Otto a Jiří Bubeníčkové po čtyřech letech v Praze
Jména bratří Bubeníčků se stala uznávanou a respektovanou značkou nejenom v tanečním světě. Na jejich vystoupení chodí i ti, kteří tanci běžně neholdují, ale na Bubeníčky musí jít, protože mají stejný věhlas jako některé operní divy. Tato dvojčata se od svého prvního – a pro ně osudového – angažmá v souboru Johna Neumeiera v Hamburku vypracovala k mezinárodnímu renomé a uznání. Již během svých studií na pražské konzervatoři bylo zřejmé, že tito sourozenci v sobě nosí jedinečný potenciál a jejich výkony byly tehdy oceněny na Prix de Lausanne. Kdo poznal tuto prestižní soutěž zblízka, ví, že projít sítem jednotlivých kol vyžaduje velké nasazení, talent a bezchybný výkon. Bubeníčkové nepolevili v píli, disciplíně a stoupali ve své kariéře vzhůru. Měli podpůrné zázemí v rodičích, kteří jim jako bývalí artisté předávali zprvu své dovednosti a dodnes se svými syny jejich úspěchy intenzivně sdílejí.
Čas neuvěřitelně rychle letí, a tak je to již dvacet let, co Otto a Jiří Bubeníčkové odešli do Německa, odtančili mnoho velkých rolí a získali řadu zahraničních cen. Stále se udržují ve výtečné kondici a jejich poctivé zanícení a otevřenost všemu tvůrčímu jim přinesly pozvání do renomovaných tanečních souborů. Bubeníčkové se stali ve světě tance ojedinělým fenoménem, což není dáno jenom jejich identickou podobou, ale především jejich silnými individualitami a charismatem, které z nich vyzařuje.
Soubor Johna Neumeiera jsme mohli vidět v Praze jedinkrát v roce 2000, kdy v ND Praha uvedl inscenaci Sen noci svatojánské, kde Jiří tančil Oberona, Otto Puka a česká tanečnice Adéla Pollertová byla výtečná v komické roli Heleny. O devět let později se představili v galavečeru Bubeníček and Friends, v roce 2011 se pak zapojili do projektu na zámku ve Velkých Losinách. Letos představili soubor Les Ballets Bubeníček a připravili program složený výlučně z jejich vlastní tvorby. Před sedmi lety se sice sourozenci rozdělili, když Jiří z Hamburku odešel a nastoupil jako první sólista do Semperovy opery do Drážďan, kde, jak uvedl na setkání s novináři v Zemském salonku v ND, dostal od šéfa souboru Aarona S. Watkina více času na svou choreografickou tvorbu. Otto zase našel další umělecké vy
žití ve skládání hudby a výtvarném designu. Bubeníčkové tak postupně začali využívat svého múzického nadání. Otto skládá na počítači, který mu pomáhá zaznamenat jeho hudební nápady. Dodává, že v Německu „brácha koupil varhany, které ho omrzely“ a jeho „naopak chytly“.
Bílá barva nevinnosti
Když bratři začali pracovat na baletu Le Souffle de l’Esprit/Dech duše, najednou se Ottovi vyjevila bílá barva jako symbol čistoty či nevinnosti a použil ji v kostýmním návrhu jednoduchých delších košil a kalhot. Scénu doladil zadní projekcí, na které se objevují části obrazů od Leonarda da Vinciho (jeho perokresby a také například obraz Jana Křtitele držícího vztyčený prst stejně jako tanečníci v závěru jednoho z obrazů). Na počátku zní elektronická Ottova skladba Silence, později Angel’s Departure. Zaslechneme zvuky mořských vln, tři tanečníci postupují vpřed a jejich paže vyvolávají dojem vzletu, aby se vzápětí všichni tři vrátili na horizont, dopadli tiše na zem a naslouchali jejímu chvění.
Choreografie vznikla jako opožděné rozloučení s Olgou a Marií – babičkami sourozenců. Je plná nostalgických momentů, zastavení a čistých linií. Kompozice pro čtyři tanečníky a tři tanečnice je strukturována od sól, duetů až po sborové pasáže. Pohybový tok se odvíjí po spirálách, které se přelévají do ojedinělých vazeb s výrazným prolínáním paží kolem hlavy. Vše je přesně načasováno a pohyb precizně frázován do stále se obměňujících tvarů – rozpínajících se a následně se zmenšujících ve stálém koloběhu proměn. Spirála je občas narušena přímým vstupem tanečníka do prostoru, kdy jeho trup je v přímém předklonu a paže jsou protaženy vpřed s ostře ohnutým zápěstím směrem dolů. Jiří Bubeníček si pro tento kus vybral andělsky znějící skladby Johanna Sebastiana Bacha Air a Fugu g moll, doplněné o Kánon v D dur Johanna Pachelbela. Hudba probouzí emoce, přináší krásné melodické motivy, které jsou zachyceny v tanci plném elegance a éteričnosti.
Do následující Toccaty se promítají peripetie partnerských vztahů a Jiří Bubeníček ji věnoval své matce. Toccatu připravoval čtyři měsíce, pak přišel do sálu a každý krok předával tanečníkům; nic nenechal na improvizaci jako třeba v momentech, kdy tvoří z daného okamžiku. Tři páry odlišené zelenými, modrými a fialovými komponenty kostýmů zachycují rozličnou náladu a atmosféru. Tento titul Jiří Bubeníček původně nastudoval pro New York City Ballet, když dostal nabídku od Petera Martinse. Toccata byla v premiéře uvedena 13. května 2009. Pro Ottu Bubeníčka to již byla v pořadí šestá skladba, kterou pro bratra složil, a zároveň první, jež se hrála živě – klavír stál za černou, průhlednou oponou a na vyvýšeném místě byl umístěn zbytek orchestru (violoncello, housle), což prý podle slov Jiřího Bubeníčka vypadalo, jako kdyby se vznášel ve vzduchu. V choreografii se prolínají duety, sóla a opus pak uzavírá trio tanečnice s dvěma partnery. Sledujeme jemné dotyky, objetí i vzdor. Jiří tento kus vyladil více do neklasického stylu a formy – větší důraz klade na vyznění póz, precizní vypracování tance a piruet na špičkách a vedení pohybu po vertikálních liniích. Toccata vyznívá jako esteticky vyladěná vize, do které jsou zakomponovány střípky vášní, zklamání a radosti.
Aktuální, nadčasový Faun
Jiří Bubeníček v uvedeném představení v Národním divadle prokázal také své kvality jako vypravěč příběhu. Faunovo odpoledne vyvolalo v době svého vzniku velký skandál nejen svým námětem, ale vzrušenou debatu vzbudila rovněž choreografie Václava Nižinského líčící erotické Faunovy sny. Impresionistická skladba Clauda Debussyho vycházející z básně Stéphana Mallarmého inspirovala Nižinského k vytvoření legendárního kusu, který zásadně ovlivnil estetiku tance. Nižinskij pojal balet jako oživlý antický basreliéf, proto se tu objevují pózy natočené profilem, přišel s inovativním tvarováním, jehož úryvky také používá Jiří Bubeníček. Ten však vytvořil vlastní pojetí u příležitosti stého výročí Faunova odpoledne od světové premiéry v roce 1912, které si připomínal baletní soubor Semperovy Opery v Drážďanech.
Jiří Bubeníček přináší nový pohled na téma i jeho zpracování. Když v médiích zachytil šokující zprávu o zneužívání chlapců v církevním milieu, které mělo zůstat utajeno, začal přemýšlet o převedení skandálního odhalení do taneční podoby. N
ašel propojení archetypálních znaků Fauna v antické mytologii se současným světem a vytvořil dílo budící pozornost. Uprostřed scény stojí podlouhlý bílý stůl, za nímž sedí šest tanečníků. V čele stolu je usazen na trůnu kněz v černém taláru, přes nějž má oblečen červený kabát bez rukávů. Šestice tanečníků (asi noviců) má světlé tuniky s velkými postranními rozparky. Probíhá mše, chlapci se modlí, poté tuniky odkládají a zůstávají v tělových šortkách. Najednou vypadají, jako by se osvobodili, začali volně dýchat a spolu se šatstvem odhodili i jistou přetvářku. Kněz jim na konci mše dává rozhřešení, letmo se dotýká tváře jednoho z nich, ale toto pohlazení je nevinné jen zdánlivě. Mladík se chytá pohlazené tváře, vycítil něco neobvyklého, je vyděšený a zmatený. Začíná znít Debussyho skladba a zpoza bílého stolce vylézá Faun. Symbolizuje nepřekonatelný pud, pokušení, chtíč a hříšné myšlenky. Vstupuje do vzrušeného pánského duetu, v němž kněz manipuluje se svou obětí. Tenký bílý kříž na horizontu se pomalu rozšiřuje, aby posléze znachověl a v závěru se opět ztenčil. Mladík se marně vzpírá vynucované knězově náklonnosti a dotekům. Faun stále provokuje svou živočišností – právě jeho tanec odkazuje v některých momentech k Nižinského verzi. Touha a chtíč ovládnou kněze, který nakonec násilím dosáhne svého ukojení. Faun pak usedá rozkročmo namísto kněze, pažemi hladí své tělo a pomalu krouží hlavou.
Jiřímu Bubeníčkovi se podařilo přenést ožehavé téma do divadelně konzistentní podoby, každé hnutí, akce jsou v prostoru nastaveny, plynutí paží kontrastuje s vystřelováním končetin. Raphael Coumes-Marquet jako kněz je impozantní svým zjevem, zachycuje rozpolcenost své postavy a dovádí ji k vrcholu svého uspokojení. Claudio Cangialosi jako Faun je vábivý, chtivý a svádějící, přináší přesné a dychtivé vystižení Faunových rozmarů. Bubeníčkův Faun je decentní, vyzývavý a bolestný zároveň.
