Let Me Change Your Name – Výzva Tance Praha v duchu neukojené zvědavosti

Let Me Change Your Name. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Hayashi

Třicátý první ročník festivalu, kterému český tanec vděčí za porevoluční rozhled a rozvoj, odstartovala jihokorejská skupina choreografky Eun-Me Ahn. Tu jsme si od loňska spojili s tématem stárnutí, když v rámci show Dancing Grandmothers vystoupily na scéně karlínského Fora nefalšované korejské babičky. Dramaturgická rada (v čele s Yvonou Kreuzmannovou a Markétou Perroud) vsadila na jistotu, když již v lednu oznámila identitu letošní „události sezony“. Tři vyprodané večery v Ponci a nadšeně aplaudující publikum jsou jistě nejdůležitější faktory pro rozjezd vrcholné cílové rovinky taneční sezony. Festival s letošním podtitulem „Zvědavost je šance na zážitek“ apeluje na odvahu přijít do divadla, na vnímání inscenací s otevřenou myslí a touhu po poznání.

Hned první obraz černě oděných postav, procházejících křížem krážem scénou, které svou dráhu občas obohatí plavnými skluzy a výskokem, nás naplňuje touhou zjistit, proč a kam míří. K zamyšlení nutí i následné vzájemné svlékaní šatů – tanečníci mají pod nimi jen bílé prádlo, dívky zůstávají nahoře bez. Postupně přichází se stále barevnějšími kousky šatstva, a lze bez nadsázky říct, že další hodina choreografie tematizuje právě hru s barevnými sukněmi, jejich svlékání, vrstvení i symboliku, kterou jakožto ženský oděv s sebou nesou. Odkrývá se zde téma identity, rasové, národnostní i genderové.

Změny kompozice přicházejí spolu se změnami hudebními, z tklivé lyrické hudby v dynamický beat box a elektro a zpět k meditativním melodiím a zvukům. Jsou však mnohdy trochu násilné, bez zřetelné dramaturgie. Tanec hudbu ilustruje choreografickými variacemi – sestavu vždy několika jednoduchých pohybů rozehrává do prostoru, který vibruje energií šesti vynikajících tanečníků. Pohybují se jako figurky na monitoru počítačové hry. Jemné náznaky koketnosti a sexuální vyzývavosti jsou sice občas vetkány do jejich pohybových struktur, občas lze spatřit i náznak úsměvu či dovádění, jinak je ale vše vypočítáno a nalajnováno, včetně náhodného zvedání sukní, decentního kontaktu či obnažování.

Lze říci, že tuto „monotematickou pestrost“ narušují pouze dva momenty, v nichž na jeviště vstoupí sama choreografka a s ní jiná pohybová kvalita, zaoblenost a rituálnost. Její projev je silně dostředivý, působí jemně a křehce. Přichází jako nový element, který si musí prorazit svou cestu. Podruhé pak v jakési apoteóze zahaluje svou bílou sukní černé šaty, které tanečníci vysvlékli a nechali na jevišti (poté, co s nimi ostentativně švihali do podlahy a skákali po nich v rozčílení).

Dochází nám, že sledujeme jakýsi tok jejích myšlenek při styku se západní multikulturní společností, nutnost zvažovat a přehodnocovat svou identitu, dokazovat ji a obhájit. Pokud by ale tento společenský přesah měl být hlavní devízou díla, něco mu nutně schází. Možná nějaký apel, linie, jistě ale aktuálnost. Za těch třináct let od premiéry se u nás v Evropě opravdu hodně změnilo. Výzva ke změně jména v našich krajích navíc tolik nerezonuje, jako je tomu v Asii, kde je jméno ctěnou součástí osobnosti a identity, které se jako první setkává v zahraničí s despektem kvůli náročné výslovnosti. A tak i když je na co se dívat, a aktivovat tvůrčí vibrace v pravé hemisféře pozorováním měnících se vzorců (či pokoušet zvědavost, jak asi tanečníci stíhají náročné převleky, nebo zda tento konec je už konec anebo jen začne nová epizoda), působí celá inscenace trochu ploše, prvoplánově a prázdně.

Kde jsou ty časy, co Tanec Praha dokázal svými „událostmi sezony“ šokovat, přimrazit k židli a donutit třeba mladou dívku cestovat přes celou republiku, aby za pomoc s trháním vstupenek mohla sledovat světové špičky z posledních bidýlek Sazka areny. Ta nejzvučnější jména, která bychom chtěli v Čechách vidět, se poslední léta červnové Praze vyhýbají. Snad je to jen dočasný pocit, náhoda či nepřízeň osudu, a nikoliv záměrný trend. Protože kdo jiný než Tanec Praha, guru současného tance pro mezinárodní kontext, by mohl mít potenciál nám zase nechat spadnout brady z toho, co se děje „venku“.

Tak buďme zvědavi dál, festival teprve začal, a možná že po sice nenáročném, ale veskrze chutném předkrmu ještě přijdou ty pravé delikatesy pro gurmány.

Psáno z představení 3. června 2019 na festivalu Tanec Praha, divadlo Ponec.

Let Me Change Your Name

Choreografie: Eun-Me Ahn
Tančí: Eun-Me Ahn, Jihye Ha, Hyekyoung Kim, Jeeyeun Kim, Seunghae Kim, Hyunwoo Nam, Sihan Park
Hudba: Young-Gyu Jang
Kostýmy a scénografie: Eun-Me Ahn
Světelný design: Andre Schulz