivost a láska
A jak si poradil s romantizujícím dramatem (pro „umění beze slov“ až krkolomnými zádrhely) choreograf Christopher Wheeldon? Přenos z Královského baletu ukázal, že bez problémů a srozumitelně. Rozehrát v baletu menší či větší dramatické proměny není vůbec snadné. Wheeldonovi se to však podařilo. Ve svém nastudování se soustředil na dvě vyhraněné emoce – žárlivost a lásku. Rozhněvaný Leontes je vystižen v nenávistném afektu, aniž by jeho role sklouzla do přílišné teatrálnosti. Wheeldon umí postihnout silné prožitky v pronikavých gestech, v těle zkrouceném sžíravou nenávistí či rozněžnělém radostí a láskou, a „naroubovat“ je na technické dovednosti. To se mu daří u všech hlavních postav – je jich celkem šest. Vedle Leonta je tu křehká, zraněná a láskyplná Hermiona, oddaná Paulina, mladistvá a zamilovaná Perdita a energický Florizel, stoicky působící český král Polixenes. Všichni mají k dispozici sytě roztančené party, které nejdou po povrchu, ale nabízejí tanečníkům živý výraz a možnost hereckého zaujetí a procítění.
První akt je dramatický a nejvíce narativní, druhý je příležitostí pro četná divertissement a třetí obsahuje obé. Navíc Wheeldonovi se daří zachytit osudové momenty v baletu s plným využitím divadelní iluze – když je Antigonus zachraňující v loďce malou, právě narozenou princeznu napaden smrtelně medvědem, na scéně se zvedne vlna (z lehké látky), na ní se objevuje velká hlava zvířete a pod ní Antigonus zmizí.
K přehlednosti děje přispívají i výrazné barvy kostýmů hlavních protagonistů (fialová, zelená, červená aj.) a daná prostředí vystihují určité prvky (sloupy, sochy atd.); na zadní projekci se objevuje obraz zimní krajiny. Stejně „stručný“ je Wheeldon v podání postav – u Leonta pozorujete jeho ruce, prsty, s nimiž těká, zatíná je v pěst a posléze zůstává zcela neschopen pohybu – ten prudký afekt žárlivosti ho zcela paralyzuje. Je fascinující, s jakou samozřejmostí obsáhl tuto roli Edward Watson. Má bravurní techniku a citové pohnutky vychytané s milimetrovou přesností ve svém výrazu. Hermiona v podání Lauren Cuthbertsonové je noblesní, tato elegantní balerína lehce zvládá všechny technické finesy svého partu.
Druhé jednání pak přivádí na scénu okouzlující Sarah Lambovou jako Perditu – subtilní a půvabná tanečnice provádí vše s uchvacující lehkostí a jistotou stejně jako její partner v roli Florizela. Steve McRae srší energií, skáče vysoko a vše provádí suverénně. Zcela výjimečná je Zenaida Yanowskyová jako Paulina. Wheeldon vystavěl její part s velmi sugestivním odhodláním a ostrou gestikou. Interpretace Yanowskyové postupně přitahuje pozornost a zprvu nenápadná postava v pozadí se dostává do centra dění a strhává svou uhrančivostí.
Diváky jistě překvapilo, že Shakespeare umístil pastorační Čechy na mořské pobřeží. Ale je to pochopitelné, pokud víme, že dramatik ve své době necestoval a jeho geografické znalosti tak byly mylné. Proto jinak jednoduché a funkční scénické řešení celého baletu v druhém aktu hrálo všemi barvami a tanečníci v pestrých kostýmech přenášeli pod velkým kouzelným stromem s cingrlátky polštářky s barevnými vzory. Zvolené odstíny odkazovaly spíše k balkánskému folkloru a autorská hudba Joby Talbota v tomto obraze obsahovala hudební motivy ze vzdálených tropických ostrovů, které na jevišti hrála komorní sestava hudebníků na perkuse a píšťaly – Angličané si asi o Čechách stále drží svou představu…
I tento spíše úsměvný fakt nic neubírá na tom, že Zimní pohádka je prostě „stunning ballet“, jak se o něm nakonec vyjádřila Sarah Lambová. Tříhodinová produkce (včetně dvou přestávek v celkové délce pětatřiceti minut) se vůbec nezdála tak dlouhá. Wheeldon totiž hýří nápady, jako znalec klasické taneční techniky s ní vynalézavě pracuje, rozvíjí ji do nových poloh a dává jí živý výraz za doprovodu dramaticky laděné hudby v provedení velkého orchestru. Když k tomu přidáte famózní výkony nejen sólistů, ale všech tanečníků (do sborových scén se nevloudila chybička), je Zimní pohádka skutečně ohromujícím baletem.
Přenos z The Royal Opera House 28. dubna 2014, Bio Oko.
Zimní pohádka / The Winter’s Tale (přímý přenos)Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Joby Talbot
Scéna a kostýmy: Bob Crowley
Světelný design: Natasha Katz
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace