Light in the Darkness – Pojď se mnou až na ostří lásky

Light in the Darkness. Foto: Jan Hromádko.

Autor Jana Bohutínská

Původní název byl Dante – The Light in a Darkness, premiéra se uskutečnila v roce 2009, tehdy ještě ne pod hlavičkou Tantehorse jako dnes, ale Teatro Pantomissimo, a to v ROXY/NoD. Šlo o součást trilogie, Dark Trilogy. Nemám při psaní náskok, tehdy mi toto konkrétní dílo uniklo, a tak nemohu tehdejší a nynější provedení ani porovnávat. 
Popis inscenace na webu Akropole sumarizuje surreálně dekadentní inspirační zdroje, které velkoryse procházejí napříč vzdálenými lokacemi i staletími, 14. stoletím počínaje. Je mezi nimi Dantovo Peklo, markýz de Sade i Umění fugy Johanna Sebastiana Bacha. Nechybí mezi nimi obrazy Salvadora Dalího ani Giorgia de Chirica. Odkazuje se na filmy Jana Švankmajera, Ingmara Bergmana nebo Petera Greenawaye. Co je fantazie, co sen, co budoucnost, co realita? Jak chcete. V takto namíchaných vizích se to dá těžko vystopovat a odlišit a je to nejméně podstatné. 

Jde totiž spíš o ponor do případné společné esence bohatých inspiračních zdrojů než o rozplétání jednotlivých inspiračních linek ve výsledném díle (i když i to možná může někoho bavit). A těžko se také vyhnout, při sledování sousledu silných obrazů, vlastním diváckým asociacím. Ta moje se vázala hlavně na markýze de Sade, konkrétně na íránskou spisovatelku žijící ve Francii Abnousse Shalmani a na její knihu Chomejní, Sade a já (česky vyd. Garamond 2016). Její okouzlení Sadem je podmíněno tím, jak je od dětství zaujatá zcela svobodným tělem. Tedy tělem radikálně vyvázaným a osvobozeným především od náboženství a od morálky. Moje čtení Sadeho díla Abnousse Shalmani zásadně posunula. A byl to určitě filtr, skrze nějž jsem se napojila i na Light in the Darkness.

Na scéně, které dominuje dlouhý jídelní stůl, se střídají obrazy, laděné světly i kostýmy do bílé, tělové a černé barvy, střídmě říznuté jasnou rudou. Světlo vystupuje z temnoty, ze stínu. Jsou to obrazy, polopaticky řečeno, ze života výstředního páru. Dvojice emanuje ze tmy do světla světa, kde nejsou bolest a trýzeň oddělené od slasti a od lásky, kde splývají Eros a Thanatos, tah k životu a tah ke smrti, kde může být tělo mrtvé, a přece tančit (když parafrázuji jednu ze starších recenzí, kterou napsala Sarah Kaufman pro The Washington Post). Do světa, kde je možné se sám či navzájem pohybovat i znehybňovat, v němž lze s pomocí tvárné a jako krvavé maso červené masky libovolně měnit tvář, kde se popíjí jed z poháru ve tvaru lidské nohy uťaté u kotníku nebo ruky oddělené v zápěstí, kde smrtí pohyb nekončí, ale dál pokračuje. Do světa, jemuž udává rytmus šerosvit. Do světa, kde je hodně humoru i vážnosti. A jak to, k čertu, vlastně od sebe oddělit? A proč vůbec? 

Pro svět, kde je propustná hranice mezi životem a smrtí, kde lze s pomocí lepkavé masky spojit dvě k sobě přitisknuté tváře v jednu, neznamenají nic ani umělecké hranice mezi mimem, současným tancem, baletem, barokním divadlem, butó, obrazem na plátně, barokní hudbou nebo lidským výkřikem, hranice mezi kostýmem jako oděvem a nahotou jako kostýmem. Miřenka Čechová a Radim Vizváry si berou od všeho něco a tvoří fyzickou atmosféru, kde je stejně důležitý nasvětlený detailní pohyb prstů u ruky, drobné místo, na němž baletní špička ťukne o podlahu, jako taneční duet sexuální scény končící na stole či vracející se pohybové aluze na fenomén ukřižování. Oba protagonisté svá těla vyjímají z běžných, každodenních, zákonitostí pohybu a hledají svůj výraz ve vykloubeních, v maximálních rozsazích a propnutích, ve svalových záškubech, v tenzi i v kontrastním tekutém uvolnění.

Protože jak se nakonec druhému dostat skutečně pod kůži? Hřebem nebo ostrým nožem. Silným kousnutím. Popřením jeho vůle – třeba roztančením štíhlého a bezvládně neživotného těla baleríny (obsesivní téma Miřenky Čechové), prodlouženého baletními špičkami. Nebo třeba rovnou (sebe)vraždou? Všechno tam nějak je. Navíc v tomhle divadelním světě nic není konečná. Stůl prostřený k dekadentní hostině, ne-li k oběti, se po scéně společné smrti dvojice promění v bárku s gondoliérkou – Charónem s dlouhými, blonďatými vlasy – která se sedícím mužem na palubě pluje… Jenže kde vlastně Charón, syn/dcera boha věčné tmy a bohyně noci, tentokrát zakotví? 

„Lasciate ogne speranza, voi ch’intrate. / Zanechte vší naděje, kdo vstupujete,“ překládá Vladimír Mikeš větu z nápisu nad branou Dantova Pekla. Light in the Darkness, Světlo v temnotě, ale nějakou naději přeci jen dává – pohyb je věčný, obrazy na scéně by se mohly, v klidně plynoucím čase, řetězit a mohly by plynout dál a dál. Co na tom, že proud světla, jež tentokrát prozařuje temnotu, proud světla, který ústřední dvojici (ten podivný, pitoreskní pár s přilnavým světlým pudrem na kůži) přitahuje, je pekelně rudý.

Psáno z představení 25. ledna 2024, Palác Akropolis.

Light in the Darkness 
Autoři a performeři: Miřenka Čechová, Radim Vizváry
Režijně-dramaturgická spolupráce: Petr Boháč
Hudba: Matouš Hekela
Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková, Petra Vlachynská
Light design: Martin Špetlík, Jiří Šmirk
Produkce: Jan Honeiser
Obnovená premiéra: 24. 1. 2024