Nesmrtelný Valmont v Českém Krumlově

Valmont (A. Angelatou, I. Varga). Foto Michal Siroň

Portrét či svědectví o společnosti lehkých a zkažených mravů a ďábelském intrikánství, tehdy typických pro znuděné dvořany, si přenesli do svého libreta Zdeněk Prokeš a Libor Vaculík. Vznikla zcela nová taneční verze pro baletní soubor Národního divadla v Praze, uvedená před třemi lety. Oba tvůrci zachovali celou předlohu, spletité vztahy postav a především se drželi původního románu v dopisech, jak jej de Laclose skutečně napsal. Divadelně taneční inscenace Valmont byla čerstvě upravena pro balet Jihočeského divadla (premiéra se konala 26. srpna 2017 za nepřízně počasí na divácky oblíbeném Otáčivém hledišti v Českém Krumlově).

Poněkud zkrácená verze se přesně choreograficky drží původní formy. Působí však více filmově, spíše jako dokument o událostech. Je to dáno známým originálním principem otáčivého hlediště, kdy divák sedí na místě a svět se točí kolem něj. Jednotlivé příběhy a rozvášněné vztahy plné milostných hrátek, bouřlivé erotiky, ale i romantiky a lyrické cudnosti plynou kolem nás skutečně trochu z jiné perspektivy, než je tomu v původní Vaculíkově inscenaci, která ve Stavovském divadle působí kompaktněji. Jako by sám choreograf sledoval svoje dílo z jiného nadhledu, okouzlen a ovlivněn všemi oblíbenými efekty tohoto prostoru, který skýtá neuvěřitelnou atmosféru. Točí se jako zeměkoule kolem své osy a přetáčí nás z místa na místo, kde se odehrávají jednotlivé dramatické situace. A o drama se skutečně jedná.

Rozehraný zahradní prostor

Scénograf Martin Černý využívá střídmě jednotlivé hrací plochy. Na dvou trávnících má vymezené prostory – zahradu s lavičkou a rokokovými andělíčky-soškami. Na širší ploše je umělý travní koberec, skutečně rovný povrch pro tanec. Na něm stojí náznak budovy, letohrádku se vstupními dveřmi, nebo i interiérem místnosti – jednou s cembalem, křesly i stolem či malým kanapem. Čím méně dekorací v Krumlově je, tím lépe. Protože nejvíce fascinuje diváka přírodní kulisa. Nasvícené staré vysoké stromy, keře a pěšinky, a i ta vůně letní noci pod hvězdami.

Samozřejmě nejjistějším prostorem pro divadelní sdělení a taneční výkon je plocha před slavným zámečkem Bellarie. Tam pod balustrádami a nádherně ze dvou stran vedeným schodištěm se tyčí velká postel s nebesy, se záclonkami, na které se dle potřeby promítá, anebo jsou využity jako stínohra, nasvíceny tedy zezadu. Postelové scény se cudně i necudně odehrávají za tímto výtvarným efektem.

Na scéně vlevo stojí neodmyslitelný psací stůl, který se stává svědkem rafinovaného intrikánství… Hybnou silou celého příběhu je markýza de Montreuil. I zkažený vikomt de Valmont se stává posléze jejím nástrojem. Zprvu oba hrají na stejné rovině a spřádají šílené scénáře, které se citu jménem „láska“ nesmějí ani dotknout. O ni nesmí jít. „Nikdy se nesmíš zamilovat…“ – to je jejich krédo. Bohužel se jejich původně lechtivé hrátky přetavují do absolutní zkázy všech aktérů.

