Portugal is not a small country (P. Salvador, A. Amálio). Foto: Vojtěch Brtnický
Jak toto rozsáhlé a komplikované téma uchopit, jak se v něm zorientovat? André Amálio zvolil kombinaci historického bádání a interview s pamětníky. Realizoval rozhovory s třiadvaceti Retornados a pro své dílo čerpal z desítek hodin nahrávek s nimi. Vzniklé představení ve formátu dokumentárního divadla je velmi atraktivně podanou dějepisnou přednáškou. Inscenace je po vzoru metody verbatim anglického režiséra Stephena Daldryho složena z rozsáhlejších úryvků autentických rozhovorů, které jsou různě poskládány a tvoří vskutku zajímavý a originální divadelní text. Ten si interpret pouští na scéně rovnou do uší, a jelikož jsou nahrávky v portugalštině, tak je pro publikum simultánně tlumočí do angličtiny. Kdy jedná sám za sebe a kdy za své Retornados, poznáte podle toho, zda má, či nemá sluchátka na hlavě. V obou případech je přesvědčivý, ponořený do akce a dokáže lapit i vás.
Kromě slova, které tvoří gros inscenace, se Amálio pouští příležitostně do pohybových kreací, které jsou spíše doplňkem k navození atmosféry než nosným prvkem. Choreografie, pod níž je podepsána Tereza Havlíčková, vychází spíše ze spotřebního společenského tance a nepřináší žádné překvapení ani extrémní fyzické výkony, ale v rámci celkové koncepce díla je toto logickým a účelným krokem. S trochou nadsázky lze dodat, že pohybovým divadlem by dílo mohlo být i proto, že i publikum je v jeho průběhu často v pohybu. Téměř s každým interview se mění stanoviště, na jednom z nich účastníci dokonce zakusí i rychlokurz merengue. Z divadelního foyer se diváci dostávají na venkovní schody, prolezou i půdní prostory domu v Celetné 17, divadelní zákulisí, jeviště, ale i sál v části, kde sídlí Divadelní ústav, a přilehlou zahradu. Přesuny jsou důmyslným tahem, jak nechat doznít zprostředkované vzpomínky, jak logicky oddělit mozaikovité scény i jak umožnit divákům načerpat nové síly na další příval informací. Často také zvolené prostředí a zformování publika do určitého prostoru znásobuje zamýšlený prožitek. V horkém letním večeru si na rozpálené půdě opravdu připadáte jako v Africe, namačkaní v úzké chodbě se zase snáze dokážete vžít do pocitů Retornados prchajících z válkami zmítaných zemí, když musí čekat hodiny na sedadlech bez hnutí ve tmě v letadle na chvíli, kdy bude bezpečné odletět.
Amálio mísí jednotlivá interview, ale dodržuje přibližně chronologické pořadí událostí. Na začátku uvede do kontextu svého výzkumu, v průběhu se odkazuje na odbornou literaturu. Máte pocit, jako byste byli spolu s ním v terénu a Retornados odpovídali na otázky přímo vám. Zpočátku jsou vyprávění pamětníků relativně optimistická a točí se kolem prvních vzpomínek na Afriku a také na to, jak se tam ocitli. Kontext průběhu rozhovoru je věrně dokreslován, chvíli se smaží krevety, chvíli se vaří a pije káva, hraje se Člověče, nezlob se!. Smutné a otřesné zážitky začínají pronikat na povrch – část zpovídaných při koloniálních válkách jen o chlup unikla smrti. Jsou promítány i záběry z propagandistického proslovu Antónia de Oliveiry Salazara. Zmínky o cenzuře, portugalské tajné policii, bojích mezi osvobozeneckými hnutími, pocity při úprku z Afriky a nepřijetí v Portugalsku. Nálož smutných memorand je prokládána civilními vstupy, kdy Amálio vystupuje z role výzkumníka a spolu Pedrem Salvadorem, který mu je hudebníkem, zpěvákem, kulisákem a spoluhercem v jedné osobě, sehrávají odlehčenější scénky.
Proč zpracovávat divadelně toto bolestné téma, o kterém by společnost, jíž se týká, raději mlčela? André Amálio se obává, že národu, který mlčí o své minulosti, hrozí, že zanikne. Je tedy třeba otevřít oči, nebát se postavit tváří v tvář choulostivé minulosti a zahájit diskusi. To, že nechce mlčet, a naopak pozvednout informovanost o portugalských dějinách, je patrné i z divadelního programu, který je doplněn desítkou historických pojmů a vysvětlivek. Motorem je i jeho vnitřní motivace, otázka identity, toho, jak je jako Portugalec společností a jedinci po celém světě rozdílně vnímán, s čímž se svěřuje v závěru svého divadelního opusu.
Portugal is not a small country je vskutku zajímavým počinem, co do obsahu i formy, André Amálio je zapáleným průvodcem po temné stezce portugalské minulosti, která má rozhodně mezinárodní přesah, neboť v historii každého národa se skrývají místa, jež chtějí, ale neměla by být zapomenuta. Vybral pro nás unikátní způsob, jak je připomenout a vtáhnout na denní světlo.
Psáno z představení 20. července 2017, Divadlo v Celetné.
Nultý bod
– mezinárodní festival pohybového, tanečního a experimentálního divadla
17.–23. července 2017
Portugal is not a small country
Režie a interpretace: André Amálio
Asistentka režie a choreografie: Tereza Havlíčková
Hudební interpretace: Pedro Salvador
Scénografie: Pedro Silva
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?