O medvědovi, který plul na kře – Silný příběh vyprávěný slovem, pohybem i rytmem

O medvědovi, který plul na kře (P. Mašek, E. Křenková, J. Sedláček, Jakub Jeňo, J. Panský). Foto: Michal Hančovský

Minimalistická výprava

V úvodu vítala diváky prázdná scéna. Pouze velká bílá plachta, která většinu času sloužila jako promítací plátno v zadním horizontu, se na začátku za pomoci provázku přesunula dopředu těsně k hledišti, takže prostor rázem připomínal kino. V krátkém, několikaminutovém záznamu diváci sledovali, jak z ledové země každých několik sekund upadávají obrovské masy ledu. Doslova během chvilky veliká část ostrova přestala existovat a zmizela ve vlnách oceánu.

Už nyní bylo jasné, že představení nebude vyprávět jen příběh o nějakém ledním medvědovi, ale že půjde o příběh o nás lidech a o přírodě, o tom, jaké stopy zanecháváme na planetě Zemi.

Na stále prázdné jeviště poprvé vystoupili všichni účinkující – Eliška Křenková, Jakub Jeňo, Pavel Mašek, Jindřich Panský a Jakub Sedláček. Pokud někdo o kauze s ledním medvědem do té doby neslyšel z médií, nyní mu ji v krátkosti v rolích afektovaných moderátorů umělci nastínili. A pak už se naplno rozběhl pestrobarevný kolotoč jednotlivých scén.

Promyšlené skupinové choreografie střídaly spíše herecké situace, kterým nechyběl humor, a několikrát zazněla elektrická kytara, na kterou hrál tanečník Jakub Sedláček. Vedle minimalisticky, ale působivě provedené scénografie nutno ocenit originální využití rekvizit. Například hra s řehtačkou, která tanečníky doprovázela při pohybu nepřetržitým rachotem, postupně přecházejícím k pravidelnějším rytmům, jež udávaly taneční tempo, aby se v závěru choreografie tato rekvizita stala jakousi vábničkou na medvěda.

Země, člověk, zvíře a strach

Lidé na ostrově napjatě, zvědavě, ale zároveň s velikým strachem vyhlížejí obrovské zvíře. Později zas banda chlapů hrdě vytáhne do boje proti medvědovi, ale stačí, aby jeden z party byl pár kroků napřed od svých kumpánů a odvaha ho okamžitě přejde. Takto čitelné situace bavily svým nápaditým zpracováním i provedením.

Stačilo sundat jednomu tanečníkovi sako a přinést na scénu obyčejný, malý jídelní stůl pro čtyři natřený na bílo a na jevišti se konečně objevil ten nebezpečný lední medvěd plující na kře. K vrcholům celého představení jednoznačně patřil výstup Jindřicha Panského. V sólovém partu mu musela jako taneční plocha vystačit pouze deska stolu. Z počátku jako by sledoval ubíhající krajinu kolem a slovy ji komentoval: „Bílá… Šedá.“ Bílá symbolizující zemi, kterou právě opouští, a šedé území, kam míří.

Tanečník, který rozhodně nezapře gymnastickou průpravu, hbitě měnil pozice. Rychlé otočky střídaly stoje na rukou, přemet vzad a různá komplikovaná zavěšení na rukách či nohách, výrazně přesahující desku stolu. Ale vždy aniž by se Panský dotkl země. Vše bylo navíc umocněno autentickým výrazem. Medvědovo počáteční nadšení a hravost se rychle měnily v nespokojenost s omezujícím prostorem až panikou, kam že to vlastně odplouvá.

Srozumitelné vyprávění vystřídaly symboly

Jasné a srozumitelné vyprávění příběhu se postupně vytrácelo, nebo se alespoň skrylo pod různými symboly a spíše pocitovými obrazy. Velký sborový výjev, ve kterém ostatní stylizovanými doteky, pohlazením a polibky uctívali vyvoleného – toho odvážného, který se rozhodl postavit se zvířeti. Pavel Mašek coby statečný hrdina chvílemi působil jako Ježíš a v dalším momentu jako mohutný, těžký kříž, který druzí nesou na svých bedrech.

Veliké role kartonu, které tanečníci rozvinuli po jevišti, vytvořily šedou krajinu s velmi složitým terénem. Bohužel to vypadalo, že to byl pro muže složitý terén i ve skutečnosti. Přeskakovali vysoké hradby kartonu a nejednou o jeho vrchní hranu zavadili a ošklivě upadli, což ve výsledku působilo rušivě (bylo jasné, že je takové pády musí opravdu bolet).

Umělci vystupovali v různých rolích a občas divák ani nevěděl, jsou-li stále lidmi, nebo právě ztvárňují samotného ledního medvěda. Postupem času ale už nebylo důležité, kdo je kdo, protože bylo zřejmé, že strach mají obě strany.

Herečka Eliška Křenková se díky tomuto projektu opět po letech vrátila k tanci, který dříve studovala na Konzervatoři Duncan Centre. Pohyb i mluvené slovo měla možnost zajímavě propojit v jednom ze závěrečných obrazů představení. Pronášela pomalý melancholický monolog a přitom jako by se vznášela na cestě v šedé krajině. Ve skutečnosti si ji její spoluhráči ukrytí za hradbami z kartonu plynule předávali od jednoho k druhému.

Celý obraz byl působivý a určitě velmi fyzicky náročný. Herečka dala svým kolegům plnou důvěru a ani na moment neuhnula pohledem od hlediště, ke kterému monolog směřovala. Avšak zajímavá akce v tomto případě možná až příliš odváděla pozornost od mluveného slova, a tak bylo těžké soustředit se na jeho obsah.

Bylo na místě, že právě v závěru ztvárnila obklíčeného, zoufalého, bezbranného a na smrt odsouzeného tvora žena. E. Křenková stála na vrcholu šedé krajiny s dlaněmi výrazně otočenými vstříc k lidem jako symbol otevřenosti a vřelosti. Na sobě měla pouze bílou košili, do jejíchž dlouhých rukávů si utírala slzy z očí a čekala, až muži, kteří ji obklíčili, ukončí Příběh o medvědovi, který plul na kře…  

Psáno z premiéry 3. října 2017, divadlo La Fabrika.   

O medvědovi, který plul na kře

Režie, koncept, choreografie: Jana Burkiewiczová
Hudba: Tvrdý/Havelka
Scénografie: Jaroslav Wertig
Kostýmy, masky: Tereza Rozálie Kladošová
Texty: Jiří Macek
Fotografie, projekce: Michaela Karásková
Světelný design: Martin Špetlík Premiéra: 3. října 2017