Hra se začíná zamotávat, když markýza nutí Valmonta, aby svedl Cécile de Volanges, která se právě vrátila z klášterní školy. Má se provdat za hraběte Gercourta. Ten byl ovšem milencem markýzy de Montreuil a odešel od ní. A o to právě jde. Markýza se mu chce pomstít. Valmonta to zprvu moc nezajímá. Má před sebou jinou „kořist“, a sice ctnostnou a krásnou paní de Tourvel. Dalším dosti zásadním hrdinou je rytíř Danceny, který zamilován do Cécile de Volanges (i ona bezmezně do něj) příliš pozdě pochopí, jaké intriky markýza splétá. Ta nutí znásilněnou a nešťastnou Cécile, aby se skutečně provdala za Gercourta a přitom byla milenkou Dancenyho. Pro téměř dětskou duši Cécile je to sice nepochopitelné, ale přesto naslouchá zlověstnému hlasu markýzy. Danceny Cécile odmítá, je zdrcen i šokován.

Mezitím se vikomt de Valmont oproti všem svým předsevzetím do paní de Tourvel skutečně zamiluje. Není však schopen jí to sdělit a de Tourvel příliš vyčerpaná nakonec umírá. Valmont nalezne svůj konec v souboji s rytířem Dancenym.

Tragédie následuje tragédii. Vše se zhroutí a blíží ke katastrofě. Na pohřbu paní de Tourvel všichni házejí desítky zmačkaných dopisů na zrůdnou markýzu, která nakonec listy podpálí a sama skončí v plamenech.

Zásadní dopisy – vlastně monology – jsou namluveny herci Národního divadla v Praze a zvláště v této inscenaci naplňují do jisté míry temporytmus dlouhé inscenace. Je škoda, že právě délka představení bez pauzy dává určitý stereotyp tanečním i dramaticky vystavěným duetům. Každý se vlastně setkává se všemi postavami příběhu, ale protože tančí vždy ve dvojici, velmi krátce po sobě, tak divák ztrácí přehled a trochu tápe v množství sdíleného. Působí to chvílemi jako galakoncert tanečních duetů, byť velmi náročně technicky vystavěných, plných i akrobatických zvedaček, rotací a složité partneřiny.

Výkon baletního souboru Jihočeského divadla byl výborný a vyrovnaný. Obrovskou příležitost dostal sólista souboru Zdeněk Mládek v roli Valmonta, kterého hraje s chutí a velmi si této role užívá. Markýzu de Montreuil, která je vůdčí postavou inscenace, tančí rovněž zkušená Julie De Meulemeester. Přesto bych řekla, že jí více sedí abstraktnější neoklasický repertoár než dramaticky vyhraněná postava. Nejvíce vyniká Cécile de Volanges v interpretaci Alkisti Angelatou. Její výkon nabývá největšího vývoje i v herecky silných obměnách a zvratech. Podobně přesvědčivé i technicky jisté sdělení přináší Sebastiano Mazzia v úloze rytíře Dancenyho. Paní de Tourvel bezvadně tančí Barbora Coufalová, i když její role nemá takovou šíři exprese.

Inscenace by byla samozřejmě marná bez hudebního doprovodu, v tomto případě výborného výběru skladeb Franze Schuberta a Pēterise Vaskse, celá koláž v hudební režii Petra Maláska graduje zvláště ve finále představení.

Škoda, že přes veškerou nádhernou atmosféru zahradního prostoru jsou taneční výkony omezeny povrchem, na kterém se opravdu nesnadno tančí. Jedna scéna je na trávníku, další na štěrku a písku cestiček, na travním ježatém koberci a jindy se tančí na baletizolu. Řada ženských sólových partů by byla na jevišti tančena na špičkách, ale to tady skutečně nelze.

Zato je kladem, že Valmont přiláká do hlediště českokrumlovské točny diváky, kteří se vracejí a do divadla předtím třeba nikdy nešli.

Psáno z představení 29. srpna 2017, Otáčivé hlediště Český Krumlov.

Valmont
Hudba: Franz Schubert a Pēteris Vasks
Choreografie, režie a světelný design: Libor Vaculík
Libreto: Zdeněk Prokeš a Libor Vaculík
Hudební režie: Petr Malásek
Asistent choreografa: Béla Kéri Nagy
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Roman Šolc
Premiéra: 26. srpna 2017