Louskáček – Plzeňskému zpracování ubírá na půvabu choreografie

Louskáček (Gaëtan Pires). Foto: DJKT.

Autor Barbora Truksová

Vydařená výprava

Není náhodou, že Louskáček je občas nazýván baletní komercí v tom nejlepším smyslu slova. Dokáže okouzlit a vytvořit zájem o baletní umění u dětí, u těch starších zase o koupi vstupenek na další, třeba i náročnější tituly. Vytvořit divácky úspěšnou inscenaci vlastně není tak těžké, zásadní je příliš neexperimentovat a především zachovat atmosféru. Zde můžeme vzpomenout na tristní selhání Petra Zusky a jeho Louskáčka a Myšáka Plyšáka, který vydržel na repertoáru Národního divadla pouhé dvě sezony, aby byl opět nahrazen Vámosovou verzí kombinující Hoffmannův klasický příběh s Dickensovou Vánoční koledou. Ta se v Národním divadle drží již od roku 2004 a nyní ji uvádí také ostravské Národní divadlo moravskoslezské.

Pro spokojenost diváků je také důležitý i divácký servis, od pokladních přes hledištní personál. Je chybou zapomínat na to, že ucelenost diváckého zážitku není pouze v shlédnutém představení, ale právě i v těchto „vedlejších“ náležitostech. Personál Tylova divadla si zaslouží zmínit, neboť je v tomto dlouhodobě na nesmírně vysoké úrovni, a to nejen z hlediska hladkého průběhu, milého přístupu, ale i ochotného řešení případných problémů. Jádro úlohy recenzenta však leží v nahlížení inscenace, jejím hodnocení a vnímání nejen jako celkového zážitku, ale i v jednotlivostech. A v tomto ohledu mám k inscenaci řadu výhrad.

Jedna z věcí, kterou vysoce cením při návštěvách oblastních divadel, je schopnost i chuť propojovat inscenaci s místními reáliemi. Vzniká tak to, co se ve filmové terminologii nazývá „fanservis“. Divák může objevovat to, co sám zná a co chce vidět. Plzeňská baletní komunita je spjatá nejen s městem, ale také s hrdostí na svůj soubor, a také na baletní školu při DJKT, jejíž žáci se v inscenacích hojně objevují. Že je tomu tak i v případě Louskáčka, kde dětští představitelé vystupují pravidelně, asi nemůže být pro nikoho překvapením.

Výprava je v případě klasických baletů častým kamenem úrazu, právě scénografie a kostýmy rozhodují, zdali diváci inscenaci přijmou, nebo ne. Návrhy Dany Haklové je tedy třeba vyzdvihnout. Tradiční pojetí kostýmů nezavánělo naftalínem, v kombinaci s ilustrace připomínajícími kulisami utvářelo atmosféru a pomáhalo osvětlit místy nejasné dění na jevišti. V dnešní době, kdy divadla musí přistupovat k úsporám, lze vyzdvihnout i umné zakomponování některých stylově vhodných kostýmů z již derniérované Anastázie – poslední dcery cara (kostýmy Michael Scott). Je škoda, že tento následováníhodný krok využívání fundusu není nikde v dostupných materiálech zmíněn.

Upravené libreto

Choreograf a režisér Jiří Pokorný lehce modifikoval Hoffmanův příběh o statečném dřevěném Louskáčkovi a zlověstném Myším králi. Snažil se o vylepšení původního libreta zpracovaného Mariem Petipou, který jako první uvedl balet v roce 1892. Děj orámoval jako vyprávění o plzeňské holčičce Klárce, malé milovnici baletu, kterou vezmou rodiče před svátky do divadla na představení Louskáček. Klárka usíná a ve svých snech se sama stává součástí dění na jevišti i v dalším příběhu… Takové úpravy, doplněné promítáním poněkud zplacatělého obrazu plzeňské katedrály svatého Bartoloměje na oponu, jsou smysluplné a mohly by přiblížit děj nad rámec pohádkovosti dnešním dětem – přeci jen myši jsou dnes spíše domácími mazlíčky než nočními můrami vyvolávajícími hrozbu přenosu nemocí. Problém však je, že přenesení libreta na jeviště se podařilo jen částečně.

Toto zmatení vzniká hned v prvním dějství. Pokud máme vnímat princip divadla na divadle, muselo by dění působit více stylizovaně. Portál vedoucí k zadnímu jevišti sice poukazoval na divadlo, avšak jinak se jednalo o zcela civilní oslavu Vánoc v dobře zařízeném domě, tanečních partů zde bylo poskrovnu (nepočítáme-li tanec oživlých loutek). Je-li navíc představitel Drosselmeyera (Vojtěch Jansa) avizovaný jako čtyři další postavy, nemá divák šanci sledovat, koho tanečník právě představuje a co jeho přítomnost právě znamená. Drosselmeyer navíc působí a vystupuje jako kabaretiér, jehož role je ze své podstaty proměnlivá. První dějství nicméně patřilo primárně dětským představitelům. Zejména talentovaná představitelka malé Klárky Kristýna Štruncová ukázala vedle tance také přesvědčivé a sebejisté herectví, které v mnohém překonalo i dospělé představitele.

Taneční scény konečně přichází se soubojem Louskáčka (Karel Audy) s Myším králem (Richard Ševčík). Oba k nepoznání namaskovaní tanečníci (Louskáček v tuto chvíli s obří kašírovanou hlavou dřevěné loutky) zde mohou předvést své kvality, Audy eleganci a jistotu, Ševčík zase svou dynamiku a rotaci. Skutečně kreativní myší kostýmy spolu s padnoucí choreografií přidaly atmosféře na děsivosti i humoru. Vojáci souboj prohrávají, avšak proměněná Klárka již odmaskovaného Louskáčka zachraňuje, přichází první duet a s ním i první předzvěst problematičnosti choreografie.

Je nepochybně chvályhodné, když se tvůrci pokoušejí o vlastní invenci. Pokud má však nové pojetí fungovat, je třeba ctít jak hudbu, tak i logiku pohybu, což se v tomto případě nepodařilo. Duet Klárky s Louskáčkem nepřináší zapamatovatelné momenty, je sledem nesmírného množství pohybů a překombinovaných kroků. Pro mladičkou a jinak jistě talentovanou Victorii Svetlanu Roemer se zdál takový úkol až příliš náročný, při premiéře na ní byla patrná nejistota i únava, s choreografií bez záchytných bodů se nedokázala popasovat, což se odrazilo i na výrazové stránce. V partneřině situaci naštěstí zachraňoval zkušený Karel Audy, který dokázal svou partnerku podržet v jak fyzickém, tak i přeneseném smyslu slova. Překombinovanost i obrovské tempo pokračovalo i v následném tanci sněhových vloček, kdy je třeba vyzdvihnout fyzickou disponovanost tanečnic. Přesto si kladu otázku, zdali by jednoduchost a inspirace již existujícím nebyla tentokrát lepší cestou.

Chybějící dramaturgie

Druhým dějstvím provázela Sněhová víla v podání Afroditi Vasilakopoulou. Ta stylem kostýmu nemá s vločkami příliš společného, v dlouhých bílých frakových šatech je snovou nápodobou Drosselmeyera (jehož představitel jí zde je partnerem). Vasilakopoulou (která v druhém obsazení alternuje postavu Klárky) je zářivou tanečnicí. Nejen kostýmem, make-upem i výrazným zájmem osvětlovačů, ale i svým charismatem na jevišti. Ačkoli její part nepřináší příliš tanečně výrazných momentů, strhává na sebe ve všech okamžicích pozornost.

Druhé dějství je koncipováno jako objevování divadelního světa, Klárka se v šatně převléká do kostýmu baleríny, sled národních tanců je slavnostním gala představením. Přestože tato narace umožňuje širokou škálu pojetí, alespoň nějaké pojítko by konzistenci neuškodilo. Takto vidíme vcelku klasický španělský tanec, čínský představuje loutkový drak, jaké můžeme vídat na oslavách čínského nového roku. I ruský vycházel z lidových tanců, tanečníci (Richard Ševčík, Thierry Lynn Jaquemet, Riccardo Giorgio Gregolin a Giacomo Mori) předvedli solidní výkony, tanec byl ovšem doplněný o poněkud laciné znázornění matrjošek. Kreativněji byl pojatý obvykle arabský, zde indický tanec. Pokorný ho vytvořil jako tanec s kobrou (Avril Wieland). Zajímavá idea kostýmu ani choreografie ale paradoxně příliš nepomohly. Pro kobry typický krční límec byl naddimenzovaný a znemožňoval tanečnici více fluidní pohyb těla, ani choreografie plná provazů hada příliš nepřipomínala. O poznání lépe se podařil tzv. zmrzlinový tanec. Ačkoli i zde bylo tempo téměř vražedné, protagonisté (Margarida Gonçalves a Karel Roubíček) se s ním popasovali se ctí, dokázali si udržet výraz i přinést do tance humor. Ačkoli spojitost zmrzliny a národních tanců zůstává záhadou, pod ideu kouzelného světa divadla se skryje cokoli, a tak jsme svědky i tančících šachů v podání žáků Baletní školy DJKT, což je v podstatě pouhým vyplněním hudebního motivu (i původní libreto vykazovalo řadu nedostatků ve vývoji děje a v nadbytečném počtu divertissements, kdy za sebou následovaly tanec Čokolády, Kávy, čínský tanec, nicméně právě to by mělo být výzvou ke kreativnímu, avšak ucelenému pojetí). Poněkud rozpačitý dojem z defilé naštěstí napravil valčík, kde se Pokorný vyvaroval výše zmíněných neduhů, pohyby nechal vyznít a choreografie tak konečně umožnila plzeňským tanečníkům předvést jejich kvality.

Pomyslným vrcholem Louskáčka je závěrečné pas de deux Klárky a Louskáčka. Zde se již Pokornému dařilo více než v prvním jednání. Náročné zvedané figury sice stále vzbuzovaly spíše obavu než fascinaci, a i tentokrát by nejspíše méně bylo více, ale zkušený a po všech stránkách kvalitní výkon Karla Audyho jako by v závěru dodal jistotu i Victorii Roemer. Se závěrečným defilé postavy mizí v útrobách divadla a Klárka se opět mění v dítě, probouzí se ze svého snu a utíká k divadlu.

Plzeňského Louskáčka rozhodně nelze označit za špatného, neboť mnoho jeho složek má vysokou kvalitu. Že se choreografie někdy zadaří více a někdy méně, že ne vždy se daří tanečníkům, zejména jsou-li ovlivněni nervozitou z premiéry, je v tak živém organismu, jako je divadlo, přirozený jev. V plzeňském Louskáčkovi se ale ukázal problém, který je systémový – chybějící dramaturgie. I přesto, že Pokorného úprava libreta je povedená, chybělo zde další oko, které by udrželo vznikající dílo na správné cestě. A to je problém, se kterým se bohužel potýká drtivá většina baletních souborů.

Pokud bych hodnotila Pokorného Louskáčka z marketingového hlediska, tedy v líbivosti, prodejním potenciálu a schopnosti naladit velké diváky i malé diváčky na vánoční atmosféru, pak by inscenace nepochybně obstála. Jako recenzentka jsem však odcházela plná rozpaků.

Psáno z premiéry 19. listopadu 2022, Velké divadlo DJKT v Plzni.

Louskáček
Režie, úprava libreta a choreografie: Jiří Pokorný
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Hudební nastudování: Norbert Baxa
Dirigent: Norbert Baxa / Jiří Petrdlík / Jakub Zicha
Scéna a kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Jakub Sloup
Sbormistr: Anna Marie Lahodová
Asistenti choreografie: Zuzana Hradilová, Markéta Pospíšilová, Kristýna Miškolciová
Asistent dirigenta: Jakub Zicha
Asistent režie: Miroslav Hradil
Inspice: Kristýna Miškolciová