Rozhovory s útěkem – Když silnější jsou slova

Rozhovory s útěkem. Foto: Martin Babic.

Autor Lucie Dercsényi

Martin Dvořák se ve své tvorbě neubírá prošlapanými cestami, ale odvážně se vydává za dobrodružstvím v multižánrových projektech. Pokud si projdeme přehled jeho dosavadních produkcí, registrujeme, že do svých projektů zařazuje poezii, jak napovídají tituly Orten 100: Ohnice, HOLAN_Vanutí. Kromě toho oživil v posledních čtyřech letech osudy známých osobností v inscenacích CHOPIN A SANDOVÁ: Milostné preludium, HAAS_Dny po slávě, PSOTA_Mistr a Píseň pro Viktorku. Ve svých dílech se inspiruje rovněž prací výtvarných umělců i zpěváků, a tak v jeho dosavadním soupisu figuruje kupříkladu Radůza či Jaroslav Hutka. Dvořákův tvůrčí záběr je skutečně široký. Jako hostující choreograf pracuje na jevištích i velkých divadel, se svou ProART Company ovšem volí netradiční prostředí od vily Tugendhat v Brně, pražské Werichovy vily až aktuálně po malý sál Paláce Akropolis na Žižkově.

Do něho nyní prvně vstoupil s premiérou Rozhovory s útěkem, věnovanou životnímu jubileu Báry Basikové, uznávané představitelky české populární hudby, jež působila v kapelách Precedens, Stromboli a Basic Beat. Její nezaměnitelný témbr hlasu zná asi každý, ale její literární činnost není tématem, které by se v popmusic probíralo. Pro některé diváky tak může být nová inscenace ProART Company v tomto ohledu objevem, protože se Dvořák rozhodl vytvořit představení na podkladu stejnojmenného románu, který zpěvačka napsala v devatenácti letech. Ve své době to byla pecka, první lesbický román tehdy šokoval. Od prvního vydání v roce 1990 se setkává s příznivými ohlasy především mladých čtenářů, jimž je problematika hledání identity v době adolescence blízká.

Prožívají první milostné vztahy, tápají, ujišťují se, znejišťují, vášnivě vnímají svět kolem sebe a snaží se v něm najít pevné body, odhodlání, sbírají odvahu, touží po lásce a bezpečí. Mentální rozdrobenost dospívající dívky Basiková zachycuje v poeticky, básnicky laděném textu, který vypovídá o rozchodu s milovaným chlapcem, osudovém setkání hrdinky románu Anny s dívkou ve stejných, azurových šatech, jejich lesbickém vztahu, rozchodu, dalším vztahu s mužem.

Dvořák mluví v souvislosti s touto produkcí o tanečně-hudebním díle. Hudební podkres Jana Hanáka Sonority a Igora Palety zapadá do kontextu inscenace, v níž vyniká především deklamovaný text románu v podání Lucie Hrochové v roli vypravěčky, která nás provází téměř půldruhé hodiny trvajícím představením. Ona je hlavní, nejvýraznější aktérkou, je součástí výjevů, v nichž vystupují dvě tanečnice: jedna ztělesňuje Annu, druhá její lásku, baletku Kew.

Volný sled asociací, které román nabízí, je sám o sobě velmi silný, vypovídá o pocitu osamocení, nepochopení, zoufalství, prázdnoty i síly k nalezení sama sebe, svých hodnot a kvalit, o něž se lze opřít. Slova jsou jako záchranný pás, který chrání Annu před velkou emotivní bouří, od entuziasmu, odevzdání se druhému až po splín, který ji paralyzuje. Zpověď zní drsně poeticky, podněcuje obrazotvornost a intelektem prodchnuté myšlenky nelze napoprvé všechny pojmout.

