ProART akcentuje mužskou tvorbu

Martin Dvořák a Irene Bauer. Foto: Paul Leclaire.

Autor Lucie Kocourková

Večer začal choreografií Emoticon, která vznikla původně jako site-specific projekt pro brněnskou vilu Tugendhat. Choreograf Martin Dvořák, který je také šéfem souboru, se v ní pouští do dialogu s moderním tancem a hudbou Erika Satieho (1866–1925). Jeho komorní skladba, jíž dominuje uklidňující, až minimalistický zvuk klavíru, je doplněna současnou elektronickou hudbou Toma Hodge a Franze Kirmanna. Satie byl na svou dobu skladatelem vyloženě vizionářským a mnoho svých současníků experimentováním v hudbě předčil, pro diváka by mohlo být zajímavější, kdyby se pracovalo s originální předlohou, která snad nenese melodické motivy, ale svým charakterem je blízká žánru současného tance. Stejně tak zapadá do estetického rámce taneční moderny, jíž se tvorba ProART Company celkově přibližuje více než současnému tanci. Choreografie Emoticon je abstraktní, pohrává si pouze s tvarováním pohybu a občasnými dynamickými změnami, jichž je ale poměrně málo. Silně v ní chybí interakce s prostředím, jímž byla inspirovaná. Martin Dvořák a Irene Bauer tančí zkušeně, ale energie jejich tance je uzavřena, vytváří dojem nesrozumitelného dialogu mezi nimi samotnými a působí zoufale zdlouhavě. Navzdory názvu nevzbuzuje žádné emoce a tanečníci po výrazové stránce žádné najevo ani nedávají. Chybí také výraznější kostým, který by mohl pomoci oživit prostor, civilní oděv tady jen podporuje dojem, že se díváme na zkoušku či výzkum, ze kterého se teprve má zrodit materiál pro další práci.

Prostřední část programu vyplnila choreografie Stín, kterou pro tuto příležitost vytvořili tanečníci Alexandr Volný (člen souborů 420PEOPLE a Cirku La Putyka) a Lukáš Lepold (člen Národního divadla moravskoslezského). Jejich duet byl pravým oživením večera, jasně čitelný, ale nikoli popisný. I bez programu, v němž vysvětlili svou inspiraci v psychologické literatuře, by divák poznal téma. Dva muži v identickém oblečení, jejichž pohyb je částečně dialogem a částečně zdvojeným unisonem, představují dvě tváře jedné osobnosti, snadno poznáme, kdo je jádrem bytosti a kdo je oním stínem, jenž ji pronásleduje. Tanec obou interpretů je zemitý a kontaktní, Saša Volný využívá zkušeností nabitých v La Putyce, nepoužívá ale akrobatické kousky nijak samoúčelně, jen pro zvýšení účinku. A pro mužskou interpretaci se takové prvky výborně hodí pro zdůraznění maskulinní energie. Jako rekvizit použili celou hromadu instalatérských zvonů, které si v závěru choreografie sami sobě i navzájem pokoušejí přichytit na tělo, jako kdyby se snažili vytvořit na svých tělech obranný štít proti okolnímu světu. Krátká vypointovaná choreografie měla u nepočetného publika, které se v Ponci sešlo, velký úspěch. 

Nakonec přišel na řadu Another JAN, další choreografický kus Martina Dvořáka, který byl uveden v české premiéře. ProART Company jím navazuje na další projekty zabývající se vážnými tématy a osudy (v minulosti se inspirovala příběhy Milady Horákové nebo Jana Palacha). Another JAN se snaží přiblížit kontroverzní dvojici, bratry Josefa a Ctirada Mašínovy, nad jejichž historickou úlohou stojí společnost rozpolcena, zda je spíše považovat za bojovníky za svobodu, nebo za sobecké zločince. Choreografie má řešit otázku, „jaká forma vzpoury proti útlaku má větší efekt – spirituální sebezničení se nebo násilné povstání proti často nevinným obětem systému“ a zda jsou oba způsoby srovnatelné a smysluplné.

