Povídku Petera Høega „Hommage a Bournonville“ převedl na jeviště Peter Serge Butko (scénář, režie, výprava). Zvolil rovinu, kdy se vyprávění příběhu Jakobem (Martin Hofmann) plynule prolíná s jeho realizací tancem (Tatiana Vilhelmová, Petr Čadek). Diváci jsou tak svědky zjevení jedinečné temperamentní tanečnice, která pobláznila nejen svět dánského divadla za éry Augusta Bournonvilla, ale především hlavu mladého životem neprotřelého tanečníka Andrease. Sledují cestu jeho zmoudření včetně poněkud drastického až hororového závěru, jehož pointu nemá smysl nyní vyzradit.
Střídání hereckých a tanečních akcí lemuje mnohdy až příliš popisná a inteligenci diváka podceňující projekce, která většinou slouží spíše jako dekorace či jemná zástěna. Režisér Butko odhaluje víc (erotická scéna, střelba), než by bylo třeba, vodí diváky za ruku a nedovoluje jim únik do vlastní fantazie, je tedy nutno pozřít jen to, co bylo přímo naservírováno.
I z tanečního hlediska inscenace silně pokulhává. Z bournonvillovské techniky nenacházíme zhola nic, což by v moderní adaptaci vůbec nevadilo, pokud by se choreograf Petr Čadek neuchýlil ke kompromisu mezi akademickou taneční technikou, gymnastikou a prvky modern dance. Světlým okamžikem ve změti statického pózování a ohraných zvedaček prokládaných věčným bourée byl vášnivý tanec a la tango, kde bylo znát, že si je Čadek jistější v kramflecích. Je s podivem, že více nevyužil principů či variací ze společenského tance, v němž se právem řadí mezi nejlepší. Inscenace tak citelně utrpěla na kráse, a to i přes velmi solidní taneční výkon Vilhelmové, kde je třeba vyzdvihnout především ladnou práci paží.
Jedinou silnou stránkou inscenace tak zůstává samotný příběh, jehož smysl je mnohem hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát. Filozofické dialogy o životě, bohu a odpuštění mezi Jakobem (Martin Hofmann) a Rumim (Luboš Veselý), monolog o drsném mládí bezejmenné dívky (Tatiana Vilhelmová) zůstávají nejspíše tím jediným důvodem, proč tuto inscenaci navštívit.
Recenze je psána z reprízy dne 21. dubna 2009, divadlo Ponec
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace