MašínGun Brothers a MašínGun Women

MašínGun Brothers. Foto: Daniel Dančevský.

Autor Josef Bartoš

Ačkoliv se tvůrčí trio historickými událostmi inspiruje poměrně důkladně, nejedná se o přesnou dobovou rekonstrukci. A je to jedině dobře. Tragikomická taneční gangsterka z československých padesátek, jak praví podtitul premiéry, sází nejenom na závažné momenty, ale hlavně na pohybové gagy a vtipné scénky. Dekkadancers v tomto ohledu nijak nevykročili ze své komfortní zóny, jelikož tento tvůrčí, divácky oblíbený postup známe z jejich předchozí tvorby. A možná právě proto si je i vedoucí libereckého souboru Marika Mikanová pozvala…

Kromě bratrů Josefa (Rory Ferguson) a Ctirada (Ennio Zappalà) Mašínů se na jevišti mezi hlavními postavami objeví i fiktivní Ctiradova přítelkyně Mila Švédová (Nuria Cazorla García). Ta má symbolicky představovat zbytek odbojové skupiny, k čemuž zřejmě autoři přistoupili kvůli zhuštění příběhu, ale možná i kvůli velikosti tamního ansámblu. Trio protagonistů nás provází celým příběhem, od prvního roztrhání rudé komunistické vlajky jako výrazu nechuti vůči aktuální politické situaci, až po utajené a nebezpečné překročení hranic, kdy jejich spojenectví končí. Mila Švédová totiž představuje zajaté členy skupiny, jejichž reálný život skončil na komunistické oprátce.

Ačkoliv se tvůrci snaží vyobrazit jednotlivá přepadení nebo útěk přes hranice, nejvíce se do mé paměti vryly groteskní a komické scény. A nemusí vždy jít o primárně vtipný námět. Zdrojem těchto momentů může být i kapesník napuštěný chloroformem, který používají nejenom na omámení obětí, ale například také na uspání Josefovy milenky, která si kapesník přiloží k nosu, aby se vysmrkala. Vtipně vyznívá i scéna s házením nožů, která připomíná staré kouzelnické triky a umně odlehčuje tíživé téma večera. Někdy ale se svými vtípky zachází na můj vkus příliš daleko, například když z komunistické kabiny místo klasických zbraní vytáhnou Artušův Excalibur, Thorovo kladivo nebo světelný meč z Hvězdných válek. Ta přílišná vzdálenost od reality tomu, alespoň v mých očích, nesluší.

Dekkadancers však do popředí příběhu staví ještě jednu ženu, a to matku bratrů Zdenu Mašínovou (Maria Gornalova). Vyobrazují ji jako nebohou oběť doby, která nejdříve musela čelit nacistickému a později komunistickému výslechu. Tehdejší našinci ji za činnost vlastních dětí nakonec poslali na věčnost. Gornalova poměrně přesně vyjadřuje pocity hrdosti na své děti, na to, že jednou osvobodí vlastní zemi od totalitního režimu. Zároveň ale zobrazuje ženu zkroušenou a zkoušenou dobou, sice houževnatou, ale také velmi zranitelnou, vnitřně nalomenou, protože i na jednu silnou osobnost je toho jednoduše příliš. Přesto se snaží odolávat při výsleších příslušníkem STB (Richard Svoboda).

Nepříjemné světlo ji často oslepuje, odvrací hlavu, jako kdyby doufala, že jí někdo pomůže a zachrání. V jejím projevu se zračí naděje, že to její potomci zvládnou a bude lépe. Gornalova spolu se Svobodou tančí hned několik duetů, jejich technické zvládnutí ale značně pokulhává za výrazovou stránkou. Pár působí nesehraně, často se stává, že tanečnice je v různých partnerských situacích dříve než její mužský protějšek a chybí jí tak impulz k následnému pohybu. Můžeme si jen představit, o kolik silnější by byly jednotlivé scény, kdyby došlo k partnerskému vyladění.

Jak jsem již uvedl, Dekkadancers ve svých inscenacích vládnou zejména odlehčeným vtipem. Příběh bratrů Mašínů však není primárně komický, a proto se nutně musí dotknout i závažnějších témat. V těch ale jejich taneční ztvárnění vyznívá prázdně. Často se choreograficky opakují pohybové fráze, které známe z děl minulých, nebo jsou to pouhá nicneříkající klišé. Tvůrci se snaží na jevišti vytvořit dramatickou atmosféru, v čemž jim napomáhá hudba Ivana Achera, jenže choreografie potřebnou naléhavostí nedisponuje. Příkladem může být sólo generála Mašína (Alexey Yurakov), otce rodiny, jehož dopis na rozloučenou byl nalezen v ostění cely pankrácké věznice. Znění vzkazu, v němž promlouvá zejména k oběma bratrům, aby se starali o zbytek rodiny, ve vás nutně zanechá hluboký smutek. Navíc jej namluvil Martin Stránský, který jeho slovům dává patřičnou hloubku i prožitek. Nicméně tanec této hloubky ani zdaleka nedosahuje, je plný recyklovaných a nenápaditých prvků. Tvůrci zde netěží z nastřádaného potenciálu, který vypjatá situace nabízí, ale upadají do mechanické tvorby líbivých pohybů. V tento silný moment mnou vnitřně hnulo slovo, nikoliv choreografie.

Bylo by ale nefér tvrdit, že inscenace MašínGun Brothers není povedená. Mně osobně zpracování mile překvapilo a domnívám se, že se na repertoáru uchytí. Má totiž i své přednosti, a to zejména v odlehčenosti a hravosti akcí, kterou Dekkadancers vždy do svých děl propašují. Všemožné vtípky pak dláždí pevnou režijní kompozici a jsou neoddělitelnou součástí jejich inscenací. Postupem času jistě dospějí i na druhé frontě a budou moci závažná témata zpracovávat s úspěchem. Pro tentokrát ale pro ně zvolený příběh představoval příliš velké sousto.

Psáno z první reprízy dne 14. listopadu 2021, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec.

MašínGun Brothers
Námět a režie: Štěpán Benyovszký
Choreografie: Viktor Konvalinka, Marek Svobodník
Hudba: Ivan Acher
Scénografie a kostýmy: Pavel Knolle
Light design: Jan Hugo Hejzlar
Premiéra: 12. 11. 2021