Nikola Márová, portrét primabaleríny – Čekání na Julii

Nikola Márová a Martin Kubala. Zdroj: ČT.

Autor Lucie Dercsényi

Tento aspekt věrohodně ukazuje dokument Martina Kubaly věnovaný primabaleríně Nikole Márové, když ji zachycuje v představeních od Petite mort, Labutího jezera, Spící krasavice až po Proces/Kafka, Eden, Eden a Bill (názvy ukázek uvedené až v závěrečných titulcích, které by snesly modernější písmo, by neškodilo uvést ihned v souvislosti s právě probíranou produkcí). Snímek zařadila do programu Česká televize koncem loňského roku, dává nám nahlédnout do profesního i osobního života umělkyně během divadelní sezony 2021/2022 a je průřezem rolemi, které Márová aktuálně tančí či tančila (v premiéře byl uveden v září 2022 na Festivalu Zlatá Praha).

Tato vysoká, půvabná tanečnice s krásnou linií dlouhých nohou začínala s tancem v baletní přípravce Národního divadla a pokračovala na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Vybavuje se mi, jak čerstvě po svém nástupu do angažmá obdržela tehdy udílenou cenu Philip Morris Ballet Flower Award (2002). Její fyzické předpoklady byly a jsou zkrátka veliké, a jak říká ve snímku Jiří Kylián: „Nikola má vynikající techniku, ale má daleko více než to. Hledá city, které chce choreograf vyjádřit, a vkládá do rolí své emoce.“

Márová se vyznává, že se do baletu zamilovala už ve svých šesti letech a na jevišti prožívá nádherný život, přestože si s odstupem uvědomuje, že pubertu strávila na sále, a mluví o ní jako o „období temna“. Pochopila, že tanec je náročná profese, musela se otrkat v divadle a v roce 2006 získala pozici první sólistky. Kariéra Nikoly Márové je na první pohled záviděníhodná v tom dobrém slova smyslu.

Dokument ale také naznačuje odvrácenou tvář této profese. Příchod každého nového uměleckého šéfa znamenal pro balerínu stres, kdy musela prokázat, že na nejvyšší post první sólistky stále stačí, zvláště když po třicítce dostáváte jen dvou- či tříleté smlouvy. Poslední šéfovskou výzvou byl pro ni nástup Filipa Barankiewicze do čela souboru v roce 2017. Proto také zkoušky s ním tvoří součást dokumentu, v němž se spolu s Márovou ukazuje i její bývalý manžel Alexandre Katsapov, emeritní první sólista, nyní baletní mistr, i její bývalý taneční partner Michal Štípa, s nímž založili taneční studio, které ve snímku dávají dohromady – pokládají baletizol, přivrtávají tyče.

Márová dává nahlédnout i do svého soukromí, mluví se tu o ponorce, když s Katsapovem byli spolu doma i na sále a těžko se dalo vyhnout hádkám. Ve snímku vystupuje i se svým současným mužem Janem Márou, dirigentem, jehož si také během natáčení dokumentu vzala (oba se přiznávají, že to netajili, ale o svatbě v Památníku Antonína Dvořáka nikomu neřekli). O jejich naplněném vztahu vypovídají fotografie i chvíle objetí po představení.

Dokument zachycuje částečně denní rutinu baleríny, ale postupně vyplouvá na povrch zásadní téma – čekání na vysněnou roli Julie, kterou během dotčené divadelní sezony začala zkoušet. Druhou premiéru v únoru 2022 Márová netančila kvůli potrhaným vazům v kotníku, které ji trápily několik měsíců, kdy nemohla účinkovat v řadě inscenací stálého repertoáru. Julie jí tak dlouho unikala, ať už v důsledku zmíněného zranění či pozitivnímu testu na covid Adama Zvonaře, jejího Romea.

Kromě toho Filip Barankiewicz po měsících repetic, těsně před jejich předpokládaným vystoupením v baletu páru sdělil, že zvažuje, že by pro ně vybral jiné partnery (což se mi s ohledem na náročnost nastudování hlavního partu jeví jako poněkud nestandartní, když takováto zásadní změna znamená pro tanečníky návrat na začátek…).

Nikola Márová ale nežije jen svou taneční kariérou a uvádí, že už krátce před třicítkou dostala nabídku vyučovat a od té doby vede taneční workshopy včetně International Ballet Masterclasses pořádané Dariou Klimentovou. Márová si na nich cení uvolněné atmosféry, kdy se účastníci nemusí bát, když se jim něco nepodaří. Cítí se tu opravdu sama sebou, což také záběry z tréninků, které vede, dokládají.

Dnes už bere situace, kdy nemůže z nejrůznějších důvodů tančit, s nadhledem. Ve svých dvaačtyřiceti letech byla vybrána na roli Julie (Barankiewicz to s mírným údivem konstatuje, ale není to zase taková výjimka, když například v témže věku étoiles pařížské Opery tančí samozřejmě hlavní party). Nikola Márová má totiž velký dar – vypadá mladistvě, vnímá věci z té lepší stránky a drží se ve skvělé kondici. Domnívám se, že je to dáno také tím, jak se o své tělo stará, což dokument neukazuje. Ani nepoukazuje na skutečnost, že tato primabalerína se povětšinou objevuje ve druhém či třetím obsazení premiérových titulů nasazovaných do repertoáru.

Ano, drží se stále na vrcholu své kariéry, během níž měla štěstí tančit velké role včetně Taťány v Crankově Oněginovi, která v ní prý dlouho po představení doznívá. Je to role, stejně jako i jiné, kdy s nástupem na jeviště začíná žít příběhy svých postav. A právě to spolu s bravurní technikou dělá umění Nikoly Márové jedinečné, nezapomenutelné, světové úrovně – stejně takový je i její výkon v Julii, kterou si nakonec prvně zatančila 8. října 2022 (tuto novou a zásadní informaci tvůrci mohli uveřejnit až v televizní premiéře dokumentu).

Psáno z uvedení v České televizi 13. prosince 2022.

Nikola Márová, portrét primabaleríny

Námět, scénář, kamera, režie: Martin Kubala. Ve spolupráci s Národním divadlem vyrobila Česká televize 2022.