V předvánočním čase se soubor představil v brněnské Redutě s inscenací Roots choreografky Stanislavy Vlčekové, která se systematicky věnuje současnému tanci, a režiséra a autora hudby Jozefa Vlka. Dílo inspirované Homérovým příběhem o Odysseovi se zamýšlí nad putováním člověka, který často sejde z vytyčené cesty, ale nakonec se vrací domů ke svým kořenům.
Představení zahajuje dunící, až strašidelná hudba a dojem určité ponurosti, zlověstnosti a nebezpečí provází celý večer. V pološeru se objevují zvláštní bytosti – sirény, divoženky, bludičky, víly, které si hrají, šeptají si, používají zvuky a pískání, kterým se vzájemně dorozumívají. Mimo jejich svět se objevuje samotný muž. Je na cestě, shrbený jde svým směrem. A začnou se dít tajemné věci. Shora se spouští průsvitná látka, která vytváří zvláštní uzavřený prostor. Divoženky vířivými a vlnivými pohyby zahajují svůj rej. Trojice dívek v dlouhých různobarevných šatech s holými zády má v sobě animalitu a radost z provokování. Zůstávají však tajemné a kruté a snaží se muže svést z jeho cesty. Jeho pohyb je zpočátku minimalistický, ale postupně získává na síle dynamickými pády. Na scéně se objevuje druhý muž – osud, stín, jehož choreografka prezentuje výrazným maskulinním akrobatickým duetem. Černý stín vede svého člověka.
Bludičky znovu útočí na muže a spojeny tančí svůj rituální obřad, snaží se muže vzrušit, hrají si s ním, zahánějí ho divokými zvuky, které připomínají vlčí štěkání. Jejich mimický projev je příliš expresivní, až chtěný, a choreografie se stále opakuje v počátečním pohybovém materiálu, nevyvíjí se, nepřekvapuje.
Jedna z bludiček se osvobozuje, dostává se z vymezeného prostoru a začíná manipulovat s mužem i jeho stínem. Muž přichází k ženě, chce se jí dotknout, hraje si s jejími vlasy. Rozvíjí se milostný tanec plný touhy, který je jednou z nejzajímavějších částí choreografie. On z ní strhává šaty a následuje tanec světlých ženských těl oblečených jen do tělových trikotů. A tady se naplno projeví a nejvíce vyniknou nedostatky interpretek. Pokud je soubor složen z profesionálních tanečníků, měli by ovládat své tělo absolutně – jeho držení, práci paží, do detailu dotažený pohyb – to jsou nedostatky, které se v tento moment vyjeví ve vší své „nahotě“.
Žena si podmaňuje muže, ale přichází jeho stín a situace se mění. Další choreografický vrchol večera je trio, ve kterém si naopak muži začínají hrát se ženou, podrobují si ji a ničí ji. Výsek světla objeví pouze její chodidla.
Konec cesty je jasný, vracíme se zpět ke svým kořenům. „Neustále se vracíme domů, abychom jej znovu opustili. Těšíme se na návraty, i když v sobě ukrývají smutek a nostalgii.“
Nejvíce mne na celé inscenaci zaujala scénografie (JaOnMi CreatureS). Je jednoduchá, ale výstižná. Pomocí látky a výborného nasvícení (světelný design Ján Čief) vymezuje dva prostorové plány – uvnitř a venku. Látka je zatěžkaná koulemi, které symbolizují „tíhu života“ a naše „kořeny“. Představení Roots přináší jasnou myšlenku o cestě člověka životem a jeho nutnosti ukotvení. Choreograficky zajímavá místa se střídají se zdlouhavějšími a repetitivními pasážemi. Choreografie tak postrádá vývoj. U interpretů bych také očekávala profesionálnější provedení a výmluvnější těla.
Psáno z představení 13. prosince 2015, Brno, Reduta.
Roots
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Režie a hudba: Jozef Vlk
Kostýmy: Katarína Holková
Scénografie a grafický design: JaOnMi CreatureS
Světelný design: Ján Čief
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?