Lidé antropocénu – Poslední kapky humanity?

Lidé antropocénu. Foto: Michal Hančovský.

Autor Clara Zanga

Ani teoretici se neshodnou na tom, kdy přesně věk člověka začíná. S rozvojem zemědělství, s věkem páry, nebo až s globalizací a skokovým růstem populace po druhé světové válce? Téma tak nechává jak choreografce, tak divákům dostatek prostoru pro vlastní interpretaci. Není jisté, zda čtveřice tanečníků, oděná do kostýmu zemitých barev, reprodukuje dlouhé dějiny lidstva, nebo jen poslední desetiletí, kdy začínají zejména obyvatelé globálního jihu pociťovat dopady klimatické krize – krize, kterou si sami pro sebe připravili lidé antropocénu.

K oběma variantám přiléhavě sedí choreografie, která působí, jako by proti sobě tanečníci střídavě bojovali a podporovali se. Střety, vzájemná podpora, symbióza. Možná, že právě takové jsou dějiny humanity vyjádřené v pohybu – ten, kdo chce přežít, nemůže být sám, ale zároveň potřebuje být i tak trochu sobecký.

Vackové se podařilo vytvořit několik velmi přitažlivých scén podpořených dynamickou hudbou, kdy se tanečníci pohybují synchronně a jakoby roboticky. Lze si je vykládat jako futuristickou aluzi na možnou budoucnost člověka. Jindy je pohyb organičtější, zemitější. Choreograficky méně povedená je snad jen scéna, kdy tanečníci „balancují ve větru“, v různých pozicích se snaží udržet rovnováhu, ať už se jedná o konvenčnější pohyb, nebo polohy náročnější na flexibilitu. Tato část je příliš popisná, snad až pantomimická, a hlavně zbytečně dlouhá – po pár minutách se dostavuje otázka, jak dlouho budou tanečníci naznačovat, že se nacházejí na hraně a snaží se neupadnout, nebo naopak testují své hranice.

Silnou stránkou inscenace je light design. Ten pozvedá velmi profesionální a studentské dílo o několik úrovní výše. Speciálně v případě jinak zvláštně vyznívající části, kdy tanečníci zápasí se svou rovnováhou, se práce se světlem nesmírně povedla. Studené fialové světlo se mihotá způsobem, který evokuje právě ostré poryvy větru, které mají s performující čtveřicí kymácet.

Velmi povedená je i scénografie. V zadní části scény od začátku velmi pomalu překapává hutná bílá hmota z jedné nádoby do druhé, a čas od času k sobě přitahuje pozornost směrem od tanečníků. Nepravidelný a rozvážný tok bílé substance je něčím fascinující. Představuje tok času, který byl vymezen lidstvu, nebo jednotlivci? Nebo snad dobu, která nám zbývá, než se protrhne environmentální hráz?

Nakonec se začne bílá hmota z menší nádoby valit ven a je zvláštním způsobem přitažlivé sledovat, jak se neregulovaně roztéká po scéně a tvoří pro čtveřici interpretů dekadentní kulisy. V poslední čtvrtině představení začnou tanečníci zaschlou hmotu sdírat ze země a materiál se vlivem tepla stává znovu vláčným, ač mění svou podobu i tvar. Jako by se sbíhali k vysychajícímu prameni přírodních zdrojů až ve chvíli, kdy jej musíme uměle modifikovat, abychom mohli dál žít svůj antropocén.

Obecně inscenace velmi dobře plyne, a až na moment balancování, který byl zbytečně dlouhý a popisný, nenudí. Chybí snad jen silnější pointa, vyprávění o věku člověka se jakoby vytrácí do prázdna, jako dvojtečka, za níž nic nenásleduje. Takový konec je však možné chápat také jako paralelu k vývoji humanity – konec je otevřený a je jen na nás, jaký si jej uděláme. Na to, že se jedná o choreografčinu celovečerní prvotinu a absolventské dílo, myslím, že celý tým odvedl velmi dobrou práci.

Psáno z premiéry 6. 5.2022, Divadlo Ponec.

Lidé antropocénu / OUR LAND WE PLANT
Koncept a choreografie: Natálie Vacková
Dramaturgická konzultace: Jakub Vaverka, Jana Stárková
Odborná konzultace: Mgr. Jan Kodet, MgA. Bohumíra Eliášová, Ph.D.
Scénografie: Natálie Vacková
Zvuková produkce: Anna Kolářová, Ondřej Rozum
Světelný design: Filip Horn
Produkce: Eliška Dědečková
Interpretace: Jana Maroušková, Anna Kroupová, Vanda Hejnová, Josef Veselý
Premiéra: 6. 5. 2022