Nespoutanost má své limity

Nespoutaní (Losers Cirque Company). Foto: Pavel Hejný.

Autor Kateřina László

Nový cirkus právě k těmto tématům a dramaturgickým linkám svádí, protože hlavním vyjadřovacím prostředkem je tělo vystavené abnormální zátěži. Předvádí to, co dokáže jen málokdo. Limity se posouvají stále dál. Když se na sebe postaví dva akrobati, vnímáme je jako základ, salto či stojka již nikoho nepřekvapí. Diváci chtějí víc. Jen pak budou více tleskat, jásat a obdivovat akrobaty za jejich dokonalost. Je tomu opravdu tak? Lze tento shon po větším výkonu ustát? Vytváří ho diváci, nebo tvůrci?

V případě souboru Losers Cirque Company se nejedná jen o tlak na samotné dovednosti na scéně, ale i tlak na uměleckou produkci. Rozptyl nových projektů souboru je opravdu velký. V performanci Žena, růže, píseň, kost bylo velmi silně zastoupené mluvené slovo doplněné pohybem a akrobatickými výstupy. Jednalo se o příběhy čtyř žen a jejich ženských vzorů. Celý tvar byl velmi konkrétní a divácky srozumitelný. V inscenaci Nebesa, která vznikla pro gotické zahrady Kláštera sv. Anežky České, Losers Cirque Company spojili síly s taneční skupinou 420PEOPLE a pěveckým sborem Maranatha Gospel Choir. Šlo o experiment, který toužil propojit tyto obvykle komerčně vděčné formy. S rozporuplným výsledkem.

V porovnání se jmenovanými jsou Nespoutaní divácky náročnější. Jedná se o koláž volně navazujících abstraktních scén (což samo o sobě není v žádném případě na škodu). Celek spojuje snad jen samotný název, scény s náznakem nespoutanosti žen po rozchodu s mužem, nespoutaným trenérem, který se snaží o tvrdý trénink sportovců nebo nespoutaná choreografie akrobatických triků.

Nespoutaní jsou postaveni pouze na fyzických výkonech performerů. Prázdná scéna je v zadní části přepažena igelitovým závěsem, nad ní se pohupuje zavěšený objekt, který se stává v jedné části středem dění. Jednotlivé akrobatické výstupy jsou přesvědčivé, svěží a svižné. To samé se ovšem nedá říci o celkovém vyznění představení. Kreativní sbírka nápadů, ze které se momentálně skládá, si říká o výraznější dramaturgické vedení, které by usnadnilo orientaci v dění na scéně. Nikoli o nutně lineární narativní linku, jaká prováděla diváky například v projektu Nebesa, ale spíše o nalezení pointy a jasného směřování dění na scéně, aby nevyznělo do ztracena.

Jako příklad by mohla posloužit situace s vytažením jedné z divaček na jeviště. Po jejím opětovném usazení následovalo postupné zvednutí celého obecenstva, které bylo pobízeno k vyznání lásky  performerovi výkřikem „Miluji tě!”. Akce nemá podle mého názoru dostatečně silnou pointu ani nezapadá do celku. S tak silným prvkem, jako je využití diváka, by se mělo pracovat velmi citlivě a opatrně. Nikdo si nepřeje být ztrapněn před zaplněným sálem, což by měli tvůrci respektovat. Toho se souboru podařilo dosáhnout v minulosti například v projektu Konkurz, kde obdobná akce měla své opodstatnění, protože zapojení diváků bylo významotvorné: mezi náhodně vybranými byli i samotní artisti, kteří v rámci konkurzu nakonec zůstali poslední ve hře.

Z dosavadních projektů souboru lze nabýt pocit, jako by se nyní soubor snažil obsáhnout úplně všechno. Možná tato tendence souvisí s otevřením domovské scény v Braníku přinášející nejen mnoho možností, ale zároveň velký tlak na výkon a ještě větší zodpovědnost za naplnění kapacity hlediště. Cílovou skupinou jsou patrně všichni, což je zcela pochopitelné, ale toto nejisté tvůrčí směřování může být nakonec bohužel nefunkční, protože neosloví ani jednu diváckou skupinu.

Tato roztříštěnost se otiskla i do nejnovějšího představení Nespoutaní. Honba za nekonečnými fyzickými možnostmi v drtivé většině případů není udržitelná (i když je tato touha více než pochopitelná). Losers Cirque Company patří ke špičce české novocirkusové scény. Svou technikou, odhodláním a kreativitou. Jen pokud se jim podaří vrátit ke stabilitě a koncentraci, stanou se skutečně nespoutaní.

Psáno z premiéry 30. března 2023, Divadlo BRAVO!

Nespoutaní
Dramaturgie: Matěj Randár
Režie: Petr Horníček
Choreografie: Michaela Kadlčíková
Hudba: Jan Šikl
Kostýmní výtvarník: Petra Vlachynská
Scéna: Petra Vlachynská, Petr Horníček
Light design: Michael Bláha
Zvuk: Karel Mařík