Ostrov! – Environmentální krize po česku

Ostrov! Foto: Václav Jirásek.

Autor Josef Bartoš

Novinka mladé choreografky, která mě už dříve zaujala svou Divočinou, a později zejména inscenací O medvědovi, který plul na kře, provokovat nepřestala ani při psaní těchto řádek. Ostrov! mi připomíná tajemné mystérium, u něhož naducané významové vrstvy tvoří hustou síť, k níž najít klíč je umění samo o sobě. Oproti výše zmíněným titulům totiž autorka odvrátila pozornost od velkých tíživých témat k těm, která na naši společnost doléhají mnohem méně, protože, jak praví staré české přísloví: Pod svícnem je největší tma.

Choreografka nešla pro inspiraci daleko, zaujala ji nedotčená příroda chráněné krajinné oblasti Rožďalovických rybníků, a to konkrétně ostrov, který obklopuje vodní hladina Jakubského rybníka. A zřejmě to je ten důvod, proč to některým návštěvníkům (konkrétně mně) nemusí dojít hned – Burkiewiczová totiž promlouvá o netknuté přírodě B.C. (zkratka známá jako Before Christ by se zde dala vyložit jako Before Crisis), tedy před tím, než na zmíněnou krajinu dopadne lidská ruka. V tomto ohledu je tak dílo příjemným osvěžením v jinak zatěžkaném choreografickém habitatu.

Jana Burkiewiczová spolu s Jaroslavem Wertigem ze studia A69 uvádí diváky do atmosféry české krajiny rozvrácením konceptu klasického, frontálního sezení. Společně vytvořili pomyslnou zátoku z praktikáblů, z nichž diváci sledují veškeré dění jako na bidýlku. Praktikábly dosahují do různých výšin, čímž autoři umně odráží členitost české krajiny, kdy rovná louka bez jediného paloučku působí skoro jako mýtus.

Na tvorbě českého svérázu se podílí také promítané malebné animace Tomáše Luňáka a Tomáše Hájka, které připomínají ilustrované staré české pohádky. Zároveň se objevují ze všech stran, i za zády diváků, nebo naopak v dáli na druhé straně sálu. Promítá se i na podlahu bez ohledu na to, zda danou plochu něco zaplňuje. Na jednu stranu může být trochu nepříjemné se v neustálém pátrání po nových vizuálních podnětech otáčet, na stranu druhou vás to nutí být neustále ve střehu, stejně jako divoká zvířata před vašima očima. Animace navíc úzce souvisí se světelným designem Pavly Beranové. Světla někdy fungují k navození atmosféry, až skoro zapomenete, že se jedná o divadelní svícení, jindy ale běsní celým prostorem střídající se červená a modrá. Originálním vizuálním prvkem je světluška v podání zpěváka známého ze SuperStar Adama Pavlovčina, jehož velmi nápaditá práce se dvěma bodovými světly vždy příjemně zrestartuje diváckou pozornost. Jeho výstupy se objeví sporadicky, ale vždy v originálním prostorovém řešení, které vás zase o něco málo ujistí, že se právě nacházíte za úsvitu v divoké přírodě, někde daleko v hloubi lesa.

Burkiewiczová si své spolupracovníky uměla vybrat, což platí i o skupině tanečníků. Vedle známých českých tváří Heleny Arenbergerové, Michala Heribana, Veroniky Tökoli a Eduarda Adama Orszulika se na jevišti objevila i jména zahraniční: řecká dvojčata Ifigenia a Ariadne Toumbeki a Švýcar Maxime Guenin. Různorodost skupiny (věková, typová, zkušenostní) odráží pestrost české fauny. Symbolicky představují ve svém jednání pomyslná zvířata, důležité jsou ale vzájemné vztahy a skupinová dynamika. Určujícím principem se stává zejména to, kdo se v daný moment nachází na konci potravinového řetězce.

Nejvíce se mi zaryla do paměti scéna uštvání zpočátku skotačivého psa v podání Michala Heribana, kterého si jednotliví členové skupiny předávají jako kus bezcenného majetku. Nastaví mu dlaň, do níž se vší chutí zaboří svou hlavu, čeká zřejmě vřelost a lásku svých majitelů. Nicméně poté, co se podobná akce repetitivně opakuje již několik minut, vidíme Heribana téměř bezvládně se plahočit s vypětím posledních sil k dalšímu vykořisťovateli. Zneužití poslušnosti nevinného zvířete, nebohé oběti rozmarného lidského chování dokonce dohnalo některé diváky k slzám. Moment představoval jeden z nejsilnějších a nejautentičtějších zážitků celého představení. Burkiewiczová tím také nastolila téma týraní zvířat, zejména pak domácích mazlíčků, o němž se mluví velmi poskrovnu.

Ostrov! rozhodně obsahuje mnoho vynikajících momentů. V množství se však někdy ztrácí pojivo jednotlivých částí, pomocí něhož by se všechny složky prolnuly v jedno sdělení. Místo toho na jevišti probíhá lítý boj jednotlivých prvků inscenace (zejména hudby, osvětlení, choreografie, animací a kostýmů) o získání divákovy pozornosti. Jejich ohlušující síla nedovoluje plně se položit do významových nuancí, které by dodaly Ostrovu! další rozměr. Onomu občasnému klouzání po líbivém povrchu tak schází zejména nadhled a odstup, který by umožnil ponořit se hlouběji a hlouběji ...  Méně je někdy více.

Psáno z premiéry a první reprízy ve dnech 8. a 9. listopadu 2021, La Fabrika.

Ostrov!
Režie, choreografie: Jana Burkiewiczová
Scénář: Jana Burkiewiczová, Tomáš Luňák, Jiří Macek
Ilustrace: Jindřich Janíček (TakeTakeTake)
Animace: Tomáš Luňák, Tomáš Hájek
Hudba: Jiří Konvalinka (Mutanti hledaj východisko)
Scénografie: Jaroslav Wertig
Light design: Pavla Beranová
Kostýmy: Barbora Procházková (Project Sapience)
Masky: Štěpán Růžička
Světla, projekce: Petr Taclík
Zvuk: Filip Jiskra
Premiéra: 8. 11. 2021