ON/A – Těžkopádný pokus o nový vzlet

On/a - Ornament. Foto: Sergei Gherciu.

Autor Lucie Dercsényi

Kromě toho interprety jako by zaskočilo samotné milieu, kdy by bylo prospěšnější nevyhýbat se očnímu kontaktu s diváky a nehledět do dáli jako v divadle se značným odstupem od hlediště. I na to měli být tanečníci/tanečnice upozorněni a věřím, že přiznání těsné blízkosti recipientů by napomohlo přesvědčivějšímu vyznění a sdílení myšlenek autorského tria.

Skryté zlo

Asi každý se zvědavostí očekával, co univerzální název On/a|S/he v jevištní realitě a zpracování obnáší. Nabízelo se množství výkladů od znepokojivé zprávy o současné společnosti, kdy partnerské vztahy neznačí jen soužití dvou pohlaví (jak napovídá obálka programu se snímky různých dvojic) až po rizika pronikání digitálních technologií do milostných a rodinných poměrů. Sdělení choreografií ovšem vyznělo naprázdno, banálně a nedařilo se mi zahnat nepříznivý dojem, že sleduji již mnohokrát obehrané kusy, které nepřináší nic nového, když umělecké záměry se nedaří vtělit do námětově a tanečně přesvědčivých choreografických kompozic.

Desetiminutová drobotina Špetka krutosti od Ji-Eun Lee, korejské umělkyně, absolventky AMU a nositelky řady ocenění, měla ukázat, „jak se v lidské mysli rodí zloba a táhne se za svědomím jako ocas“. Na světle ohraničenou scénu vstoupily tři páry v šedých kalhotách a halenkách s vysokými límci z lehké látky, na přední straně s všitým řasením zlatavé barvy. Z reproduktorů se linou liturgické zpěvy Hildegardy z Bingenu (1098–1179), německé křesťanské mystičky, hudební skladatelky a spisovatelky, členky benediktinského řádu a zakladatelky kláštera na Rupertsbergu u Bingenu. Hudba sama o sobě vyvolává mystickou atmosféru sakrálního prostředí.

Choreografie zpočátku využívá chůze, kterou taneční sextet doplňuje výraznými pohyby paží. Tanečníci se zastavují v řadě za sebou, paže vystřelují jeden po druhém do strany, poté je spojí a společně s nimi vlní. Tanečnice usedají i na záda partnerů a ti s nimi přecházejí po jevišti. Dění vypadá velmi poklidně až do okamžiku, kdy se do středověkého chorálu vmísí neklidné rytmy, které se odrážejí v dynamicky vyhrocenějších dialozích dvojic. Muži partnerky protáčejí vysoko ve vzduchu, stojí se tu i na hlavě, ale asi jen velmi pozorný divák zaregistruje, kdo je oním šiřitelem zla – že by Mária Dorková, která přichází ve finále k jedné z tanečnic a cosi jí našeptává? Dívka si klekne, ostatní stojí kolem a je konec. Práce Ji-Eun Lee by svým rozsahem a nezřetelným obsahem patřila spíše na akademickou půdu, kdy by ji šlo brát coby rozpracovanou verzi, kterou je nutné dopilovat a avizovanou ideu v taneční kompozici vyladit.

Slabé ozvuky barokního afektu

Další opus Ornament je popsán jako zábavná dvacetiminutová choreografie připomínající atmosféru barokních bálů. Období druhé poloviny 17. století evokují především vybrané etudy Básně bláznovství francouzského komponisty Marina Maraise (1656–1728). Maďarský choreograf Lórand Zachár pak do tanečních vazeb zakomponoval jen slabě ozvuky barokních postur a kroužení rukou v zápěstí. Deset tanečníků v černých kalhotách s vysokým pasem a v bílých upnutých tričkách s dlouhým rukávem s černými ornamenty nastupuje v unisonu pohybu; Zachár si v taneční modelaci občas něco zapůjčí i z děl Jiřího Kyliána (a potažmo Attily Egerháziho, jenž se k němu nepokrytě ve své tvorbě hlásí) – a to ve vedení paží, partnerské práci a hlavně ve strukturování choreografie, kdy se ze sborů vydělují sóla, pas de deux, tria, kvarteta či kvinteta. Nelze přehlédnout snahu o hravost, humor a odlehčení, byť vyznívají spíše křečovitě. Shrnuto a podtrženo, Ornament je v pořadí druhým déjà vu…

Humor bez pointy

Větší emoční a intelektuální odezvu nevyvolal ani závěrečný, nejdelší třicetiminutový kus Na hraně iluze, v němž se Lidia Wos, polsko-švédská tanečnice, pedagožka a choreografka podílející se na řadě projektů, pokusila s nadhledem relativizovat všední životní realitu. V anotaci se hovoří o světě, kde hranici mezi fantazií a realitou určuje jen naše představivost a upozorňuje se na Wosové muzikalitu (což považuji za nezbytnou výbavu choreografa).

Hudební koláž je pestrá, kromě nespecifikovaných skladeb Francesca Tristana, Carla Craiga, Daniela Hope a řady dalších, poznávám Air Johanna Sebastiana Bacha, na nějž se odehrává sólo v podání Lindy Svidró. Nelze nevidět úpěnlivou snahu o vtip, kdy tanečnice má na jedné noze velkou pánskou botu a rozverně mrská rukama a nohama nad stolem, na nějž ztěžka dopadá její hlava. Akce se možná záměrně tříští se známou, podmanivou melodií, ale výraznější tanečně-hudební symbiózu a překvapivou invenci a pozice těla (na něž láká program) a zásadní proměnu taneční textury jsem nezaznamenala ani v částech se zcela odlišnou hudební předlohou.

Choreografka nechává aktéry posedávat na židlích umístěných na kraji bílého baletizolu, využívá několika stolů jako úkrytu, zpoza nich tanečníci/tanečnice vystrkují ruce, hlavu a zeširoka se usmívají. Wos se snaží zachytit a dohnat každou notu, ale gesta prováděná v rychlém sledu na hraně stolů jsou nepřesná a nedotažená v provedení. Nádech absurdna a humoru každodenní životní reality mají pravděpodobně ztvrdit akce, kdy jeden z protagonistů se fénuje, druhý přejíždí po jevišti s luxem, jedna z tanečnic trhá papír, hází útržky do kyblíku a ve svém výstupu si pak vysypává obsah nádoby na hlavu. Ale, jak už jsem se zmínila, texty osvětlující tvůrčí záměry se (nejen) v tomto díle mnohdy míjí účinkem.

Přestože členové Pražského komorního baletu dali do choreografií maximum ze svého talentu a umění, uvedené opusy je nevybídly k prozkoumání dosud neprobádaných končin současného tance. Premiérový triptych On/a|S/he se tak po předešlých vzletech PKB vzhůru stal propadem o několik příček uměleckých kvalit níže.

Psáno z premiéry 29. června 2023, Kulturní dům Mlejn.

On/a|S/he

Špetka krutosti

Choreografie: Ji-Eun Lee

Hudba: Hildegarda von Bingen

Kostýmy: Ji-Eun Lee

Světelný design: Ji-Eun Lee, Viktor Svidró

Asistenti choreografa: Lenka Šustová Hrabovská

Tančí: Mária Dorková, Bára Müllerová, Oldřiška Neumannová, Aleš Krátký, František Rezek, Ennio Zappalà

Ornament

Choreografie: Lórand Zachár

Hudba. Marin Marais

Kostýmy: Lórand Zachár

Světelný design: Lórand Zachár, Viktor Svidró

Asistenti choreografa: Linda Svidró, Igor Vejsada

Tančí: Mária Dorková, Bára Müllerová, Oldřiška Neumannová, Natálie Paulasová, Linda Svidró, Lenka Šustová Hrabovská, Aleš Krátký, František Rezek, Viktor Svidró, Ennio Zappalà

Na hraně iluze

Choreografie: Lidia Wos

Hudba: J. S. Bach, Francesco Tristano, Carl Craig, Daniel Hope, Wim Mertens, Dustin O´Halloran, Victor Axelrod, Tristan Honshinori Kondo, Tiziana Simona, Sean Bergin, Abel Korzeniowski, Sigúr Rós

Dramaturgie: Robert Karlsson

Kostýmy: Lidia Wos

Světelný design: Lidia Wos, Viktor Svidró

Asistenti choreografa: Lenka Šustová Hrabovská, Igor Vejsada

Tančí: Mária Dorková, Bára Müllerová, Oldřiška Neumannová, Natálie Paulasová, Linda Svidró, Lenka Šustová Hrabovská, Aleš Krátký, František Rezek, Ennio Zappalà