Výsledkem je spíš sonda do života mužů, jimž dochází trpělivost, a chápou se zbraní, aby si proklestili cestu ke svobodě. Duet se odehrává na ploše symbolizující stísněný prostor nesvobody. Scénickému řešení dominuje světelný design navržený choreografem a je také na celé performanci nejzajímavější: podlaha se světlým baletizolem je rozdělena pomocí rafinovaně vykrytých bodových světel na 16 čtverců tak, že lze každý z nich osvítit či ponořit do tmy, a přitom zůstanou přesně zachované kontury. Je to tedy jakási variabilní šachovnice, v níž lze vytvořit nejrůznější kombinace drah, využít black-out v kterémkoli místě. Zajímavá je kombinace přirozeného světla, které zachovává podlaze její barvu, a modrého světla, jímž jsou vykresleny linky oddělující čtverce. Před divákem vznikají rozdílné varianty ohraničeného prostoru či cesty, v nichž můžeme rozeznávat symbol železné opony, která svírá celou zemi, nebo koridory vhodné k útěku nebo jednotlivá políčka připomínající cely.

Za pozornost stojí také hudební složka. Jde o programní sedmivětou skladbu Františka Chaloupky Mašín Gun (podtitul The Seven Rituals for Purgiing the Czech Lands from the Spirit of Communism / Sedm rituálů za odstranění ducha komunismu z českých zemí), jež je přímo činy kontroverzních bratrů inspirovaná. Jedná se o těžkou alternativní skladbu, která zavrhuje jakoukoli melodiku a soustředí se jen na vyvolání diskomfortu posluchače. Kakofonie smyčců, klavíru nebo perkusí vytváří akustické efekty blížící se například střelbě, výbuchu a podobným nelibě znějícím zvukům. Polovina skladby je věnována prvnímu bratrovi, polovina druhému, na jediný poslech však nelze určit, zda je jim přiřazeno nějaké hudební téma. Skladba je obtížná pro posluchače, ale choreografovi nabízí různé rytmické vrcholy, kterých by bylo možné využít i lépe. Protože však postrádá klidnější plochy, proložil ji ke konci autor ještě minimalistickou hudbou Philipa Glasse, který je mezi tanečníky jedním z nejoblíbenějších skladatelů.

Pohybově choreografie už zdaleka tak zajímavá není, je v ní mnoho přesunu z místa na místo a gest, jejichž význam je nečitelný, na druhé straně zase taková, v nichž každý pozná obouručně svíranou střelnou zbraň. Tanečníci jsou nejprve lapeni a utlačováni prostorem, jejich pohyb je přízemní, aby naznačili tíhu okolností, jež je dusí. Pak si prostřílí cestu ke svobodě, ale v choreografii není zřejmé, kdy tedy nastává okamžik onoho nenásilného povstání. Krátké sekvence zobrazují mstitele a jeho oběti dokonávající na zemi. Poměrně zbytečným scénickým prvkem je použití červeně obarvené vody, v níž si oba interpreti máčí ruce. Vzhledem k tomu, že tanec je v této choreografii opět velmi abstraktní, nepatří takové teatrální gesto do jeho estetiky, a pokud mají tvůrci dojem, že je explicitní vysvětlení nutné, měli by zaměřit svou pozornost spíš na výpovědní hodnotu pohybu samotného, aby byl dostatečně jednoznačný a žádné už nepotřeboval. Za největší úskalí opět považuji absenci mimiky a celkové práce s výrazem, jako kdyby choreograf žil jen v zajetí svého osobního pohybového slovníku, ale neměl v úmyslu komunikovat s divákem. Silné téma tak nijak nezasáhne, nedojímá a neprobouzí touhu nad ním uvažovat.

Psáno z představení 19. prosince 2014, divadlo Ponec.

Emoticon
Choreografie: Martin Dvořák
Hudba: Erik Satie a Piano Interrupted
Kostýmy: Jindra Rychlá
Premiéra: 19. května 2014

Stín
Choreografie a tanec: Alexandr Volný a Lukáš Lepold
Hudba: Nine Inch Nails, Jan Balcar
Světelný design: Jan Mlčoch
Premiéra: 19. prosince 2014

Another JAN
Koncept a choreografie: Martin Dvořák
Hudba: František Chaloupka (Mašín Gun / The Seven Rituals for purging the Czech Lands from Spirit of Communism, The Book of Sand), Philip Glass (Etude No. 5)
Choreografická spolupráce: Olaf Reinecke
Asistent choreografie: Baerbel Staenzenberger
Premiéra: 29. listopadu 2014