Myšlenkový proud je bohatý, zraňující i očistný. Strhává na sebe veškerou pozornost, pročež sledovat tanečnice vklíněné do velmi malého prostoru se stává namáhavé. Od druhé řady výše to navíc vyžadovalo i pohotovost, jak co nejrychleji najít mezeru mezi hlavami před vámi, abyste postřehli, co se vůbec v hracím ringu děje. Akce performerek ležících na podlaze bylo třeba si domyslet, protože je dobře viděli pouze návštěvníci v první řadě. To však nebyl jediný zádrhel.

Jak jsem se již zmínila, inscenaci dominuje slovo, které vypovídá, hněte děj a piluje situace. Choreografie mu však nestačí, zůstává v jeho stínu ve smyslu sdělení i strukturování. Jako by ji proud slov stahoval spíše pod hladinu, nežli by ji vybídl k invenci a nonkonformnosti pohybových nápadů. Tanec dle mého názoru deklamaci jen slabě ilustroval, nerozněcoval, nevábil, zůstával zajatcem až příliš sevřeného prostoru, kdy vzletnost textu mohl semlít až příliš blízký pohled na hýždě odhalující se zpod spodního prádla tanečnic. Obě se často převlékají, skládají rozházené svršky, a to i v momentech, kdy by se dala očekávat akce. Ani v případě, kdy zní známý song Basikové Soumrak bohů, taneční schéma nenalomí síla rocku. Plynulou dynamiku, neměnný průběh pohybových frází jen sporadicky narušuje jiná akcentace, od níž se choreografie rychle odpoutává a navrací se k osvědčenému modelu jemného povlávání paží, posedům, lehům či chůzi.

Ve druhé půli inscenace, kdy se Anna seznamuje s novým přítelem, přichází na scénu Martin Dvořák. Mužský element je sám o sobě osvěžující po předchozích pětačtyřiceti minutách, kdy se dívky v milostném opojení k sobě upínají, separují se, aby se opět našly ve vzájemném objetí. Dvořák tančí se svou partnerkou na velmi malé ploše, kde se nedá řádně nadechnout a „vykřičet“ všechna příkoří, která hrdinka prožívá. Choreografie zůstává jaksi přiškrcena, neschopna dát tanečním vazbám plnou spontánnost a intenzitu, jež otevřené Annino vyznání nese v sobě jako hustou a nepostradatelnou tresť. S tím se pak stupňuje touha po čistém poslechu textu, obzvláště v momentech, kdy se choreografie uzavírá do sebe a zůstává samotným textem nezřetelně dotčena; v případě duetů vychází z kontaktní improvizace a klade nároky nejen na vzájemné pohybové soucítění, ale i na ohleduplné tvarování vůči stísněnému prostoru, v němž chodidla tanečnice sahají až k osvětlenému stropu.

Možná to byl záměr, pojmout tanec jako nestranného účastníka performance, v níž hlavní postavou a inspirátorkou zůstává Bára Basiková, jubilantka, která v Rozhovorech s útěkem otevřela možná i svou třináctou komnatu. Pro tanečnice Kristýnu Křemenákovou (Anna), Kláru Uhlířovou (milenka Kew) i Martina Dvořáka znamenala jasnou výzvu, jak přizpůsobit pohyb a výraz úměrně velmi těsné ploše, blízkosti diváků, kteří jim dýchali téměř na záda a neunikl jim jediný detail. V tomto ohledu interpreti uspěli a tanečně-režijní konstelace ve skromných podmínkách profesionálně vybalancovali.  

Psáno z premiéry 24. dubna 2023, Palác Akropolis.

Rozhovory s útěkem
Autorka předlohy: Bára Basiková
Adaptace, choreografie, režie: Martin Dvořák
Hudba: Jan Hanák Sonority, Igor Paleta
Kostýmy: Jindra Rychlá
Účinkují: Lucie Hrochová, Kristýna Křemenáková, Klára Uhlířová a Martin Dvořák
Fotografie: Jan Mikolášek
Ve spolupráci s Palácem Akropolis v Praze a Kabinetem múz v Brně