Marné čekání na komedii
Sen noci svatojánské je jednou ze Shakespearových her, které nemají zjistitelnou literární či dramatickou předlohu (stejně jako Marná lásky snaha a Bouře), píše Martin Hilský ve své studii věnované této komedii a dále uvádí: „William Shakespeare si zápletku i divadelní situace sám vymyslel a nepostupoval metodou adaptace a přetváření již hotových literárních či dramatických děl. Zásadní význam měly pro Sen a vlastně pro celou Shakesperovu tvorbu Ovidiovy Proměny. Téma proměny, metamorfózy prostupuje Snem velmi pronikavě – z latinského textu Proměn převzal Shakespeare jméno Titánie, která ve Snu vystupuje jako královna elfů. Pro Sen noci svatojánské je příznačné, že je to hra skupin postav. První samostatnou skupinu v něm tvoří Oberon a Puk s Titanií, vílami a elfy, další Theseus a Hippolyta, kteří představují vrchol světské hierarchie ve Snu a tvoří jakýsi statický střed hry, třetí skupinou jsou aténští dvořané a milenci, jejichž vztahy procházejí prudkými proměnami a zvraty, čtvrtou skupinu představují aténští řemeslníci“. (Sen noci svatojánské, Torst 1999)
Děj baletu začíná Theseovými zásnubami s Hippolytou – královnou Amazonek. Dalšími důležitými aktéry jsou Lysandr a Hermie, kteří se navzdory Hermiinu otci Egeovi tajně milují. Egeus zaslíbil totiž svou dceru Demetriovi. Toho miluje neopětovanou láskou Helena. Hermie se však nechce podvolit otcově vůli, odmítá Demetria a spolu se svým milým utíká. Ocitají se v nočním lese, kde se rozehrává noc plná kouzel (název dramatu ukazuje na noc před sv. Janem Křtitelem 24. června, která je považována za posvátnou noc, kdy ožívají víly a duchové). Vládce lesa Oberon se pohádá se svou chotí Titánií a povolává Puka, aby mu přinesl dva kouzelné květy mající zázračnou moc – kdo ze spících si přivoní k rudému květu, zamiluje se po procitnutí do první bytosti, kterou spatří. Kouzlo snímá jen vůně druhého, žlutého květu. Díky čarovné vůni dochází k nečekaným záměnám a prekérním situacím – Lysandr se zamiluje do Heleny stejně jako vůní omámený Demetrius a náhle opuštěná Hermie se marně snaží získat jeho bývalou náklonnost. Titánie se zakouká do Klubka (řemeslníka) dočasně Oberonem proměněného v osla. Vyčerpané milence nakonec zachrání Oberon, na jehož pokyn Puk odčaruje Lysandra i Klubka vůní ze žlutého květu.
Roztančit všechny postavy Snu, zachytit veškeré proměny a emocionální napětí je pro inscenátory náročný úkol. Vždyť každá Shakespearova postava s sebou nese jisté odlišení: Hermie je více energická a sebevědomá oproti lítostivé a nejisté Heleně. Lysandr hraje ve hře roli konvenčního milovníka, Demetrius je drsnější typ. V současném plzeňském nastudování se však nedaří tyto nabízené nuance vystihnout a rozehrát.
Schematické pojetí postav
Plzeňská inscenace je dílem Richarda Ševčíka, který je členem baletního souboru J. K. Tyla v Plzni od roku 2005. Mohl tak využít přednosti svých kolegů, s nimiž pracuje, podchytit jejich případné technické a výrazové předpoklady pro určitou roli. Jeho režijní i choreografické zpracování však trpí přílišnou schematičností. Již v prologu namísto tanečních kroků vidíme nezáživné přesuny a přechody účinkujících po scéně. Po delší době je těžké se ubránit dojmu jistého stereotypu, s nímž se tu pracuje – pohybové motivy se opakují a choreografie nenabízí žádné překvapující momenty; nedaří se zachytit ani odstínit nátury jednotlivých postav. Ševčík pracuje s principem „blackoutu“, ostrého přechodu ze tmy do světla. Těmito „střihy“ se sice daří chaotické zápletky poměrně srozumitelně poskládat, ale to je trochu málo. Zvláště druhému jednání chybí tajuplná atmosféra čarovné noci. V Ševčíkově verzi postavy postrádají náležité „zabarvení“, jsou zjednodušeně pohybově načrtnuté a nevybočují z již okoukaných tanečních „šablon“. Ať je to Hermie, Helena, Demetrius či Lysandr – všichni s nemilosrdnou setrvačností opakují prvky klasické taneční techniky a jejich kombinace s nádechem neoklasiky. A tak přecházejí od pózy k póze bez jakéhokoliv čitelnějšího propojení s jejich citovým rozpoložením – to se snaží choreograf „vtěstnat“ do gesta, které většinou následuje po přeběhu po diagonále, na jejímž konci nasazují tanečníci úpěnlivý výraz …
Málo nápadů
Čím více nápadů nabízí hudba Felixe Mendelssohna – Bartholdyho, tím méně jich registrujeme v tanci. Tomu chybí výraznější dramatické, citové zabarvení. Ani duety nemají patřičnou lehkost, plynulost a souhru. Jedinou postavou, která má ve svém projevu odpovídající rozpustilost a hravost, je Puk. Zpočátku se zdají zajímavé také sbory Amazonek, jejichž kreace se více přibližují současnému tanečnímu tvarování (častěji využívá přízemních poloh, kontrakcí) – ale i zde jsou zřetelné časté pohybové repetice. Ani neurčité pobíhání a ťapkání Mušek (místo vil) po jevišti nepřináší očekávané osvěžení. 
Nejvíce tajemné atmosféry navozují scéna a kostýmy, které vyvolávají dojem jisté rozmařilosti. Větší využití vyvýšené dřevěné lávky, na které se často tanečníci ocitají, však znemožňuje kompaktní zábradlí, kdy je vidět pouze trup účinkujících. Plzeňská inscenace prostě postrádá bujarost Shakespearovy komedie. Ševčík se držel její základní osnovy, ale jeho choreografie trpí značnou zjednodušeností. Baletní soubor plzeňského divadla J. K. Tyla by jistě ukázal více v podstatně propracovanější koncepci a nápaditější choreografii. Ševčíkův Sen mu však nedovoluje překročit standardní výkony.
Roli Puka si užil Aleš Lindovský – zaujal svým entuziastickým projevem a jistými skoky, jeho výkon patřil k nejlepším, Kateřina Štruncová jako Hermie a Monika Mašterová jako Helena neměly své role zcela technicky zažité, nedaly jim patřičný šarm a výrazové zabarvení (což je asi také dáno samotnou choreografií); jistěji působili Miroslav Hradil coby Demetrius a Lysandr Milana Maláče – ale ani oni nedostali dostatečný prostor k rozehrání svých postav.
Plzeňské nastudování Snu noci svatojánské je baletem, jehož dějovým proměnám beze slov sice porozumíte, nicméně můžete také zjistit, že se v tomto případě jedná o poněkud fádní záležitost. Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Komorní divadlo. Foto: Marta Kolafová Sen noci svatojánské
Hudba: Felis Mendelssohn – Bertholdy
Choreografie a režie: Richard Ševčík
Kostýmy: Tomáš Kypta
Scéna: Jan Zavarský
Světelná koncepce: Richard Ševčík, Vratislav Mikan
Premiéra 10. 3. 2012
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace