Prázdnota ve vlnách rozhodnutí „…Or to Be“

Jedna z posledních premiér, která ve Studiu Alta proběhla na přelomu února, dokonale vystihuje to, co si lze představit jako divadelní podobenství obrazu nazvaného Zoufalost současnosti. Alegorie absurdity, karikatura čekání, metafora rozhodování. Jako by to byla provokace odmítané nevědomosti, která se odehrává na pozadí příběhu dutého bezčasí obsedantnosti. Bojíme se toho, protože to možná i ve skrytu duše nenávidíme. Ne kvůli jízlivému pocitu všeobecné marnosti, spíš pro atmosféru beznaděje a přijetí vlastní, i když zastírané zbytečnosti. Opakování je přirozenou dominancí jistoty, zmuchlaným závojem z balicího papíru, skrýší umlčeného podvědomí. Únik je vysvobození…?!?

6. 3. 2020 recenze

... Or to Be (Markéta Stránská). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Zuzana Smugalová

Dům bez dveří, místnosti bez oken, chodby bez stěn. Dva lidé jako jedna a jedna bytost více vedle sebe jen existují, než skutečně žijí. Oba několikrát prochází cestu svého konce a to je i to poslední, co mají společného. Trasa zůstává stejná, rozhodnutí o změně je i rozhodnutím o konci. Není to pasivní čekání, je to poloha vlastního strachu z neznámého a přece neodvratitelného. Být? Nebýt? Nebo přebývat? Neoddělitelná sociální citlivost tématu činí z dění na jevišti poetický svěrák emocí, na druhou stranu určitá lyrická syrovost dává performanci drásavou naléhavost, které lze skutečně uvěřit a kterou lze i na konec přijmout, zvlášť pokud se jedná o „váš šálek kávy“.

Představení …Or to Be je výsledkem dlouhodobější spolupráce, která vyšla ze základů v koučinkovém programu Centra choreografického rozvoje Se.s.ta, nicméně nyní již sleduje svou vlastní cestu a je především společným dílem širšího tvůrčího týmu. Práce má čistou rytmizaci, řemeslnou preciznost, scénickou výtvarnost i lineární pointu, přicházející ve chvíli, kdy ještě není očekávána, a přitom už v ni ani nelze doufat. Velmi důležitou roli hraje především scénická instalace Moniky Urbáškové vytvářející spolu s light designem Zuzany Režné na scéně místo opuštěné vzájemností dávného štěstí. V něm se realizují oba hlavní protagonisté této inscenace Markéta Stránská i Jean Gaudin patřící v prostředí současného tance mezi zkušené tvůrce a respektované performery. Jejich vyspělý jevištní projev dle očekávání nepracuje s technickou taneční virtuozitou, ale s fyzickou expresí ve výrazu i pohybu.

Markéta Stránská s kovově chladným smíchem zde opouští svou obvyklou „myself“ roli a její až mysteriózní transformace je nečekaně odlehčující a zároveň při ní mrazí v zádech. Nicméně ve chvílích společné existence obou tanečníků na scéně jako by najednou zase zjihla a znovu zahřívala svůj osobní smutek pramenící z nitra této role. V kontrastu k ní je, v rámci této performativní akce, Jean Gaudin vlastně daleko tajemnějším, a proto možná i jistějším bodem, ke kterému lze zaměřit svou pozornost. Sledujeme ho jako maják na vlnami obklopeném útesu. Avšak je to on, kdo nakonec volí utonutí v rozbouřených vlnách prázdnoty.

Představení jako …Or to Be nepatří mezi ta, která lze doporučit komukoliv bez rozmyslu. Vyžaduje silnou diváckou empatii a ochotu otevřít svou srdeční komoru vjemům, které si nechceme připustit, možná proto, že je prostě nechceme ani vidět. Ale jeho existence určitě ani není nesprávným rozhodnutím, protože je zhmotněním všeobecně nutkavé touhy po souladu s okolní dimenzí světa a společností.

Psáno z představení 17. února 2020, Studio Alta.

…Or to Be
Námět, choreografie, interpretace: Markéta Stránská a Jean Gaudin
Scénografie, kostýmy: Monika Urbášková
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Matěj Kotouček / Jan Kratochvíl
Produkce: Srdcem zapsaný spolek, z.s., Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, ALT@RT z.ú.
Premiéra: 16. února 2020