Pas de trois – Ztracená a znovunalezená energie

Pas de Trois (Cristina Porres Mormeneo, Pavel Šporcl). Foto: Michal Siroň.

Autor Barbora Truksová

První část programu, Sounds and pictures, byla uvozena stejným scénickým motivem. Tanečník na jevišti tluče o sebe dvěma kameny. Jeho zaujetí vydávaným zvukem přeruší až příchod tanečnice. Jejich společný duet připomíná estetikou domorodý rituál založený na odpozorovaných zvířecích pohybech. Tento dojem umocňují i přírodní zemité tóny, které se objevují v light designu, na kostýmech (Petra Lebdušková) i jediné dekoraci – dvou vysokých panelech připomínajících obrovský paraván. Postupně přicházejí další a další páry, vznikají vzájemné interakce. Mnohé prvky připomenou choreografickou tvorbu Jiřího Kyliána – držení paží, zvedačky, ale například také davové přeběhnutí jeviště. Choreografie umně následuje hudební motiv, hudba De Roseho je však velice náročná a tanečníkům ne vždy vycházela synchronizace. V hudebním podkladu se prolínají hudební žánry, od elektroniky po křehké smyčce, tíživé industriální zvuky tvoří kontrast melodickým, až meditativním pasážím. Přesto hudba jako celek působí monotónně. To by však nemuselo být na škodu, pokud by choreografie dokázala udržet napětí, což se, bohužel, nestalo. Jedním z mála bodů zlomu byla jen náhlá změna prostředí, když byl na scénu přinesen nízký stůl, později se snesla rozsvícená žárovka. Z preliterární společnosti jsme se přenesli do moderní doby, vztahy mezi jednotlivými tanečníky se začínaly rozpadat. Až závěr měl dodat jistou naději příchodem malého chlapce, který se přes lákavě snášející žárovku nenechal strhnout a zůstal věrný svým oblázkům. Tanečníci předvedli kvalitní výkony, bylo patrné, že s Egerháziho tanečním slovníkem jsou velmi dobře sžití, kromě ústředního páru Zdeněk Mládek a Cristina Porres Mormeneo lze vyzdvihnout i výkon drobného japonského tanečníka Kairiho Hayashidy, který svůj menší part předvedl s brilantní přesností. Individuální výkony však nedokázaly zvrátit ubíjející jednotvárnost a zdlouhavost prvé části.

Druhá polovina, Ztracené a znovu nalezené, byla již větším lákadlem – nejen scénickým provedením, ale především díky účasti Pavla Šporcla (který je zároveň autorem hudby). Ten se během svého živého hraní stal jakýmsi nezúčastněným pozorovatelem dění na jevišti, přesto působil jako loutkovodič či duchovní vůdce tanečníků (tomuto dojmu nahrává bílý šál v pozadí jeho místa). Mimo tuto linii se však odehrává příběh dívky (Julie De Meulemeester). Ta je ústřední postavou – její prožívání lásky i strachu, rozvzpomínání se nejen na to, co se dělo, ale kým ona sama je. To se projevuje i v jejím postavení vůči ostatnímu dění na jevišti, kde se střídají duety s davovými scénami. Choreografie je o poznání dynamičtější než v prvé části, umně reaguje na změny v tempu hudby. Ve výtvarném řešení se propojuje syrovost s lidovým příklonem k tradicím – zmínit lze rustikální židli Pavla Šporcla, patchwork připomínající kostýmy Andrey T. Haamer, proti tomu stékající malba na dlouhých šálech v pozadí (György Árvai) a namalovaná tvář dívky. Ta v jedné scéně přichází s jakousi maskou mima, bílá tvář, černě orámované oči a rudé rty. Masku si postupně rozmazává, stojí ve směšných pózách, přesto jako by působila stále šťastněji a svobodněji. Choreografie byla nečekaně krátká, co do pohybového slovníku se výraznějším způsobem nelišila od části prvé. Přesto však svou komplexností a energií dokázala výrazně vyvážit rozpačitý dojem z prvé části večera, přičemž osobní účast charismatického Pavla Šporcla na scéně zážitek ještě více umocnila.  

Psáno z premiéry 27. listopadu 2015, Jihočeské divadlo České Budějovice.   

Pas de trois Sounds and pictures
Libreto, režie, choreografie, návrh scénografie a světelný design: Attila Egerházi
Hudba: Mario De Rose
Scéna a technická realizace: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Petra Lebdušková 

Ztracené a znovu nalezené (Lost and found)
Libreto, režie, choreografie a světelný design: Attila Egerházi
Hudba: Pavel Šporcl
Scéna: György Árvai
Kostýmy: Andrea T. Haamer