Lenka Bartůňková v Duncan Centru

Knihovny. Foto Vojtěch Brtnický.

V prvním z nich přenechala interpretaci dvěma tanečnicím – Andree Lamešové a Lotte Nouwkens (Belgie). V prologu „Knihovny“ pracuje se svazky knih, které v úzkém proudu světla berou ruce, bažící po vědění, které je v nich ukryto. Stálé hledání informací a roztržité listování pravidelně střídá tma nevědění. Dvě ženské postavy obývají uzavřený prostor a naplňují ho nervními pohyby. Jejich těla jsou stejně jako pohyb vyřezána ostrými konturami. Plně využita je práce se zemí, která je oporou pro roztodivné stoje a figury, kterými Lenka Bartůňková zaujala již jako interpretka choreografie Chiary Girolomini Zero orizzontale. Dynamický a zároveň meditativní charakter „Knihovny“ dobře podtrhuje hudba Rutman’s Stell Cello Ensemble. Obě typově odlišné interpetky podaly soustředěný a intenzivní výkon, jenž nese punc osobnosti choreografky.

V „Proudech“ vstupuje na scénu doba 70. let, a to se vším, co k ní patří. Významnou roli zde hraje moderní dobová hudba s typickými šlágry, které již samy o sobě navodí patřičnou atmosféru. Jako ze žurnálu je okatá Petra Púčiková, která se ve svém bytečku na scéně věnuje strouhání mrkve, zatímco její taktéž stylově přesná kolegyně Lenka Bartůňková plápolá kolem. Tatam je lehká mystičnost první části večera, zde jde hlavně o temperament a herecké charizma, jež oběma dívkám nechybí, byť jej každá porcuje jinak. Jejich společné dílko má styl, od kostýmů přes rekvizity až po vše zastřešující songy, které choreografii vládnou. A to až do té míry, že nejdříve způsobí výpadek proudu, aby následně závěrečná emotivní píseň Proudy dovedla jednu z tanečnic k slzám. Divák však jistě nad touto choreografií nepláče. Odchází nanejvýš příjemně dojat a pobaven závanem doby, která již vyvanula, ale tento večer se do ní díky dvěma podmanivým dívkám mohl vrátit.