Rytmus a individualita na scéně i v srdci TANCE PRAHA

Landfall. Foto: Jean Poucet.

Autor Kristina Soukupová

Zvuky vytvářené předměty i tlukotem srdce

Akronym MOS může mít mnoho významů. Ioanna Paraskevopoulou namátkou nabízí „microphone off stage“, „missing of sound“, „mit ohne stimme“, „mit out sprechen“, „motion on screen“ či „muted on screen“. Při pohledu na nachystané jeviště před začátkem představení je nasnadě, kam tím míří, protože podlaha je hustě pokrytá množstvím předmětů, které vypadají jako vybavení nahrávacího studia. Vedle široké dřevěné desky jsou nachystány boty s podpatky, poblíž kýbl s vodou, krabice se zeminou či kokosové skořápky. Do této instalace přichází autorka představení spolu s dalším performerem Georgiosem Kotsifakisem. Působí jako zaměstnanci zvukové jednotky, která má jediný cíl: doprovodit němý film zvuky a ruchy, vytvářenými pomocí daných předmětů. 

Aby mohli kýženého soundu dosáhnout, musí předměty rozhýbat, čímž vytvářejí zvukově-rytmickou krajinu, která v představení převládá nad tancem. Sledujeme soustředěnou práci lehce podivné dvojice, která upíná oči na projekční stěnu, kde se odehrává film, za jehož zvukovou stopu jsou odpovědni. Divák má nejdřív možnost vidět zároveň i obraz, posléze se však oba aktéři obrací čelem k publiku a dlouhou dobu upřeně zírají na film odehrávající se někde za zády diváků, kteří jsou tímto nuceni vnímat pouze pohyb účinkujících. Ten pozvolna nabírá na intenzitě, aby stihl zvukově pojmout to, co se ve filmu děje. Jejich snaha vrcholí dlouhou sekvencí, kdy oba energicky stepují v zadním plánu scény. Toto stepové číslo na závěr nemá ale takový drajv jako performance stepařských hvězd, které už jsme na festivalu také mohli vidět. Nejvíc ryzí zvuk ale vytvoří úplně na závěr, když si přiloží mikrofony k hrudím a je slyšet zrychlený tlukot jejich srdcí.

Mladistvý drajv

Erika Zueneli je zkušenou tanečnicí a choreografkou, která tvoří svá díla již přes dvacet let. Spolupracovala například s belgickou skupinou Mossoux-Bonté a v Bruselu poté založila vlastní soubor Tant’amati. Závěrečné představení festivalu TANEC PRAHA přivedlo na scénu divadla PONEC na poměry současného tance docela neobvykle velkou skupinu tanečníků. Zueneli proklamuje, že ji nezajímá pouhá práce s těly, která se hýbají. Soustředí se na lidskou osobnost, její specifické kvality, zvláštnosti a pohybové vzorce, které z individuality vycházejí. Pro projekt LANDFALL dala dohromady deset performerů, z nichž většina má nejen taneční, ale i divadelně-herecký background. Jedná se o mladé interprety na prahu kariéry, kteří přicházejí s mladistvou energií a nebojí se projevit svou jedinečnost. 

Je to jasné hned v prvních okamžicích, kdy na bílé jeviště přiběhne první z účinkujících a čelem se postaví k publiku. Velmi zpříma si je prohlíží, atakuje diváka celým svým zjevem a my máme čas si ji taktéž prohlédnout. Po chvíli odběhne, zmizí vpravo za bílou stěnou a ve stejném okamžiku zleva už přibíhá další performer. Postupně sledujeme velmi dobře vystavěnou hru objevování se a mizení, přičemž každá z tváří má svoje vlastní kouzlo, svůj charakter, který se nebojí na forbíně prodat. Postupně se také rozbíhá pohybová drobnokresba, malé neurotické pohyby, pro každého charakteristické, repetitivní a vynášející ještě víc na světlo osobnost jednotlivých aktérů. 

Choreografka dobře cítí i rytmus, který celou skupinu váže k sobě, ač struktura jednotlivých pohybových akcí začíná být komplikovanější. Všichni tanečníci/herci jsou odění v civilním oblečení, které v žádném případě neevokuje kostým – tenisky, tričko a kalhoty nebo kraťasy, všechny ovšem v živých barvách, kontrastujících s okolním bílým prostředím. Občas někdo z tanečníků prohodí pár slov k publiku a budiž jim ke cti, že se snaží smazat jazykovou bariéru a od francouzštiny a angličtiny se dostanou až k (lámané) češtině.

Je fascinující sledovat vysokoenergetické počínání celé skupiny individualit, které jsou nesmírně umně organizované, a přitom z nich stále čiší mladistvý „drajv“ a chuť se prezentovat prostě takoví, jací jsou. Nemají zábrany, jsou snad jen trochu neurotičtí. Představení graduje sekvencí, kdy všichni zapojí i hlas a vyrážejí ze sebe rytmické zvuky za pohybu celé masy jejich těl. Výkon mladých performerů v součinnosti s choreografickou zručností a invencí Eriky Zueneli činí z LANDFALL důstojný closing celého festivalu. Závěr, který dodal šťávu a optimismus do srdcí všech diváků.

Psáno z představení 17. a 27. června 2024, divadlo PONEC.

MOS
Koncept, choreografie, režie, kostýmy, scénografie, produkce: Ioanna Paraskevopoulou
Dramaturgie: Elena Novakovits
Světelný design: Eliza Alexandropoulou, Tzanos Mazis
Zvukový design: Danis Chatzivasilakis
Video: Konstantinos Asimakopoulos
Premiéra: 11. 3. 2022

LANDFALL
Koncept, choreografie, režie: Erika Zueneli
Dramaturgie: Olivier Hespel
Světelný design: Laurence Halloy
Hudba, zvukový design: Thomas Turine
Kostýmy: Silvia Hasenclever
Scénografie: Olivier Renouf
Vizuál: Julie Bougard
Premiéra: 25. 11. 2022