Leonce a Lena aneb Krok nazad

Leonce a Lena (Alina Nanu, Alexandre Katsapov, Patrik Holeček). Foto: Martin Divíšek.

Filip Barankiewicz vede baletní soubor Národního divadla zřejmě velmi přísně a pravděpodobně přesně tak, jak byl zvyklý ve stuttgartském angažmá. Je to celkem logické a samozřejmé, žádnou další zkušenost s vedením souboru nemá. Dramaturgie a výběr baletních titulů je jednoznačně „made in Stuttgart“, tedy silně pod vlivem tvůrců, s nimiž se pracovně setkal nebo jejichž repertoár tančil. Balety Zkrocení zlé ženy a Oněgin Johna Cranka uvedl již předchozí šéf souboru. Crankovy dějové balety spadají do šedesátých let minulého století a jistě patří ke kvalitním dílům neoklasické baletní tvorby (u nás se v té době dávat nesměly). Na jaře loňské sezony se uvedlo i Crankovo Labutí jezero (se smutným koncem), které bylo přijato s velkými otazníky.

Nyní dostal pozvání choreograf Christian Spuck, již sedmým rokem šéf baletu v Curychu. Vyšel ze stuttgartské líhně. Vystudoval baletní školu Johna Cranka, tančil v moderně orientovaných tanečních souborech jako Rosas Anne Terezy de Keersmaeker v Bruselu a Needcompany Jana Lauwerse. Stal se rezidentním choreografem stuttgartského baletu. Jeho pohybová estetika i choreografický rukopis vychází ze zmiňovaných pramenů a samozřejmě ze sólové interpretační praxe a talentu. Spuck má na svém kontě bohatý repertoár. Za zmínku určitě stojí jeho Romeo a Julie, nedávno uvedená a velmi úspěšná Anna Karenina nebo Zimní cesta, letos oceněná Prix Benois de la Danse.

Poprvé se Spuck pražskému publiku představuje zmiňovanou Büchnerovou satirou Leonce a Lena, nastudovanou původně pro Aalto Ballett Theater v Essenu (premiéra 2008) a poté uváděnou řadou významných souborů. Praha je tedy dalším místem, kde se mají diváci pobavit, uvolnit se a smát.

Pohádka bez happy endu

Princ Leonce z království Popo by se měl oženit s Princeznou Lenou z říše Pipi. Jak to v pohádkách bývá, svatba byla domluvena po jejich narození, oni dva se vůbec neznají a do svatby se jim vůbec nechce. Leonce je znuděným mladíkem, jehož rozptyluje a rozveseluje jeho sluha a přítel Valerio. Nešťastnou Lenu má pod ochranou její guvernantka. Oba nezávisle na sobě utečou z domova, po cestě se náhodou setkají a zamilují se. Po všech peripetiích a k překvapení všech jsou sezdáni, maskováni převleky. Takže příběh končí happy endem, který ale bohužel nedává odpověď, zda je ve společnosti vše v pořádku.

Důležitým aspektem pro vznik baletní verze je výběr hudby. Leonce a Lena je poměrně divokou a barevnou koláží známých a oblíbených děl Johanna Strausse, Johanna Strausse ml., Josefa Strausse, fragmentů z Coppélie Léo Déliba, opusů Amilcare Ponchielliho, Marina Donnera, dále Bernda Aloise Zimmermanna a ostře kontrastujícího Alfreda Schnittkeho.

Na vybrané kompozice se určitě dobře tančí a diváky strhnou do víru operet, vaudevillů, do roztančené Vídně s valčíky, polkami a pochody. Pro orchestr Národního divadla pod vedením dirigenta Davida Švece to musí být jisté uvolnění proti jinak vážnějším repertoárovým kusům. Hrají s jiskrou a perfektně. Problémem, i když jistě záměrným, je použitá hudba Earthy Kitt, Hanka Cochrana, The Mamas and the Papas z nahrávky, kterou si Princ pouští doma i na cestách ze starého přenosného magnetofonu, i ten je součástí bláznivých, stylově odlišných a tmavých kostýmů, klobouků, paruk, masek i rekvizit.

Scéna Emmy Ryott je koncipována na točně. V základech je zcela tmavá, šedá. Prostředí se mění z královské síně do exteriéru venkova nebo malého města, znázorněného špičatým měšťanským domem s hospodskými stoly a lavicemi pro obyčejný lid venku.

Po předehře a s titulky Leonce a Lena na šedé oponě začíná inscenace společným entrée všech zúčastněných. Jakési podivuhodné panoptikum postav a figur plné „stroboskopicky“ strnulého pohybu, rychlých, ostře zastavovaných fází se sune dokola jako na kolotoči. Po představení všech se přesuneme do komnat Prince v podání Patrika Holečka. Sedí na vysutém stupni, který vyčnívá z šedé stěny, znuděný se otráveně přesouvá do líných poloh a pozic. Přichází Valerio v podání Ondřeje Vinkláta, který nastupuje „přiskotačením“ pozadu, jako by běhal proti času a proti událostem na dvoře. Vyrušuje Prince z jeho letargie, tančí s ním rozmarný tanec a podporuje ho na útěku.

Elegantní Patrik Holeček tančí velmi měkce, plasticky a typově odpovídá postavě Leonce. Na jiskrný bravurní výkon a charisma Ondřeje Vinkláta ale nemá! Řekla bych, že Vinklát drží inscenaci pohromadě. Kvůli němu stojí za to na ni jít.  

Také dámské obsazení je na vysoké technické i herecké úrovni: především Alina Nanu a její humorné pojetí role Leny, korektní a bláznivá guvernantka Radky Zvonařové a přítelkyně prince, roztomilá a rozšafná Rosetta Nikoly Márové. Role přihlouplého Krále Petra se chopil Alexandre Katsapov. Přestože se již loučil se scénou, drží se ve formě a jeho taneční i mimická „show“, zvláště v závěru představení, rozesměje nejen diváky, ale i jeho kolegy. Nelze přehlédnout také výkony královy družiny, kostrbatých typů, přisluhovačů, tak trochu z commedie dell arte. Výborný je Marek Kašparovský jako Dvorní kazatel při oddávání maskovaných svatebčanů, stejně tak je nezapomenutelná Kristina Němečková jako Ceremoniář. Snad si sólisté a tanečníci odlehčené situace frašky a parodie vyhnané „na ostří“ docela užívají.

Zajímavé je, že si choreograf záměrně vypůjčuje a cituje choreografické fragmenty z tvorby Johna Cranka i dalších autorů, obdobně jako Georg Büchner použil citace ze Shakespearových komedií. Je to taková šílená skládačka s pompézními scénami i zemitým „folklórem“ a své diváky si určitě najde. Humor v baletu je spíše velmi vzácný a vytvořit jej je těžká dřina jak ze strany tvůrců, tak i interpretů.

Problémem je, že Spuckův taneční humor je dle mého názoru poněkud zastaralý a místy násilný. Dost pochybuji, že by se touto premiérou baletní soubor Národního divadla posunul někam dopředu. Zdá se, že spíše kráčí dozadu a couvá nejen jako postava zmíněného Valeria.

Psáno z premiéry 30. listopadu 2019, Stavovské divadlo.

Leonce a Lena
Choreografie: Christian Spuck
Hudba: Léo Delibes, Martin Donner, Amilcare Ponchielli, Alfred Schnittke, Johann Strauss ml., Johann Strauss, Josef Strauss, Bernd Alois Zimmermann, Hank Cochran, Eartha Kitt, The Mamas and the Papas
Scéna a kostýmy: Emma Ryott
Asistent výtvarnice: Chris Dudgeon
Světelný design: Martin Gebhardt
Nastudování: Lisa Davies, Rolando d’Alesio
Hudební nastudování: David Švec
Dirigent: David Švec, Valentina Shuklina
Baletní mistr: Michaela Černá, Nelly Danko, Alexej Afanasiev
Premiéra: 30. 11. 2019