Osudové lásky v Brně
Po šesti letech končí éra, kdy byla ve vedení brněnského baletního souboru Lenka Dřímalová. Byla to éra, na jejímž začátku byly rozpaky, ale která nakonec na jeviště druhé nejvýznamnější baletní scény v zemi přinesla zajímavý repertoár. Byla zde prezentována díla kvalitních choreografů, které jsme před tím neměli možnost na českých baletních jevištích vidět. Za všechny lze vypíchnout repertoárové příspěvky Gayetana Sota (Carmen), Krzysztofa Kantora (Nebezpečné známosti) nebo Uwe Scholze (Stvoření). Koneckonců proměnami prošel i soubor, který se výrazně omladil, zinternacionalizoval a jenž se s mnohdy náročnými choreografiemi dokázal dobře popasovat. Na druhou stranu to byla éra, kdy na soubor, podobně jako na jiné v republice, postupně stále více doléhala hospodářská krize, kdy platy tanečníků takřka nerostly a z nedostačujícího rozpočtu bylo pořád obtížnější realizovat plnohodnotné premiéry. Nedostatek financí se dařilo alespoň částečně překlenout vstupováním do četných koprodukcí. Soubor tak nemusel nést veškeré náklady spojené s novými inscenacemi a na druhou stranu získával jinde už ověřená a kvalitní díla. Jistým kompromisem je i poslední složená premiéra, v níž už dříve uvedené Motýly Ramiho Be’era a Zjasněnou noc Ralfa Dörnena doplnila jediná skutečná novinka – Osudové lásky Mária Radačovského.
Radač
ovského choreografie dala celému programu společný název a vyznačila společný dramaturgický jmenovatel. Be’erovi Motýli jsou duetem, vytvořeným na pestrou hudební směsku Philipa Glasse, Erika Satieho, Alfreda Schnittkeho a Kurta Weilla, a ukazují rozličné variace na partnerský vztah. Středem pohybově dynamického duetu je rozměrná šedá pohovka – vztah protagonistů se odvíjí převážně na ní a před ní, ale nečekané situace se těží i z objevování částí těl za jejím zadním opěradlem. Dílo dnes už renomovaného izraelského choreografa nemá nijak pevnou strukturu a není zrovna přehlídkou rozmařilé invence, ale jako uvolňující aperitiv večera slouží dobře, a to i díky protagonistům Emilii Vuorio a Pavla Koláře.
Za vrchol programu považuji Zjasněnou noc německého choreografa Ralfa Dörnena. Báseň Richarda Dehmela, zpracovanou do jednoaktového baletu skladatelem Arnoldem Schönbergem, situuje Dörnen do potemnělé zimní krajiny. V pozadí náznak sněhu a symbolický strom bez listí – snad jen čekající na rozpuk 
jara, snad odumřelý a odkazující na fatální tíhu situace, kdy dívka přiznává milému, že je těhotná s jiným. Chlad vane i z dialogu jí (Andrea Smejkalová) a jeho (Jan Fousek). Jejich taneční duet je přísný, striktní a přitom pohroužený do intimní atmosféry noci. Tu a tam do jejich taneční rozmluvy vstupuje taneční sbor, ale spíše dává taneční komentář k situaci, než aby do vztahu těch dvou nějak zasahoval. Schönbergova hudba jitří emoce a Dörnen jim umí dát náležité akcenty, aby ve finále ztišil zjitřenou rozmluvu milenců v aktu smíření.
Choreografie Osudové lásky vznikly přímo pro brněnskou premiéru. Slovák Mário Radačovský se tak mohl seznámit s aktuálním stavem souboru, jemuž bude možná od září šéfovat. V Radačovského curriculum vitae je jak angažmá v Nizozemském tanečním divadle, tak v Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu nebo šéfování baletu ve Slovenském národním divadle. Jak se ukázalo při nedávné českobudějovické premiéře, jako choreograf je silný především v tanečních miniaturách (duet Suzan). U rozměrnějších epických choreografií to bývá horší, což dokazují také Osudové lásky zpracovávající téma, kterak jsme prožívali své menší a větší lásky coby žáci (střední?) školou povinní. Rozměrné jeviště Janáčkova divadla je zaskládáno úhledně vyrovnanými školními lavicemi. Ty a úzké řady mezi nimi slouží povětšinou jako hlavní hrací prostor. V něm se choreografie nemá šanci rozvíjet. Jsou pouze naznačovány 
situace a vztahy. Ten miluje ji, na ni ale žárlí tamta. A ti ostatní? Ti občas trochu zapaří a hezky se spárují, ale hlavně sledují, jak se vyvine třídní love story s potměšile chtivou žárlivkyní v pozadí. Ústřední trojice v podání Eriko Wakizono, Filip Veverka a Emilia Vuorio nemá moc co tančit. Jejich postavy jsou ploché a pohybem nezaujmou, i když opustí prostředí lavic a začnou tančit na větším prostoru v popředí scény. Ve druhé polovině díla jsou stoly dvakrát přeskupeny, až nakonec vytvářejí jakýsi velký stůl, na němž se odehrává pomyslná svatební hostina. Žárlivá „chtivice“ holt své kořisti nedosáhla a milostný románek končí happy endem. Když pominu Radačovského taneční slovník, který je oproti Be’erovi i Dörnenovi nejméně svojský, považuji za největší problém této choreografie její nejasné žánrové vyznění. Pravděpodobně mělo jít o komedii, ale smát se při ní mi nešlo. Na vině byla i zcela nevhodná volba hudby. Lyrický romantismus Čajkovského a Mendelssohna-Bartholdyho, v němž konejší duši hebké smyčce, si věru moc nenotuje s nevázaným humorem ze školních lavic.
Programem Osudové lásky se uzavírá jedna zajímavá etapa brněnského baletu. Nechť lze totéž po čase říct i o té následující.
Psáno z představení 2. května 2013, Národní divadlo Brno.
MotýliHudba: A. Schnittke (1934–1998), P. Glass (1937), K. Weill (1900–1950)
Choreografie: Rami Be’er
Scéna, kostýmy, světelný design: Rami Be’er Zjasněná noc
Hudba: Arnold Schönberg (1874–1951)
Dirigent: Pavel Šnajdr
Choreografie: Ralf Dörnen
Scéna a kostýmy: Hans Winkler Osudové lásky
Hudba: P. I. Čajkovskij (1840–1893) / F. Mendelssohn-Bartholdy (1809-1847)
Dirigent: Pavel Šnajdr
Choreografie: Mário Radačovský
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Roman Šolc Premiéra 19. 4. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace