Mats Ek & Norrdans – Trojitá oslava pro švédský tanec

První polovina večera patřila zcela Norrdans, profesionálnímu souboru zaměřenému na současný tanec, který se díky kvalitnímu repertoáru uznávaných zahraničních choreografů snaží šířit povědomí o tanci ve švédských regionech; často ovšem vystupuje i v zahraničí. Složení ansámblu je mezinárodní, z osmi tanečníků zde nenajdeme ani jednoho Švéda, zato dva české tanečníky: Annu Jirmanovou a Tomáše Červinku. Nutno doplnit, že momentálně zde působí i známá česká choreografka Lenka Vagnerová jako „rehearsal director“.

Soubor se představil padesátiminutovou choreografií Black Fairytale #2 známého dánsko-izraelského dua Yossi Berg a Oded Graf. Český divák měl možnost dílo těchto autorů vidět na Tanci Praha 2012, kde uvedli živelnou choreografii Animal Lost.
 

V této tragikomické a poněkud surreální choreografii byla inspirace pohádkovým světem jakýmsi výchozím bodem, který otevíral dveře touze po ideálním světě, utopii. Téměř snová struktura vytvářela mozaiku zdánlivě nesouvisejících scén, v nichž osm performerů tančilo, mluvilo i zpívalo. V úvodu byli tanečníci shluknuti v přední části jeviště a s nadšením kladli divákům otázky: „Věříte na lásku? O čem sníte? Chcete žít šťastně až do smrti?“ Atp. Tato pozitivní, až naivní nálada ale dlouho nevydržela a rychle se přešlo k vážnějším tématům. Strhující bylo vyprávění Fanny Barrouquére o imaginární „cestě do Jeruzaléma“ a o tom, jak jsou na obou stranách (židovské i arabské) stejně zlí a krvelační lidé, kteří touží po pomstě. Po celou dobu svého monologu zůstávala závislá na partnerovi, který držel mikrofon a zároveň s tanečnicí všemožně manipuloval. Téma manipulace se objevilo pak ještě jednou, když jiný z tanečníků téměř týral svého partnera, který musel na všechny jeho otázky odpovídat „ano“, ať už šlo skutečně o jeho názor, nebo ne. Výsledkem se stala dost znepokojující zpověď. V představení padlo mnoho otázek, a to bylo jedním ze záměrů jeho tvůrců – je to způsob, jak donutit diváky, aby se nad zmíněnými tématy zamysleli. Výrazným motivem byl i strach, který znázornila scéna s podivným a zjevně nebezpečným tvorem (tanečník ukrytý ve skládacím stanu), který všechny ohrožoval – téma všudypřítomné války se ukrývalo v mnoha scénách, někdy náznakem, jindy explicitně vyjádřené v souboji či textu.

Skupinové výstupy byly hodně fyzické: celkem záhy se všichni interpreti vysvlékli do spodního prádla, přičemž jako by se uvolnily jejich přirozené pudy. V tanci se začaly více objevovat animální pohyby, celá scéna svlékání, v níž se oblečení vyhazovalo do výšky a věšelo se na ostatní, působila vyloženě extaticky. Tanečníci se s touto obtížnou choreografií, obsahující i mluvený projev, vyrovnali velice dobře, zvláště fascinovala jejich souhra a očividné napojení jeden na druhého.

Zatímco první část choreografie se roztříštila do spousty výjevů a ubíhala v rychlém tempu, druhá polovina byla zcela odlišná – spíše jako by šlo o dvě různá díla, už jen z hlediska práce s hudbou. První polovinu tvořila koláž písní a zvuků, druhá přinesla skladbu Maurice Ravela Bolero v celé délce. Tanečníci si během ní vyznačili lepicí páskou na podlaze trasu a jeden za druhým se vydali na zvláštně klikatou cestu, která vedla do výše zmíněného stanu. Pokaždé, když k němu dorazili, zapluli dovnitř a vynořili se s nějakou „pohádkovou“ rekvizitou: koruna, červený plášť, střevíček, dlouhý nos, koště atd. Monotónní rytmus pochodu se neměnil ani s gradující hudbou, na scéně přibývalo pouze množství rekvizit. Zajímavé pojetí, ovšem vzhledem k první části poněkud zdlouhavé, předvídatelné a málo akční.

Melancholie skrytá pod povrchem

Po přestávce následovalo dílo, které příhodně spojilo oba oslavence: choreografii Matse Eka Dans m m/Pas de Danse zatančili Tomáš Červinka, Anna Jirmanová, Javier Perez a Leila Verlinden. Tento krátký kvartet nevyprávěl žádný konkrétní příběh, ale ztvárnil dokonalým způsobem hudbu tancem. Skladbu zkomponoval Benny Andersson a výrazně se při tom inspiroval švédskou lidovou hudbou – její charakteristická melodika a rytmika skutečně sedí Ekovu choreografickému stylu. Dílo se postupně rozvíjelo od „sóla s kapesníkem“ Tomáše Červinky, přes jeho duet s Leilou Verlinden až po složitější kompozici prolínání všech čtyř tanečníků. Pohybové sekvence se vyznačovaly choreografovým nezaměnitelným rukopisem: dlouhé kroky a pozice v hlubokém pokrčení kolen, vyhazování paží nad hlavu a do stran, vystrkování hlavy vpřed a flexovaná chodidla, motivy lidového tance a mezi nimi výskoky a tvary převzaté z klasické techniky. Nechyběla gesta z každodenního života a nádech suchého humoru, jako tomu bylo například právě v „sólu s kapesníkem“, kdy si muž neustále utírá nos do rukávu, než kapesník konečně vyloví. Typický byl rovněž oděv tanečníků: šaty a obleky jednoduchého střihu v tlumených barvách modré a šedé. Celá choreografie připomínala výjev z venkova, kde se prolínalo několik postav, které se nakonec setkaly na veselé vesnické zábavě. Vše působí na první pohled bezstarostně až radostně, pod povrchem se ale skrývá určitá melancholie, která nechává tušit problémy a smutek. Přestože toto dílo vzniklo už v roce 1990, hudba a choreografie jsou skutečně nadčasové a dodnes srozumitelné, fascinující.

 

Loučení Sylvie Guillemové
 

Pestrost programu doplnil dvacetiminutový taneční film Ajö/Bye z roku 2012. Choreografii vytvořil Mats Ek pro legendární francouzskou tanečnici Sylvii Guillemovou, jejichž vzájemná spolupráce trvá již mnoho let. Bye je symbolickým loučením a rekapitulací: Sylvie Guillemová je totiž další jubilantkou – letos v únoru oslavila padesátiny a v těchto dnech se na scéně londýnského divadla Sadler’s Wells loučí s aktivní kariérou.

Tanečnice se nejprve objevuje na malém plátně uprostřed jeviště, záhy z něho ale vystupuje a chvíli si hraje se střihy videa a pohybem na scéně. Má na sobě obyčejnou sukni, halenku a svetr ve žlutofialové kombinaci, vlasy svázané v copu. V úvodu jsou její pohyby jednoduché a civilní, čím dál více ale prostupuje na povrch její baletní minulost. Klasické prvky, jako například grand jeté, se ale vždy objeví jen na chvilku a záhy jsou shozeny shrbenou pozicí, nebo dokonce pádem. V každém případě divákům neunikne dokonalost jejího klasicky vytrénovaného těla. Rychlou variaci střídá pomalejší sekvence na zemi, která je jakoby shora snímaná a promítaná na plátno. Tam se poté objevuje i několik lidí, kteří jako by Sylvii hledali… a ona se nakonec vrací k nim, vplíží se do projekce a nenápadně odchází s ostatními. Rytmus choreografii udávala klavírní sonáta Arietta Ludwiga von Beethovena, která dílo naplňovala optimismem a příjemnou atmosférou. Loučení tak bylo o něco méně smutné.

 

Záseky do srdce

 
Večer vyvrcholil premiérou Ekovy choreografie YXA (Sekera), která vznikla jako pocta jeho dlouholeté múze Aně Laguně. YXA je dojemný duet o stárnoucím páru, který po letech soužití vedle sebe hledá cestu jeden k druhému.

Duté rány jsou to první, co slyšíme. Pak se otevře opona, která odhalí příčinu: postarší muž (Yvan Auzely) uprostřed jeviště štípe dříví. Za sebou má dvě hromady, z jedné vybírá polena a na druhou urovnává naštípaná polínka, nic jiného ho nezajímá. Jeho monotónní, ale zručné počínání v prvních několika minutách je dostatečně hypnotizující, aby strhlo pozornost publika. Pak přihupká na scénu Ana Laguna, která v prvních chvílích vypadá jako nemotorná loutka. Snaží se zaujmout pozornost svého muže nejprve tancem a fyzickým kontaktem, ten je ale plně zaujat prací – její pokusy o objetí jsou vždy znovu odmítnuty. Bere mu polena ze špalku, on si ale vždy vezme jiné. Každý zásek jako kdyby ťal přímo do jejího srdce. Poslední možností je zmocnit se sekery. Když tento pokus vyjde, muž ji konečně začíná vnímat, ale jejich sbližování je stále složité. Sugestivní hudba Tomasa Albinoniho – známé Adagio g moll – dokresluje zoufalství a smutek ženy, která se snaží k muži přiblížit. Její tanec je až překvapivě hbitý: nechybí ani vysoké pozice nohou, rolování po zemi a malé zvedačky. Důležitější roli mají ovšem výraz a gesta, jež dodávají choreografii opravdovost: ona smutná a prosící, on neoblomný a drsný. YXA opět potvrdila Ekovo mistrovství ve vyjadřování hlubokých emocí svým charakteristicky syrovým, ale přesvědčivým způsobem. Kromě toho – vidět Anu Lagunu a Yvana Auzelyho na scéně byl skutečně nezapomenutelný zážitek.

Psáno z představení 20. května 2015 v Dansens Hus, Stockholm, Švédsko.

Black Fairytale #2
Choreografie: Yossi Berg & Oded Graf
Světla: Omar Sheizaf
Kostýmy: Mona Schmidt a Ilanti Shamia
Premiéra: 2012

Dans m m/Pas de Danse
Choreografie: Mats Ek
Nastudování: Pompea Santoro
Hudba: Benny Andersson
Světla: Jörgen Jansson
Kostýmy: Peder Freiij
Premiéra: 1990
 

Ajö/Bye (film, 2012)
Choreografie a režie: Mats Ek
Hudba: Ludwig van Beethoven – Klavírní sonáta, Arietta, op. 111
Piano: Ivo Pogorelich
Producent: Gunilla Wallin
Scénografie a kostým: Katrin Brännström
Světla: Erik Berglund
Kamera: Razmond Wemmenlöv a Andreas Söderberg
 

YXA
Choreografie: Mats Ek
Hudba: Tomaso Albinoni – Adagio g moll nahrané Fläskkvartetten
Scénografie a kostýmy: Katrin Brännström
Světla: Jörgen Jansson
Premiéra: 20. května 2015