Lešanské jesličky – Poetika potemnělých stínů

Lešanské jesličky. Foto Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Dercsényi

Zvuky mořského příboje doprovází zprvu nenápadné vzdouvání těl uvízlých pod pásy ostnatých drátů, z nichž vykukují ruce a nohy ležících interpretů. Z kovové sítě vystupují Josef Padevět a Marie, jak nám napovídá text Františka Hrubína (1910–1971) čtený Vladimírem Javorským, jenž je také podepsán pod koncepcí a dramaturgií inscenace Lešanské jesličky. Tato vánoční balada je poslední dokončenou a za života publikovanou Hrubínovou básnickou sbírkou, která inspirovala autory stejnojmenného představení svou hloubkou a poezií plnou podobenství.

Úvodní citace z knihy navozuje tísnivou atmosféru, když zní slova: „Marie nechce dát z náruče raneček z peřiny přehozené vlňákem a v něm tiše obíhá krev temnotou tělíčka, které se každým tepem srdce přibližuje ke chvíli, kdy si samo uvědomí a nechá se uchvátit nesmírným a krásným životem s obludami válek, snů a lásky.“ V Hrubínově textu se propojují biblické reminiscence s básníkovou zpovědí a dialogy Marie a Josefa s hovory hostinského páru. Části textů jsou tady podkladem pro jevištní akci, která zachycuje hororově laděný příběh, kdy matka odložila dítě do sněhu. Tato skutečná událost se stala pro básníka záminkou k napsání zmíněné balady. V ní také ožila krajina Posázaví s obcí Lešany, kde Hrubín prožil šťastné dětství.

Text je plný symboliky, která je v představení Dance Theatre Lenky Vagnerové & Company zachycena v divadelních scenériích vyvolávajících iluzi pochmurné krajiny snů – jsou plné tísně a předtuchy tragických konců, o čemž dává vědět dutě, jako ze záhrobí, znějící hlas, který říká: „Já vím, co je to mít dítě.“

Josef a Marie vylézají z drátěného příboje, jejich vysvobození však trvá jen chvilku, když se náhle před nimi roztáhne pletivo, přes které se nelze dostat dále – tento moment vyvolává asociaci s emigranty stále zoufale prchajícími přes moře se svými ratolestmi do Evropy. Dráty se pomalu ovíjejí kolem ústřední dvojice, jež v nich zůstává zakuklena jako v kokonu. Intimně laděné duety Josefa a Marie se střídají s dynamicky výraznými sekvencemi, kde rytmus či hlasité, bujaře znějící tóny akordeonu a heligonky udávají strukturu tanečního víření.

Věčná pomíjivost života

Mariino zdánlivé plutí nad zemí se proměňuje, když naskakuje na partnera, naráží na něj. Jen na moment se od sebe pár odděluje, aby vzápětí splynul v jednolité fyzické skupenství nasycené něhou, láskou a bolestí. Přichází muž v černém pršiplášti a přináší svázané dlouhé, dřevěné kůly. Hraje si s nimi jako s mikádem, přesunuje je po scéně a lehá si na ně.

Zjevuje se hostinský pár, nemá děti, přesto žena pečlivě skládá hadříky-plenky do mužových rukou, strach budící zjevení k nim přichází. Zní hudba jako z bujaré tancovačky a čistotou posedlá hospodská v sugestivním podání Andrey Opavské klouže po kusech bílé látky, které sune pod sebou. Obsesivně drhne místa, na něž Ivo Sedláček došlapuje coby předzvěst tragédie (a vlastně i vykoupení, když smrt dítěte odkazuje i k Ježíšově oběti).

Jestliže se někdy kovová draperie stává překážkou, přes niž se nelze dostat, v jistých okamžicích se zase od ní tanečníci odrážejí jako od trampolíny, aby byli poté do drátěné sítě lapeni. Nepracuje se tu jen s ní a souvztažnost s veškerým děním mají i další objekty – jsou stejně důležité jako těla performerů a bez sebe navzájem nemohou tady vlastně existovat. I proto jsou pod oblečením dvou tanečníků vsunuty dřevěné kůly, muži na nich bezvládně visí, jsou manipulováni hostinskou dvojicí; jsou i malými dětmi, když jejich hlavy a ruce vyčuhují nad světlými košilkami navlečenými na tyči. Rostou nám před očima, stávají se z nich bezbranní jedinci, kteří nabírají na síle a rozhodnosti. Jindy zase Andrea Opavská balancuje na „modrý kouli“, jež se ve čteném textu zmiňuje; pak ji rozsvěcí, a když s ní tančí, vznikají v přítmí zvláštní světelné iluminace. Skleněné koule se pak zmocňují tři muži, kteří hecují jeden druhého a předvádí eskapádu svých pohybově akrobatických dovedností.

Poté nastává klid, klid před bouří – po scéně se sune černý netvor, „chrastí“ svým tělem a chce si vzít dítě… Stejně jako v úvodu i nyní slyšíme zvuky mořských vln a ozvěnu dětské koledy My tři králové jdeme k vám. Marie stojí uprostřed pletiva, v rukou jako by držela potomka…

Lenka Vagnerová vytvořila v Lešanských jesličkách obrazy plné symboliky a asociací. Před divákem se otevírají temné krajiny horečnatého snění i tíživé reality. Proto ani pohybový rukopis autorky nestojí na úhlednosti a jasné čitelnosti tělesných tvarů. Jak je pro ni typické, fyzický projev se rozpíjí v prostoru jako kaňka na papíře, nepřehlédnete agresivní vypětí fyzické expanze, v níž převažuje ostré pronikání těl, jejich rozevírání a smršťování bez přesně daného ohraničení – taneční gejzír se urgentně žene vpřed v bouřlivém i poklidnějším tempu a udržuje vás v napětí. Světlo, tma, tanečníci a věci, zanechávající za sebou potemnělé stíny, se stávají neodmyslitelnou součástí vizuálně pronikavých obrazů, které umí Vagnerová vychytat do nejmenšího detailu (možná si povšimnete, jak pokaždé jinak skládá Andrea Opavská hadříky, když se muži chvástají; stejně originální jsou průplety paží Fanny Barroquère v samotném finále). Vypadá to, že v Lešanských jesličkách nic není dílem náhody.  

Psáno z představení 2. listopadu 2016, La Fabrika.

Lešanské jesličky
Koncept a dramaturgie: Vladimír Javorský
Koncept a choreografie: Lenka Vagnerová
Hudba: Ivan Acher
Scénografie: Anna Vránová
Kostýmy: Michal Heriban a Andrea Vagnerová
Light design: Michal Kříž
Sound design: Eva Hamouzová
Premiéra: 2. listopadu 2016