Dva v jednom
Román Oscara Wildea Obraz Doriana Graye zaujal nejprve otce bratří Bubeníčků. Spatřoval v něm téma zajímavé pro své syny. Později Otto objevil hudbu Keitha Jarretta a dostal nápad, jak nápad jevištně pojmout, a napsal scénář. V té době se jeho bratr ještě choreografií nezabýval, proto se téma dočkalo realizace až v roce 2011 na zámku ve Velkých Losinách.
Wildeovo dílo vybízí k různým interpretacím, není jen o druhé, té horší stránce jedince, ale je i o touze zůstat mladým, krásným. V jedné z kapitol říká Dorian Gray: „Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný jako ta nejtemnější jeskyně. Ale tenhle obraz zůstane navždy mladý.“ Na jevišti visí fotografie jednoho z dvojčat (Jiřího), Otto před ní stojí v upnutých světlých řasených kalhotách a začíná rozvíjet příběh o svých pochybnostech, poklescích, ztrátách a nálezech. Přichází Jiří, který je tu pokušením, špatným svědomím i nedílnou součástí Graye. Mění své převleky, je rozmarný floutek v černých širokých kalhotách, elegán ve smokingu s hůlkou, ale vždy je tu jistým pokušitelem poukazujícím na situace pro jeho „soka“ nepříjemné i bolestné. Černobílý portrét pomalu černá, sesychá, mladistvá tvář stárne a úsměv vadne. Konec je nevyhnutelný. Otto tančí duet se svou láskou, kterou však zahubí. Jejich tanec je něžný, od doteku rukou po rafinované zvedací figury a momenty, kdy tanečnice krouží lehce nad zemí. Dorian Gray – Otto – v závěrečném střetu přitiskne své druhé „já“ k zemi, ničí ho a po chvíli i on zůstává nehybně schoulen před obrazem, na kterém je opět mladý.
Dobré věci přicházejí samy
Vidět Bubeníčky je velkým zážitkem, dojmy z jejich vystoupení dobíhají ještě dlouho po jeho skončení. Bubeníčkové jsou mistři svých těl, která ovládají do nejjemnějších detailů, jejich hluboká znalost akademické techniky a schopnost nacházet další možnosti tvůrčího směřování z nich dělá vnímavé umělce. U Johna Neumeiera se „nakazili“ pronikavým a prozíravým pohybovým vhledem, naučili se vidět taneční umění jako nedílnou součást hudby a výtvarného umění. Jejich díla přinášejí novou taneční kvalitu – v ní se odráží mistrovství tanečního kumštu, do něhož Jiří a Otto Bubeníčkové vstupují se schopností, jak nacházet přesná nastavení pohybu odkrývající zapomenutá zákoutí našich těl a myslí. V seskupení Les Ballets Bubeníček navíc pracují s lidmi, s nimiž jsou rádi, a protože všichni členové dělají na projektech nad rámec svých pracovních úvazků v divadlech, pojí je vzájemná podpora a respekt – což také dosvědčuje účast všech interpretů na setkání v neděli 12. ledna 2014 v poledne po prvním večeru, kam s sebou své tanečníky Bubeníčkové přivedli, ačkoli setkání bylo avizováno pouze s nimi. Iana Salenková, Anna Merkulová, Elena Vostrotinová, Duosi Zhuová, Raquél Martinézová, Claudio Cangialosi, Raphaël Coumes-Marquet, Fabien Voranger, Jón Vallejo, Francesco Pio Ricci Michael Tucker, Johannes Schmidt a Jan Oratynski pocházejí z různých částí světa. Jsou angažováni v Semperově Opeře v Drážďanech – kromě Arsena Mehrabyana působícího ve Švédském královském baletu ve Stockholmu. Projekt s Bubeníčky připravovali po večerech, věří jim a rádi s nimi spolupracují, což je vidět na jejich perfektních výkonech.
Otto si myslí, že „dobré věci přicházejí samy“. A dobrá zpráva je, že oba Bubeníčkové jim jdou vstříc.
Psáno z představení 11. ledna 2014, Národní divadlo.
Les Ballets Bubeníček
Le Souffle de l’Esprit
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Johann Sebastian Bach, Johann Pachelbel a Otto Bubeníček
Scéna, kostýmy a video: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček a Fabio Antoci Toccata
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba a kostýmy: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček a Fabio Antoci Faun
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Francis Poulenc a Claude Debussy
Scéna a kostýmy: Otto Bubeníček
Světla: Fabio Antoci a Jiří Bubeníček Obraz Doriana Graye
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Keith Jarrett a Bruno Moretti
Kostýmy: Denisa Nová
Scéna: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček a Fabio Antoci Foto: Martin Divíšek
Hudba: Johann Sebastian Bach, Johann Pachelbel a Otto Bubeníček
Scéna, kostýmy a video: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček a Fabio Antoci Toccata
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba a kostýmy: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček a Fabio Antoci Faun
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Francis Poulenc a Claude Debussy
Scéna a kostýmy: Otto Bubeníček
Světla: Fabio Antoci a Jiří Bubeníček Obraz Doriana Graye
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Keith Jarrett a Bruno Moretti
Kostýmy: Denisa Nová
Scéna: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček a Fabio Antoci Foto: Martin Divíšek
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu